I. Společná obchodní politika

Společná obchodní politika je výsečí práva mezinárodního obchodu. Charakteristická je pro ni veřejnoprávní metoda regulace. Jiné oblasti mezinárodního obchodu jsou řešeny Evropskou unií na odlišném právním základě v rámci vnitřního trhu či sektorových politik, nebo spadají do pravomocí členských států. Věcně a velmi obecně je společná obchodní politika vymezena v článku 207 Smlouvy o fungování EU, podle něhož zahrnuje stanovování celních sazeb; uzavírání mezinárodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami i obchodních aspektů duševního vlastnictví; regulaci přímých zahraničních investic; určování vývozní politiky a realizaci opatření na ochranu obchodu před nedovolenými překážkami, dumpingem a subvencemi.[1]

Toto vymezení nicméně není dostačující. Představuje totiž jen jeden ze dvou definičních znaků, na jejichž základě jsme schopni určit, zda příslušná situace je či není pokryta společnou obchodní politikou. K tomu, aby určitá oblast regulace spadala pod společnou obchodní politiku, je dále nezbytné, aby v daném případě skutečně byla dána úzká souvislost s mezinárodním obchodem. Jinými slovy a vztaženo na právní předpisy to znamená, že k tomu, aby Unií přijatý akt byl zařazen do kategorie aktů spadajících do společné obchodní politiky, nelze dospět jen na základě pouhé okolnosti, že takový akt může mít nějaký, tedy jakýkoliv byť i nevýznamný dopad na mezinárodní obchod ale je nezbytné, aby se tento unijní týkal zvláštěmezinárodního obchodu, poněvadž jeho účelem je především podpora, usnadnění nebo úprava tohoto obchodu, a má na něj přímé a bezprostřední účinky.[2]

S ohledem na široký věcný záběr společné obchodní politiky bude nejvhodnější provést rozbor jednotlivě po jednotlivých oblastech pravomoci a sledovat přitom systematiku Smlouvy o fungování Evropské unie, zejména pak jejího článku 207. Analýzou tohoto ustanovení lze dovodit, že věcně společná obchodní politika zahrnuje úpravu toho, jaké:

1.     předměty v podobě zboží, služeb, přímých investic a některých práv duševního vlastnictví lze do Evropské unie dovézt či z ní vyvézt; a dále

2.     vymezení podmínek, za nichž může být import či export realizován.

Zboží

Společná obchodní politika zahrnuje dovoz a vývoz zboží. Jsme toho názoru, že je se jedná o obsahově totožný pojem s pojmem zboží používaným čl. 26, 28, 37 SFEU[3] a dalšími a stejně tak i s pojmem výrobek používaným např. čl. 110 téže smlouvy.

Evropská unie tak může regulovat dovoz a vývoz veškerých výrobků, tedy i takových, které bývají jinak vnímány jako senzitivní a jako takové liberalizaci zpravidla nepodléhají. Určité zboží je nicméně z dosahu pravidel článků 26, 28, 37 SFEU přece jen vyloučeno. Konkrétně jde o:

1. zboží, na které dopadá Smlouva o založení o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Konkrétně se jedná o radioaktivní rudy a palivo, výchozí materiály nebo zvláštní štěpné materiály. Vývoz a dovoz tohoto zboží podléhá zvláštnímu regulovanému režimu;
   
2. zbraně, střelivo a válečný materiál, a to za předpokladu, že mají výhradně vojenské využití.[4] Vyloučeno tak je zboží dvojího užití, které unijní regulaci podléhá.[5] Regulace obchodu s vojenským materiálem je i nadále v zásadě věcí vnitrostátního práva.[6],
   
3. res extra commercium – jsou-li tyto produkty vyloučeny z právního nakládání v soukromém právu, nepřichází v úvahu ani jejich dovoz či vývoz.[7] 

Vyloučení res extra commercium se dle našeho názoru uplatní i v případě společné obchodní politiky. Důvodem je fakt, že není-li možné s nimi právně obchodovat, pak je zcela jedno, má-li být příslušný obchod realizován v rámci či vně vnitřního trhu. V zásadě vyloučeny ze společné obchodní politiky zůstanou i zbraně, střelivo a válečný materiál z důvodu omezené pravomoci Evropské unie obchod s těmito produkty regulovat.

