Obecně se za šikanu považuje jakékoliv chování vedoucí k „ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit.“
34(p21) Hlavní rozdíl mezi šikanou a kyberšikanou spočívá ve vztahu mezi agresorem a obětí, kdy při šikaně je mezi nimi „osobní asymetrický vztah moci“
spočívající v tom, že oba účastníci šikany se vzájemně znají,34(p21),35 zatímco při kyberšikaně tento vztah obvykle chybí.34(p24),35,36(p5) Při kyberšikaně tak nemusí docházet k nadřazenému vztahu agresora vůči šikanovanému, na němž si „demonstruje svou moc a převahu“
,34(p24) neboť agresor může zůstat skryt a šikanovat jinou osobu na dálku, a to prostřednictvím komunikačních technologií.34(p24),35,36(p3),37(p67)
Ve svých důsledcích je kyberšikana o to nebezpečnější, že internet skýtá agresorovi nejen anonymitu, ale bezkontaktním vztahem s šikanovaným mu ubírá na zábranách, které by jinak měl při pozorování reakce ublížené osoby. V neposlední řadě nebezpečí kybešikany spočívá i v tom, že agresorem zveřejněná informace je zpřístupněna (a může být dlouhodobě zpřístupněna) prostřednictvím internetu velkému množství ostatních osob.37(p64)
Projevy kyberšikany mohou být nejrůznější a patří mezi ně:36(pp15–20),38,39(pp41–42),35
zasílání výhružných a ponižujících textových či audiovizuálních informací prostřednictvím SMS, MMS a e-mailu,
zveřejnění výše uvedených informací na webové stránce, blogu, Facebooku apod.,
zasílání zpráv obsahujících některý z typů mallwaru oběti,
zneužití osobních údajů oběti (např. i přihlašovací údaje k internetovým komunikačním kanálům) s cílem ji poškodit, zesměšnit apod.,
vyvěšení upravených fotografií (např. přidání obličeje oběti na pornografický obrázek),
zveřejnění konverzace bez souhlasu komunikujících,
fotografování a nahrávání oběti s cílem poškodit oběť rozšířením pořízených záběrů,
opakované obtěžování oběti telefonáty, e-maily apod.,
vyloučení oběti z virtuální komunity.
Z uvedených projevů kyberšikany vyplývá, že velmi snadno se můžeme stát tím, kdo se na kyberšikaně podílí. V běžném životě si mnohdy neuvědomujeme, že vyfotografováním někoho a vyvěšením takové fotografie např. na Facebooku s ponižujícím komentářem, můžeme dotyčné osobě ublížit. V nedávné minulosti se odehrála řada případů, kdy v souvislosti s kyberšikanou oběti došli nejen psychické, ale i zdravotní újmě včetně úmrtí.
Například v roce 2003 se Patrick Ryan Halligan, 14letý americký školák, oběsil poté, co jej spolužáci nejdříve ve škole šikanovali rozšiřováním lživé zprávy o jeho homosexuální orientaci, aby jej s pomocí jedné spolužačky přiměli v online komunikaci prozradit jí intimní informace, které pak šířili mezi ostatní studenty.36(pp28–31)
O tři roky později byla podobné šikaně vystavena i Megan Taylor Meierová, rovněž 14letá školačka, která se doma ve skříni oběsila poté, co jí na zeď sociální sítě MySpace.com začaly její bývalá kamarádka se svou matkou vkládat urážlivé výroky k její postavě a nenávistné zprávy.36(pp34–36)
Jako demonstraci skutečnosti, že obětí kyberšikany nemusejí být pouze děti a mládež, jako tomu bylo v předešlých příkladech, vzpomeňme na případ Mary Shielerové, která v roce 2006 pod identitou své dcery navázala online vztah s dvěma muži, z nichž jeden – bývalý americký voják Thomas Montgomery – po odhalení pravdy zavraždil svého soka. Případ byl o to otřesnější, že Mary Shielerová navíc bez vědomí dcery zasílala oběma mužům dívčiny fotografie, a to i např. v plavkách, či její spodní prádlo.40,41 Doplňme, že případ natolik ohromil americkou veřejnost, že byl v roce 2009 podle něj natočen dokumentární snímek talhotblond:.42,43