Kriminologické myšlení a jeho vývoj lze sledovat a charakterizovat několika různými způsoby; jednou z možných cest je rozčlenění významných kriminologických prací na základě kritérií historických, geografických apod.

Kriminologické školy jsou vytvořeny zpravidla skupinami badatelů, které možno charakterizovat určitými převážně společnými metodologickými východisky i konkrétními metodickými přístupy k výběru, analýze a interpretaci získaných dat; to jim proto umožňuje provádět osobitý výklad příčin kriminality a navrhovat způsoby její kontroly.

Termín kriminologický směr není v odborné literatuře jako klasifikační princip dosud zcela uspokojivě vymezen ani užíván; shodně bývá pouze pokládán za širší vymezení než kriminologická škola (např. různé školy nebo jejich představitelé jsou řazeni do téhož kriminologického směru).

 

Široce pojaté kriminologické směry jsme potom rozčlenili na:

Pro teorie a koncepce, které jsou kriminologicky významné a nelze je jednoznačně do těchto směrů zařadit, jsme koncipovali.

 

      Jeho významným představitelem byl zakladatel italské pozitivistické školy C. Lombroso, lékař, orientovaný hlavně psychiatricky a antropologicky. Jako vězeňský lékař v Turínu vyšetřoval klinicky a antropologicky desetitisíce vězňů a zjišťoval u nich různé tělesné anomálie. Na základě analýzy dat a generalizace těchto svých vlastních přímých pozorování a měření vydal v roce 1876 svoji základní monografii, kde koncipoval známý typ „rozeného zločince“ („reo nato“).

Hlavní charakteristiky jeho kriminálně antropologické teorie lze shrnout spolu se Schneiderem takto:

- zločinec se odlišuje od nedelikventního jedince řadou fyzických a psychických anomálií;

- jde o zvláštní odrůdu lidského druhu, je antropologickým typem, představuje určitý jev s rysy degenerace;

- zločinec představuje „atavismus“, regresi na primitivní „subhumánní úroveň“; zločinci jsou jacísi moderní „divoši“, kteří představují tělesný a duševní zvrat do raného stadia vývoje lidstva, do jeho fylogenetické minulosti; vystupují u nich určité fyzické psychické znaky, které se pokládají dnes již za vývojově překonané;

- zločinnost se dědí a vzniká z určité kriminální vlohy.

 

     Výzkum dědičných vloh, které se měly stát teoreticky nosným biologickým činitelem pro vznik kriminality, probíhal po různých liniích. Jednou z použitých metodik byly i tzv. studie genealogické, které se zaměřily na zkoumání vlastností a osudů několika generací jedinců pocházejících ze stejných předků. Takto zkoumal např. Goddard (1912) v USA v šesti generacích rod Kallikakův, založený koncem 18. století vojákem s tímto fiktivním jménem.

     Jiný metodický přístup představují studie na jednovaječných a dvojvaječných dvojčatech.Základní teoretický předpoklad těchto studií lze formulovat takto: pokud neexistuje kriminální vloha (dědičná dispozice), potom srovnání jednovaječných (identických) a dvojvaječných (neidentických) dvojčat v četnosti páchání trestné činnosti by nemělo ukazovat žádné rozdíly. Pokud však tato vloha existuje a uplatňuje svoji závažnost při vytváření osobnosti a jejího sociálního jednání, musí docházet i v otázce kriminálního jednání ke shodnému (konkordantnímu) jednání u jednovaječných dvojčat – kde se předpokládá naprostá shoda dědičných vloh – a odlišnému (diskordantnímu) jednání u dvojčat dvojvaječných.

     Faktor dědičnosti (heredity) se podílel též na výstavbě teorie představitelů tzv. „konstituční školy“, vycházející z úzké vazby mezi tělesným typem (somatotypem), určitými osobnostními charakteristikami (včetně sociálněpatologických) a jejich hereditární podmíněností.