Zboží, na které dopadá o založení o založení Evropského společenství pro atomovou energii, působí problémy. S ohledem na komplexní úpravu v této smlouvě by mělo být vyloučeno z dosahu unijní společné obchodní politiky. Soudní dvůr nicméně v posudku 1/94[8] dospěl k závěru, že smlouva uzavřená v rámci této politiky může pokrývat i mezinárodní obchod s produkty Euratomu. Důvodem je absence ustanovení o zahraničním obchodu ve Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Naproti tomu pravomoc přiznaná článkem 207 SFEU k uzavírání vnějších dohod je všeobecné povahy, což znamená, že zahrnuje všechny druhy zboží.

Otázkou je, kdo určí, zda určitý výrobek představuje zboží ve smyslu článku 207 SFEU, či nikoliv. S ohledem na to, že jedná o věc výkladu příslušných pojmů unijního práva, bude to Evropská unie prostřednictvím Soudního dvora, kdo bude povolán k odpovědi a to s ohledem na článek 16 odst. 1 Smlouvy o EU, resp. s ohledem na toto ustanovení ve spojení s článkem 106a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii, pokud jde o tuto smlouvu. Výjimkou budou res extra commercium, které jsou vymezeny vnitrostátním právem, byť i zde se samozřejmě plně uplatní limity unijní.  

Zvláštní režim obchodu mají zemědělské produkty.[9] Společná obchodní politika se jich dle našeho názoru týká, jejich vývoz a dovoz ale může být dále regulován dodatečnými pravidly, které byly přijaty v rámci unijní společné zemědělské politiky, případně společné rybářské politiky. Zakládací smlouvy totiž předpokládají zavedení omezení v podobě vývozních licencí, podpory exportu vývozními náhradami a ve zvláštních případech též zákazy dovozu určitých surovin.[10]

Z našeho pohledu zvláštní je absence ustanovení ochranářské povahy obdobné článku 36 SFEU v článku 207 SFEU. Primární právo tak členským státům explicitně nezakládá možnost ochrany důležitých hodnot v podobě veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a života lidí a zvířat, ochrany rostlin, ochrany národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, a to za stavu, kdy v rámci obchodu na vnitřním trhu tuto možnost zakotvenu mají.[11] V souladu s argumentem a maiori ad minus by přitom ochrana v oblasti méně liberalizovaného vnějšího obchodu měla být možná za stavu, kdy je zajištěna i v rámci podstatně více liberalizovaného obchodu vnitřního. Ochrana výše uvedených hodnot tak je podle současné úpravy členským státům umožněna na základě sekundárního práva.

Služby

Rovněž věcné pojetí služeb je dle našeho názoru totožné bez ohledu na to, zda jde o služby poskytované v rámci vnitřního trhu, nebo o služby v režimu společné obchodní politiky. Liší se však od pojetí pojmu „služba“ v právu WTO, které je koncipováno především s ohledem na způsob výkonu ekonomické aktivity. Je tedy širší a zahrnuje tak i situace, které jsou v rámci práva Evropské unie kvalifikovány jako usazení. Důsledkem tedy je, že na dlouhodobou, soustavnou a trvalou činnost zahraničního podnikatele v Evropské unii se nevztahují pravidla společné obchodní politiku a pokud nedojde k uplatnění některého z ustanovení o vnitřním trhu, podléhá regulace takové činnosti vnitrostátnímu právu.

Pozitivně lze tedy služby vymezit jako nehmotné výkony poskytované zpravidla za úplatu, zejména pak činnosti průmyslové a obchodní povahy, řemeslné činnosti a činnosti v oblasti svobodných povolání. Službami dle článku 207 Smlouvy o fungování EU tedy rozumíme veškeré činnosti, které spadají do působnosti práva Evropské unie a které jsou v režimu svobody pohybu služeb poskytovány v rámci jednotného vnitřního trhu a to včetně služeb kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických.[12] Pokud jde o služby obecného hospodářského zájmu, tak ty sice dle našeho názoru pravidlům společné obchodní politiky podléhají, ovšem pouze v omezeném rozsahu, který souvisí s jejich zvláštní povahou a účelem.[13]

Negativní vymezení služeb musí reflektovat pravomoci Evropské unie a systematiku zakládacích smluv. Z povahy věci jsou proto z dosahu článku 207 Smlouvy o fungování EU ale i zakládacích smluv jako celku vyloučeny nehospodářské služby obecného zájmu.[14]

