Téma:

Rozhovor - základ zpravodajství i publicistiky: typy rozhovorů a jejich specifika; rozdíly mezi zpravodajstvím a publicistikou; slyšitelné vs. skryté otázky; trocha psychologie - jak připravit respondenta; rešerše - základ rozhovoru; klubko novinářů vs. samostatný rozhovor

Rozhovor je rozmluva dvou nebo více lidí. Jeden klade otázky, druhý (ostatní) odpovídá (odpovídají).

Bavíme se o rozhovorech zpravodajských a publicistických. Bez velkého rozdílu mezi televizí a webem.

Rozhovor je jedna z nejsilnějších věcí, jaké v televizi můžou být. K publiku mluví přímo lidi, kterých se zprávy týkají, přímo aktéři příběhů, ne neutrální novináři, kteří příběhy jenom převypravují. Zprávy jsou díky tomu důvěryhodnější a autoritativnější.

S rozhovory je potřeba dobře zacházet, aby mezi komentáře (asynchrony) dobře zapadaly. Komentáře proto píšeme k rozhovorům. V komentářích jsou fakta, v synchronech pocity, zážitky, emoce.

Novinář musí být co nejvíc nestranný - ke všem přistupovat stejně, všem dát prostor pro odpovědi, i když s nimi nesouhlasí. Osobní zájmy, preference, přesvědčení musí stranou. Dáváme publiku možnost udělat si vlastní názor, ten náš je nezajímá.

Zpravodajský rozhovor je:

1) způsob zjišťování faktů a jejich předávání ve střižených příspěvcích - útržky synchronů v reportážích, čtených atd.

2) samostatný žánr - rozhovor vedený moderátorkou nebo redaktorkou s respondentem. Odpovídá na základní otázky: kdo, co, kde a kdy. Je-li čas, okrajově zmíní taky jak a proč. Ale to není úplně cílem zpravodajství. Respondenti představují myšlenky, vysvětlují pohnutky k nějakým rozhodnutím, popisují děje. Zpravodajství je o tom, co se aktuálně děje, a tomu jsou přzpůsobené i otázky.

Publicistický rozhovor

se od zpravodajského liší tím, že jde víc do hloubky. Kdo, co, kde a kdy jsou jenom kulisy, jenom úvod (často už všem dobře známý ze zpravodajství) pro mnohem důležitější jak a proč. Publicistika nemusí být tolik aktuální, může se věnovat i starým nebo nadčasovým událostem. Důležité je, že objevuje něco nového tím, že jde do hloubky, pod povrch.

Publicistický rozhovor je delší, novinář potřebuje mít větší přehled, víc načteno a narešeršováno, musí se perfektně orientovat v problematice, aby byl respondentovi rovnocenným partnerem.

Tomu odpovídá i zpracování - je-li točený venku, musí mu odpovídat kreativnější (nápaditější) kamera, víc lokací, pohyb, aktivita; je-li to ve studiu, je potřeba střídání velikostí záběrů, grafiky, podkresy.