Německý psychiatr Kretschmer (1961) na základě analýzy mentálněpatologických případů vytvořil svoji známou konstituční typologii. Vyšel z lidské konstituce (tj. souborů všech zděděných tělesních a duševních individuálních vlastností) a formuloval tři základní tělesné (konstituční) typy, kterým odpovídají určité psychické vlastnosti široce pojatého temperamentu (prakticky ztotožněného s charakterem, osobností).

     Z jiného aspektu přistoupili k výkladu vzniku kriminálního jednání stoupenci tzv. endokrinologické teorie. Ti se pokusili etiologicky spojit kriminální jednání jedince s poruchovou činností jeho soustavy žláz s vnitřní sekrecí, které prostřednictvím centrálního nervového systému negativně ovlivňují temperament, zvláště emocionalitu, a tak působí v jistých případech i kriminogeneticky.

 

     Ke snahám o vědeckou analýzu významných aspektů zločinnosti a poznání rozhodujících činitelů působících v kriminogenezi se záhy – po svém vytvoření v pohodě moderní vědecké disciplíny v poslední čtvrtině 19. století – přihlásila i psychologie.

V jejím rámci se později konstituovala disciplína foremní (právní) psychologie a ta se zprvu orientovala na osobnost pachatele a její charakteristiky věkové, dispoziční, na situační podmínky, na interakci vývojových činitelů aj.

Eysenck 1964 ve svém výkladu vzniku kriminální osobnosti zdůraznil relativně jednoduchou formu učení formou klasického pavlovovského podmiňování, pomocí něhož se učí malé dítě mravům své společnosti, tj. socializuje se. Jeho teorie by se dala nazvat teorií rozdílného podmiňování na základě podmíněných reflexů.

Sociálně psychologické teorie kriminogeneze – v pracích Jefferyho (1965) a Averse (1977) – se opírají o vcelku odlišné pojetí učení jako vytváření nových způsobů jednání. Toto určení probíhá v sociálních situacích i skupinách. Jde tedy o „sociální učení“, jež má speciální formy kladného a záporného zpevňování, a mezi jeho časté formy patří zvláště nápodoba, ježpředstavuje učení na modelu, a nikoli učení založené na podmíněném reflexu (na rozdíl od Eysenckova pojetí).

Ze zcela odlišných metodologických předpokladů vychází klasická psychoanalytická teorie kriminality. Ta se odvíjí původně v nejobecnější rovině z koncepce osobnosti pachatele jako jedince výrazně společensky nepřizpůsobeného, který si v trestném činu podvědomě odreagovává svůj neurotický konflikt.

 

Sociologické teorie vysvětlují kriminalitu jako společenský fenomén.

Do této skupiny patří v prvé řadě teorie, které chápou kriminalitu jako produkt struktury společnosti. Jejich představitelem je především francouzský sociolog Durkheim. Vychází ze skutečnosti, že neexistuje společnost, ve které by neexistovala kriminalita, a proto je kriminalita normální jev, pokud ovšem nepřekročí určitou míru. O jeho teorii kriminality se mluví jako o teorii anomie. Samotný termín „anomie“ použil jako první Durkheim (1893, 1897) pro stav bezzákonnosti ve společnosti, kdy se obecné sociální regulativy (normy) zhroutily. Náš badatel Keller (1997) vymezuje anomii jako „stav, kdy přestávají platit zákony. Kritický stav společnosti charakterizovaný nejasností, nejistotou, nesoudržností či absencí pravidel a norem, jimiž se má řídit chování členů společnosti i jejich aspirace“. Jako příklady anomického stavu společnosti se uvádí zhroucení státu po prohrané válce (např. Německo v roce 1945), země postižené mimořádnou nezaměstnaností v době světové hospodářské krize (1929-1933) nebo Československo po roce 1989.

Chicagská kriminologická škola se zabývala ve 20. a 30. letech kriminogenními důsledky ukončené 1. světové války, negativními vlivy překotné urbanizace a industrializace i masové imigrace z Evropy, dále nežádoucími dopady tehdejší prohibice i prudce se zvyšující nezaměstnanosti v důsledku krizového vývoje americké ekonomiky.