Nadto jsou určité služby sice právem Evropské unie regulovány, ale jinými ustanoveními, než je článek 207 Smlouvy o fungování EU. Konkrétně jde o dopravní služby, které se řídí ustanoveními o dopravě.[15] Rovněž poskytování bankovních a pojišťovacích služeb spojených s pohybem kapitálu podléhá jinému režimu v rámci regulace pohybu kapitálu.[16]

I v případě služeb v primárním právu chybí jasně zakotvená možnost ochrany důležitých hodnot. Její regulace v primárním by přitom byla z jejich pohledu žádoucí.

Výše uvedený výklad se týkal pouze vymezení služeb podle charakteru příslušné činnosti. Dlužno dodat, že změny provedené zejména Lisabonskou smlouvou, ale i smlouvami předcházejícími znamenaly zásadní rozšíření oblasti pravomocí Evropské unie, když vedly k zahrnutí i těch služeb, kde pravomoc Evropské unie byla sporná, či vůbec neexistovala. To např. omezuje rozsah možného zohlednění posudku Soudního dvora č. 1/94, jelikož se týkal právní úpravy odlišné od té stávající. Při zkoumání pravomoci Evropské unie v oblasti služeb musí být zohledněno ještě jedno hledisko, kterým je způsob jejich poskytnutí. Služby jsou totiž typicky poskytovány jedním ze tří modů – (1) na dálku, (2) s přemístěním poskytovatele či  (3) s přemístěním příjemce. Soudní dvůr dospěl k závěru, že společná obchodní politika se vztahuje jen na poskytování služeb na dálku, zatímco mody předpokládající přemístění poskytovatele či příjemce její součástí nejsou.[17] Důvodem tohoto přístupu je analogie mezinárodního obchodu se zbožím v případě přeshraniční dodávky[18] a fakt, že opatření týkající se vstupu a pohybu osob jsou regulována v rámci jiných politik Evropské unie. Uvedené závěry platí i v současné době a úpravy článku 207 provedené Lisabonskou smlouvou či předcházející smlouvami se jich nijak nedotkly.

Práva duševního vlastnictví

Kromě zboží a služeb zahrnuje článek 207 Smlouvy o fungování EU do rámce společné obchodní politiky také obchodní aspekty duševního vlastnictví. Věcný záběr se v tomto ohledu značně rozšířil v důsledku změn zavedených Lisabonskou smlouvou.[19] Právní úprava je natolik odlišná, že pravidla formulovaná v posudku SD EU č. 1/94 ani rozsudku Merck Genéricos – Produtos Farmacêuticos již nejsou použitelná.

V současné době společná obchodní politika zahrnuje především úpravu autorských práv a práv příbuzných včetně počítačových programů a databází, komerčního pronajímání pro veřejnost originálů nebo kopií jejich autorských děl a ochranu výkonných umělců; dále ochranné známky; zeměpisná označení; průmyslové vzory; patenty a topografie integrovaných obvodů. I nadále jsou nicméně z dosahu této politiky vyloučena ta práva duševního vlastnictví, která obchodní rozměr nemají.

Přímé zahraniční investice

Další součástí společné obchodné politiky je regulace přímých zahraničních investic. Jedná se o novou oblast regulace, která byla Evropské unii svěřena Lisabonskou smlouvou. Definice pojmu „přímé zahraniční investice“ zatím nicméně chybí. Od přijetí Lisabonské smlouvy uplynula příliš krátká doba na to, aby vznikla příležitost pro Soudní dvůr EU tento termín vyložit. Analogicky však patrně lze vyjít z definice obsažené ve směrnici Rady EHS 88/361, kterou se provádí článek 67 Smlouvy, dle níž tento pojem zahrnuje “Investice všeho druhu realizované fyzickými osobami nebo obchodními, průmyslovými nebo finančními podniky, které slouží k vytváření nebo udržování dlouhodobých a přímých vztahů mezi osobou poskytující kapitál a podnikatelem nebo subjektem, kterým je tento kapitál poskytován pro účely vykonávání hospodářské činnosti. Tento pojem je tedy třeba chápat v co nejširším slova smyslu.“ Definice přímých zahraničních investic tedy v sobě dle našeho názoru zahrnuje tři prvky:  

