Málokterý z institutů směnečného práva je tak nesprávně chápán jako právě směnečný protest. Věc je přitom zcela jasná: směnečný protest je písemné kvalifikované osvědčení o tom, že určitý účastník směnečného vztahu (obvykle dlužník) byl vyzván k nějakému plnění (zpravidla k zaplacení směnky) a toto plnění neposkytnul. Obsah tohoto osvědčení i okruh orgánů, které mohou takovou listinu pořídit, určuje zákon (srov. § 79 a 80 SŠZ^[74]).

Kromě důkazního významu má ovšem protest efekt druhého zachovávacího úkonu (tím prvním byla prezentace). Pokud by majitel nenechal zřídit toto osvědčení, mohlo by to mít za následek v některých případech i zánik práv ze směnky. Jako typický příklad lze uvést prekluzi práv vůči všem nepřímým dlužníkům, ke které dochází zmeškáním lhůt stanovených k protestaci pro nepřijetí či neplacení (v podrobnostech viz § 53 odst. 1 SŠZ).

Protestační povinnosti však může být majitel zbaven doložkou „bez protestu" ve směnce (či doložkou obdobného významu). Jindy zasahuje sám zákon a zbavuje majitele protestační povinnosti sám (např. protest pro neplacení není nutné vykonat, pokud již směnka byla dříve protestována pro nepřijetí, srov. § 44 odst. 4 SŠZ).

Směnečný protest mohou provádět soudy, notáři a „místní národní výbory" (dnes je tedy budou provádět obce). V praxi převažuje notářský protest.

Zákon upravuje několik druhů protestů: např. protest pro neplacení před splatností i po splatnosti, pro nepřijetí (§ 44 odst. 2), pro nedatované přijetí (§ 25 odst. 2 SŠZ) či nedatovanou viděnou, perkviziční protesty (§ 68 odst. 2 SŠZ).

V praxi převažuje protest pro neplacení (§ 44 odst. 1 a 3 SŠZ). Je průkazem toho, že směnka byla řádně předložena v platebním místě osobě označené za přímého dlužníka a ta - ač byla řádně k placení vyzvána - směnku nezaplatila (resp. zaplatila jen zčásti). Protestát je oprávněn na výzvu protestního orgánu směnku zaplatit. Protestace proto může končit i velmi idylickým způsobem, tj. zaplacením směnky. Protestní orgán je přitom povinen převzít nabízené plnění a předat výplatci směnku i s kvitancí. Oprávnění protestního orgánu k přijetí směnečné sumy nemůže protestant žádným způsobem vyloučit (srov. § 82 SŠZ). Jestliže je protestu přítomen protestant (což je pravidlem), je pochopitelně možné, že nabízené plnění převezme protestant od dlužníka sám a vydá mu kvitovanou směnku.

Protestantem u protestu pro neplacení je majitel směnky nebo osoba v obdobném postavení (např. prokuraindosatář^[75]). Protestátem je přímý dlužník, u neakceptované směnky cizí je jím ale směnečník bez ohledu na to, zda směnku akceptoval či ne. Tradičně sporná je otázka, zda se u domicilovaných směnek má protestovat proti domiciliátovi. Tato otázka není v teorii posuzována jednotně^[76] a totéž platí i pro zahraniční literaturu. Z opatrnosti proto bývá v praxi doporučováno, aby bylo protestováno jak proti domiciliátovi, tak proti směnečníkovi (resp. výstavci vlastní směnky). Pro věřitele nejde o žádnou větší zátěž - scelení obou protestů do jedné protestní listiny výslovně umožňuje již výše zmíněné ustanovení § 81 SŠZ.

Protestačním místem u protestu pro neplacení je pochopitelně místo platební. Protestační lhůty jsou stanoveny diferencovaně podle splatnosti směnky. Jestliže je protestována směnka fixní, datosměnka nebo lhůtní vistasměnka, musí být podle § 44 odst. 3 SŠZ protestováno v jednom ze dvou pracovních dnů následujících po splatnosti, a to mezi devátou a osmnáctou hodinou. Vistasměnky se protestují ve lhůtě, která je určena k jejich protestaci pro nepřijetí, tzn. ve lhůtě jednoho roku od dne vystavení, ledaže by účastníci dle § 34 SŠZ stanovili lhůtu jinou (k tomu viz dále). Pokud směnka byla prezentována v poslední den lhůty, prodlužuje se protestační lhůta vistasměnek ještě o další pracovní den (§ 44 odst. 2 SŠZ)^[77].