Hlavní přínosy této školy můžeme spatřovat především ve známých ekologických studiích zaměřených na geografické rozložení kriminality (zvláště kriminality mládeže) v chicagské oblasti.

Některé sporné otázky se pokusily řešit další sociologicky orientované teorie kriminogeneze a přední místo mezi nimi zaujímá známá Sutherlandova teorie diferencovaného sdružování – styku („differntial association“) (1924).

Podle Sutherlanda se člověk zločincem nerodí, nýbrž stává se jím, kriminalitě se musí člověk naučit právě tak jako každému počestnému povolání (není míněna pouze technika páchání trestních činů, tzv. modus operandi).

Teorie sociální kontroly akcentují význam selhání určitých kontrolních mechanismů pro vznik delikventního jednání. Weiss (1951) akcentoval tyto tři skupiny kriminogenních faktorů: a) defekty ve vytváření vnitřních kontrolních činitelů v období dětství; b) pozdější selhávání těchto vnitřních činitelů kontroly; c) absence nebo konfliktní charakter sociálních regulativů chování, které vytvářejí nejdůležitější činitelé v procesu socializace (rodina, skupina vrstevníků a škola).

Od 60. let vznikají v USA, ve Velké Británii v kontinentální Evropě rozmanité proudy kritického myšlení, které se velmi distancují od staré, tradiční, konvenční, etiologické kriminologie. Nejčastěji vystupují pod názvy „kritická kriminologie“, „nová kriminologie“nebo „radikální kriminologie“. Zahrnují celou řadu teorií, které je velmi obtížné obecně charakterizovat, všechny však spojuje zásadní kritika pozitivistické tradice dosavadní kriminologie, zejména v otázce jejího etiologického paradigmatu.

Marxismus nevytvořil jednotnou teorii kriminality. Z myšlenek Maxe a Engelse vyplývá, že shledávali bezprostřední spojení mezi kapitalismem a kriminalitou. Podle Engelse probíhá v kapitalismu sociální válka všech proti všem a postupně dochází k válce buržoazie a proletariátu, která je pouze důsledným uplatněním principu obsaženého ve svobodné konkurenci.

Pro výklad agresivních, zvláště skupinových trestních činů – např. činnosti násilně orientovaných gangů – přináší některé zajímavé podněty nová vědní disciplína v této oblasti, totiž sociologie agrese. Jak uvádí Petrusek (1996),významně se zde uplatňuje tzv. „skupinové myšlení“ („group-think“) osob, které jsou pevně navzájem spojeny, a pomocí něhož se vytváří iluze úplné bezpečnosti, ochoty k podstoupení krajního rizika apod. To vede jak ke skupinové racionalizaci agrese (tj. omlouvání agresivního jednání tzv. rozumnými důvody), tak se i klamně spoluvytváří pocit nezpochybnitelné víry ve vlastní morálku.

 

     Pro multifaktorový přístup v kriminologii je charakteristické, že jeho stoupenci – na rozdíl od přístupů převážně jednofaktorových – používají při výkladu kriminogeneze více působících činitelů (faktorů) různého druhu a původu (např. jsou eklekticky používány metody z různých vědních disciplín přinášející velké množství rozličných ukazatelů, jsou zkoumány proměnné z více rozličných teorií).Nevychází se tedy z jedné teorie ani z kombinace více „teorií středního dosahu“, ale provádí se empirický srovnávací výzkum zpravidla řadou metot na souborech jedinců delikventních a nedelikventních, aby mezi nimi byly zjištěny významné rozdíly a odvozeny charakteristické znaky delikventů.

Za přední reprezentanty již vysoce rozvinutých multifaktorových koncepcí v kriminologii lze označit především manžele Sheldona a Eleonoru Glueckovy v USA,kteří počínaje třicátými lety v řadě návazných studií rozvinuli tento přístup pojímající genezi kriminality jako výsledek působení příčin různého charakteru, somatických, psychických, sociálních, ekonomických a jiných.