1. vymezení předmětu, kterým je kapitál v podobě finanční hodnoty nemající povahu platby za zboží či služby, případně převodu finančních prostředků migrujícího pracovníka;
   
2. vymezení zdroje tohoto kapitálu, tím je zahraniční jednotlivec, tedy fyzická nebo právnická osoba z nečlenského státu. V případě fyzické osoby to znamená osoby se státním občanstvím třetího státu, z právnických osob se tato podmínka týká těch, které nejsou založeny podle práva některého z členských států a zároveň nemají sídlo na území některého z členských států;
   
3. vymezení způsobu poskytnutí kapitálu. Zahrnuty jsou proto jen ty investice, které zakládají přímý a nezprostředkovaný vstup na trh Evropské unie buď formou koupě existujícího podniku či rozšíření aktivit podniku dosud působící mimo Evropskou unii o její trh. Naproti tomu investice nepřímé, spočívající např. v nákupu cenných papírů prostřednictvím burz cenných papírů pod společnou obchodní politiku nespadají a jejich regulace unijním právem, bude, pokud vůbec, možná v rámci svobody pohybu kapitálu.
   

Cla

V rámci společné obchodní politiky je Evropská unie dále oprávněna regulovat cla. Fakt, že jsou vybraná cla příjmem rozpočtu Evropské unie, vedl k poměrně citelnému oslabení postavení členských států v rozpočtové sféře. Stejně tak bylo omezeno jejich postavení na mezinárodní scéně, kdy ztratily jeden z nepřímých prostředků ovlivňování mezinárodní politiky. Z hlediska funkčnosti vnitřního trhu byl ale přenos této pravomoci a její svěření Evropské unii nezbytný. Z pohledu dlouhodobé význam cel jako příjmu veřejných rozpočtů stejně klesá společně s tím, jak je liberalizován mezinárodní obchod.

Clem se rozumí poplatky, které jsou vybírány z toho důvodu, že jimi zatížené zboží překračuje hranici vymezující celní území Evropské unie. Unie je oprávněna stanovovat dovozní, vývozní i průvozní cla. Není přitom rozhodné, zda jde o cla běžná autonomní, smluvní,[20] smluvně dohodnutá preferenční či autonomně poskytnutá preferenční. Rovněž účel není nijak omezen, cla tak mohou být Evropskou unií vybírána za účelem fiskálním, mohou být prostředkem obchodní ochrany domácího trhu, obrany před protiprávním jednáním jiného státu či podniku ze třetího státu či odvetným prostředkem v případě jiného porušení. Z hlediska formy mohou mít podobu valorickou, specifickou a smíšenou a pohyblivou.[21] Evropská unie naproti tomu s ohledem na své omezené pravomoci nemůže zatěžovat dovoz, vývoz či průvoz zahraničního zboží daněmi či dávkami, které by měly obdobný charakter a které by nebylo možné považovat za clo.

-Z dosahu společné obchodní politiky je obecně vyloučeno stanovení konkrétní výše cel. K tomu dochází prostřednictvím společného celního sazebníku, který je předvídán článkem 28 SFEU. Právní základ pro jeho přijetí je obsažen v článku 31 SFEU, tedy ustanovením mimo společnou obchodní politiku. Stanovení výše cel je veskrze technickou záležitostí. Smlouva proto tuto otázku svěřuje do pravomoci Rady, která jedná na návrh Komise bez jakéhokoliv zapojení Evropského parlamentu. V tom spočívá odlišnost od rozhodování v rámci společné obchodní politiky, kde byl tento orgán Lisabonskou smlouvou do procesu vtažen.

Vztah mezi články 31 SFEU a 207 SFEU se nám celkově jeví jako problematický. Text ustanovení článku 207 SFEU totiž na první pohled naznačuje, že otázky stanovení celních sazeb pokrývá. Přesto představuje lex generalis vůči článkům 28 a 31 SFEU. Použije se však pro sjednání celních dohod, které úpravu sazeb cel mohou uplatňovat. Stanovení konkrétní výše cel tak může být výsledkem různých rozhodovacích postupů vycházejících z různých politik zakládacích smluv.

Nutno podotknout, že v praxi jsou relevantní právní předpisy přijímány na základě obou ustanovení, tzn. jak podle článku 31 SFEU, tak i článku 207 SFEU. Oddělení obou problematik je totiž komplikované, ne-li fakticky nemožné. Příkladem může být nařízení o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku,[22] kde pravomoc upravovat nomenklaturu vychází z článku 207 SFEU a pravomoc upravit sazby z článku 31 SFEU. Obojí však tvoří z hlediska praktického jeden komplex.

Ekonomická podpora vývozu či omezení dovozu

Vývozní politika věcně zahrnuje též opatření, které mají stimulovat nebo naopak bránit ve vývozu zboží či služeb z Evropské unie, zejména se tím rozumí možnost omezit vývoz zboží, jehož se unijnímu průmyslu nedostává, a které nemá adekvátní náhradu; podpora exportu zboží a služeb pojištění vývozních úvěrů či uvalení restrikcí na vývoz zboží dvojího užití, některých kulturních statků a nástrojů určených k mučení či usmrcování lidí.[23] Nutné je zdůraznit, že důvody přijetí těchto opatření jsou buď ryze ekonomické anebo politické,[24] nejde tedy o ochranu či obranu vlastních zájmů v reakci na porušení určité právní povinnosti na straně jiného státu či vývozce.

Obrana před protiprávním jednáním třetích států

Společná obchodní politika dále v rámci obrany před nedovolenými obchodními překážkami umožňuje Evropské unii reagovat na protiprávní jednání ze strany nečlenských států. Obchodními překážkami pak unijní právo rozumí jakékoli obchodní praktiky přijaté nebo zachovávané třetí zemí, proti nimž přiznávají mezinárodní obchodní pravidla právo jednat. Toto právo jednat je přiznáno, pokud mezinárodní obchodní pravidla buď praktiky přímo zakazují nebo pokud přiznávají jiné straně dotčené těmito praktikami právo usilovat o odstranění jejich účinku.[25] V praxi se může jednat např. o diskriminačně nastavenou daň z přidané hodnoty, která dopadá především na zboží z Unie a nikoliv na domácí zboží daného třetího státu, nepřiměřeně přísně stanovené vnitrostátní technické standardy nebo nedostatečná ochrana produktu chráněného právem duševního vlastnictví.

Ochrana před dumpingem a subvencemi

Další věcnou součástí společné obchodní politiky je problematika ochrany proti dumpingu a subvencím. Dumpingem se rozumí situace, kdy je zboží dováženo za cenu nižší, než je cena obvyklá na trhu země vývozu. Subvence naproti tomu zahrnují nejrůznější formy přímé finanční i nepřímé podpory poskytované aktivně i pasivně státem vývozu za předpokladu, že je tím vývozci poskytnuta výhoda.[26] V rámci společné obchodní politiky může Evropská unie na taková jednání reagovat a přijímat nezbytná protiopatření. Součástí této agendy samozřejmě není ochrana proti dumpingu a subvencemi, za předpokladu, že je zajišťována v rámci jiných dílčích unijních politik, např. v oblasti dopravy.[27]

Regulace procesních norem dovozu, vývozu, ochrany a obrany

Evropská unie je problematiku mezinárodního obchodu oprávněna regulovat také v rovině procesní. Tím je zajištěno, že cíle sledované Evropskou unií v oblasti mezinárodního obchodu nebudou ohroženy rozdílnou aplikací hmotněprávních předpisů v jednotlivých členských státech. Právo Evropské unie tak upravuje především postup v celním řízení, způsob ochrany v případě dumpingu a subvencí i obrany před nedovolenými překážkami obchodu.

 - 

Věcně naproti tomu do rámce společné obchodní politiky nespadá regulace spolupráce v celních věcech. Vzájemná kooperace celních správ členských států je totiž zajišťována na právním základě článku 33 SFEU. V současné době je tato problematika regulována např. nařízením Rady (ES) č. 515/97, o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů. Uvedené nařízení zavedlo společnou databází celních informací (celní informační systém), upravuje rovněž podmínky a rozsah spolupráce mezi členskými státy.

Shrnutí

Společná obchodní politika v jistém smyslu představuje paralelu obchodu uvnitř Evropské unie. Uplatníme-li perspektivu členského státu, pak lze dokonce konstatovat, že vnější obchod a obchod s jinými členskými státy v rámci vnitřního trhu mají stejný původ. Obojí bylo původně, před jejich členstvím v Evropské unii součástí jejich zahraničního obchodu. Právní úprava obchodu v rámci vnitřního trhu a společné obchodní politiky je však paralelní jen do určité míry. Nejde tedy o mechanické překlopení jedné regulace do druhé s prostou úpravou základních parametrů fungování. Výchozí hlediska a koncepce úpravy jsou totiž zcela rozdílné a odlišný je i věcný záběr. Odlišností jsou přitom dány povahou společné obchodní politiky a zejména faktem, že je součástí práva mezinárodního obchodu. Právní úprava proto musí reflektovat skutečnost, že aktéry mezinárodního obchodu jsou též subjekty na Evropské unii i členských státech zcela nezávislé, mající s nimi právně rovné postavení. Z hlediska věcného záběru lze vysledovat rozdíl mezi společnou obchodní politikou a vnitřním trhem zejména v oblasti usazování a pohybu kapitálu. Prvé uvedené spadá v zásadě do pravomocí členských států, které si samy mohou nastavovat podmínky výkonu soustavné a trvalé podnikatelské činnosti subjektů ze třetích států na svém území. Volný pohyb kapitálu vůči třetím státům je potom řešen přímo pravidly vnitřního trhu a nikoliv v rámci společné obchodní politiky, s výhradou ochrany přímý zahraničních investic.

Společný je pak dopad sektorových politik, které určité otázky buď vylučují jak z dosahu regulace základních svobod vnitřního trhu, tak i společné obchodní politiky, či alespoň modifikují obecná pravidla obchodu. Příkladem jsou dopravní služby, opatření na hranicích pokud jde o pohyb osob, či zvláštní režim dovozu zemědělských produktů.

Problém spojený s věcným záběrem společné obchodní politiky spatřujeme v tom, že jeho vymezení je politické a do určité míry umělé. Především se ale jedná o vnitřní záležitost Evropské unie a jejích členských států. V oblasti mezinárodního obchodu jsou nicméně často uzavírány mezinárodní smlouvy, které svým obsahem překračovat věcný rámec společné obchodní politiky přesahují a zasahují i do jiných oblastí regulace unijním právem (např. humanitární a rozvojovou pomoc v případě smluv uzavíraných se zeměmi třetího světa). Není přitom vyloučena ani možnost přesahu do oblasti pravomocí členských států. To ostatně vedlo ke vzniku specifické kategorie mezinárodních smluv uzavíraných Evropskou unií a členskými státy na straně jedné, se třetím státem na straně druhé, které byly označovány jako „smíšené dohody“. 

Za slabinu současného pojetí regulace zahraničního obchodu Evropské unie v rámci společné obchodní politiky považujeme též fakt, že některé otázky vůbec neřeší, přesto, že mají značný význam na jeho fungování. V širším pojetí by totiž při regulaci zahraničního obchodu mělo být zohledňována také:

1. problematika měny. Dodávka zboží či služby je totiž jen jednou stranou mince. Nejde-li o barter, je pravděpodobné, že protiplněním bude určitá finanční hodnota vyjádřená v konkrétní měně. Pravidla mezinárodního obchodu by měla jednak umožňovat provedení takové platby, jakož i umožnit státu reagovat na manipulaci s měnou za předpokladu, že by taková manipulace mohla ovlivnit mezistátní výměnu. 
   
2. politické aspekty mezinárodního obchodu, zejména otázku dodržování základních lidských práv a svobod, demokracie a právního státu, ochrany životního prostředí, dodržování míru a přátelských vztahů s jinými státy, ale i standardů ochrany zaměstnanců a jejich minimálního ohodnocení.
   

Skutečností je, že současné pojetí a zároveň i nastavení práva mezinárodního obchodu měnové otázky nezohledňuje prakticky vůbec a politické otázky jen částečně. Právo Světové obchodní organizace, které v současné době tvoří základ fungování celého systému měnu a manipulaci s ní neřeší, zohlednění politických aspektů pak alespoň nebrání. V době vytváření současného systému mezinárodního obchodu byl přílišný důraz kladen na odbourávání překážek, vše ostatní bylo ignorováno. Aktuální hospodářské problémy Evropské unie a Spojených států amerických s Čínou jsou toho jasným důkazem. Důsledkem pak jsou též přesuny výroby za levnější pracovní silou ochotnější pracovat déle a horších pracovních podmínek, za nižšími nároky na ochranu životního prostředí či tam, kde je měna podhodnocena a tudíž levnější. Stávající mechanismus liberalizace, který postrádá pevně definovaný minimální hodnotový rámec, umožňuje státům konkurovat si na úkor ochrany standardů veřejného zájmu.

 

2.     Cíle a zásady společné obchodní politiky

Cíle společné obchodní politiky účelově směřují jednání Evropské unie na mezinárodní scéně a ovlivňují obsah i následnou interpretaci právních předpisů i mezinárodních smluv v této oblasti přijatých. Mají význam právní, politický, argumentační, interpretační a technický a to proto, že:

• předurčují obsah budoucí právní úpravy již ve fázi legislativního procesu, tedy před přijetím nové právní úpravy;
  
• vlivňují způsob interpretace relevantních právních předpisů a mezinárodních smluv, jakož i ustanovení zakládacích smluv;
  
• působí na jednání Evropské unie vůči třetím subjektům mezinárodního obchodu.
  
• přispívají k vnitřní soudržnosti právní úpravy zahraničního obchodu Evropské unie a zároveň
  
• umožňují navázat společnou obchodní politiku na jiné unijní politiky, zajišťují tedy i soudržnost vnější.
  

Při provádění společné obchodní politiky musí nutně být zohledněny obecné cíle sledované Evropskou unií při každé její činnosti. Tyto cíle jsou formulovány v článku 3 Smlouvy o EU.

Evropská unie musí dále v souladu s těmito obecnými cíli usilovat o dosažení speciálních cílů, které jsou vlastní její veškeré její vnější činnosti, a jež jsou formulované v článku 21 Smlouvy o EU.

Konkrétní cíle vlastní přímo společné obchodní politice jsou zakotveny v článku 206 Smlouvy o fungování EU. Samozřejmě i ony mohou být prováděny jen kontextu a rámci daném obecnými a speciálními zásadami.[28] Nadto mohou být další dílčí cíle formulovány v rámci jednotlivých právních institutů společné obchodní politiky. 

Dle ustanovení článku 206 Smlouvy o fungování EU má Unie přispívat ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic a ke snižování celních a jiných překážek. To je tedy úkol, který byl Evropské unii členskými státy svěřen a cíl, který má sledovat. Nejedná se však o cíl konečný, ale dílčí. Liberalizovaný mezinárodní obchod totiž sám o sobě žádnou hodnotu nepředstavuje. Skutečnými hodnotami je např. vysoká životní úroveň, plná zaměstnanost a rostoucí úroveň reálného důchodu a účinné poptávky, plného a efektivního užívání světových zdrojů atp.[29] Vhodnější je proto hovořit v souvislosti s článkem 206 Smlouvy o fungování EU o nástroji spíše než cíli. 

Konkrétně by bylo možné působení cílů společné obchodní politiky i vnějších vztahů Unie demonstrovat následovně. Vytvoření zóny volného obchodu s určitou zemí povede k zintenzivnění vzájemné obchodní výměny a dle řady ekonomických teorií k efektivnějšímu využívání zdrojů a tím i k vyššímu hospodářskému růstu (cíle společné obchodní politiky), zároveň ale může taková smlouva, je-li poskytnutí obchodní výhody podmíněné, motivovat daný stát k lepšímu prosazování základních práv a svobod, k vyšší úrovni ochrany zaměstnance či životního prostředí (cíle vnějších vztahů EU a zároveň i cíle EU obecně).

Podotýkáme, že ustanovení článku 206 Smlouvy o fungování EU doznalo určitých změn a liší se od předlisabonské úpravy. Lisabonská smlouva totiž toto ustanovení přeformulovala a změnila jeho adresáta, tedy subjekt odpovědný za naplňování cílů společné obchodní politiky, a to z členských států na Evropskou unii. Zároveň je nový text tohoto ustanovení více imperativní ve srovnání s původní verzí. Stávající právní úprava totiž stanoví, že „že Unie přispívá“ zatímco předchozí znění znělo „…hodlají členské státy přispět“. V praxi je ale význam těchto změn nulový. Došlo tak jen k lepšímu zohlednění stávajícího stavu s ohledem na charakter pravomoci a způsobu, jakým je Unií dlouhodobě v této oblasti vykonávána.

Se zásadami je to podobné, jako s cíli. Tedy i zde můžeme vysledovat několik úrovní zásad. Nejobecnější zásady jsou formulovány v článku 2 Smlouvy o EU a patří mezi ně úcta k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv, [30] včetně práv příslušníků menšin, pluralismu, zákazu diskriminace, toleranci, spravedlnosti, solidaritě a rovností žen a mužů. V odst. 1 článku 21 Smlouvy o EU je zdůrazněno, že činnost Unie na mezinárodní scéně spočívá na zásadách, které se uplatnily při jejím založení, jejím rozvoji a jejím rozšiřování a které hodlá podporovat v ostatním světě: demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Zopakování většiny zásad je dle našeho názoru nadbytečné a nemá konkrétní právní význam, snad jen kromě zdůraznění, že právě toto by Unie dle členských států měla ve své činnosti zohledňovat.

Konkrétní zásady vlastní společné obchodní politice nejsou v zakládacích smlouvách zakotveny v samostatném výčtu v některém z jejich ustanovení. Pouze Smlouva o fungování EU uvádí, že se společná obchodní politika zakládá na jednotných zásadách s tím, že následně vymezuje oblasti, kde se tyto zásady projevují.[31] Uvedené ustanovení tedy primárně vymezuje oblast společné obchodní politiky. Nepřímo z něj vyplývá charakter pravomoci, tj. její výlučný charakter a zároveň metoda regulace (unifikace). Zakládacími smlouvami kodifikovanou zásadou společné obchodní politiky je tedy zásada jednoty, která se projevuje jednak jednotnou legislativou regulující společnou obchodní politiku přijímanou na unijní úrovni,[32] ale i požadavkem co nejlepší spolupráce Evropské unie a členských států při uzavírání mezinárodních smluv.[33] Z dalších zásad je nutné zmínit zásadu nediskriminace, která se projevuje v podobě doložky nejvyšších výhod a doložky národního zacházení. Národní zacházení znamená povinnost zajistit, že standard právní úpravy a nakládání se zbožím dováženým bude ekvivalentní se standardem vyhrazeným pro zboží unijní. V tomto pojetí může princip národního zacházení připomínat projevy zásadu asimilace, která je ostatně rovněž další zásadou společné obchodní politiky. Mezi oběma zásadami však je poměrně podstatný rozdíl. Zásada asimilace vede k tomu, že se právní režim, ve kterém se zboží v Evropské unii nachází, mění. Namísto pravidel společné obchodní politiky se příslušné zboží napříště použijí pravidla vnitřního trhu.[34] Z principu národního zacházení tato změna nevyplývá.[35]

Praktickým důsledkem je, že asimilované zboží benefituje též z dalších pravidel vnitřního trhu, jako je např. povinnost členských států uznávat technických standardy jiných členských států, zatímco v dosahu principu národního zacházení postačí, pokud jsou příslušné standardy na zahraniční zboží a unijní zboží ekvivalentní. Doložka nejvyšších výhod zakládá požadavek rovného zacházení se zbožím z různých třetích států a je založena na tom, že si mezinárodněprávní subjekty poskytují v hospodářském styku všechny výhody, práva a výjimky, které už dříve poskytly nebo v budoucnosti poskytnou kterémukoli jinému státu.

Mezi další zásady společné obchodní politiky patří zásada solidarity (její projevy jsou patrné vůči rozvojovým zemím, jimž Unie přiznává výhody, jaké vyspělým státům nepřísluší), předvídatelnosti (projevuje se v oblasti sankcí, které jsou přesně právně jasně definovány) a transparentnost (souvisí s požadavky, které jsou uplatňovány na dovážené zboží či služby, kdy tyto požadavky by neměly být skrytou překážkou obchodu). Zásada asimilace pak řeší status zahraničního výrobku poté, co byl popuštěn na trh v Evropské unii.[36] Z článku 206 SFEU lze konečně dovodit i zásadu liberalizace mezinárodního obchodu.

Z hlediska původu lze rozlišovat zásady, které jsou pramenem práva Evropské unie a dále zásady, jimiž je Evropská unie sice vázána, ale které mají svůj původ v mezinárodním právu veřejném, konkrétně v právu mezinárodního obchodu. Z nich pak zcela samozřejmě mají zásadní význam zásady, na kterých spočívá právo WTO.