1 Úvod

Každý člověk vrůstá do skupinového života spontánně a bez výběru. Nevybírá si první skupinu (rodinu), kterou je zásadně ovlivňován. A přitom na rodině jako sociální skupině nejvíce záleží, zda bude její příslušník později spojovat skupinový život s bezpečím a sociálním usnadněním. Nevybírá si ani výchovnou skupinku v mateřské škole, ani školní třídu, a obvykle ani pracovní skupinu.

Sociální život člověka je životem v sociálních skupinách. Jedinec očekává od své skupiny pocit ochrany, sociální usnadnění, ale i sociální podporu. Pocit bezpečí vyhledává, protože chce dosáhnout naplnění svých cílů. Hledá vztahy s lidmi a postavení mezi nimi, které mu usnadní dosažení jeho seberealizačního cíle.

V nejširším chápání pojmu se skupinou rozumí určitý počet lidí majících něco společného. Z pohledu sociální psychologie je pojem sociální skupina přiřazován jen skupinám, které tvoří vnitřně a funkčně propojený celek. Sociální skupinu tvoří (z psychologického hlediska) lidé, kteří jsou navzájem v meziosobních vztazích, komunikují spolu a jejich vztahy jsou strukturované (Řezáč, 1998).

Pojem malá sociální skupina se vztahuje ke skupině lidí, kteří jsou navzájem v přímé interakci a komunikaci, mají shodné nebo blízké hodnoty a cíle, mají relativně stabilní pozice ve struktuře skupiny a respektují její normy.

S utvářením skupiny se poměrně rychle vytváří i vztahy a role ve skupině. Jedinci si na sebe zvykají a hledají své místo. Tím dochází k uspořádání členů, skupinové struktuře, která se stává hlavním charakteristickým rysem dané skupiny. Skupinovou strukturu ovlivňuje i to, jací lidé ji tvoří. Tato problematika se v sociální psychologii nazývá kompozice skupiny.

Skupinová struktura označuje vnitřní složení skupiny, tedy rozložení, uspořádání pozic a skladbu vzájemných vztahů. Rozložení pozic tzv. ’klovací pořádek‘, vypovídá o dělbě moci ve skupině, o tom jak je jednotlivec přijímán, hodnocen, posuzován (Řezáč, 1998). V obecné rovinně můžeme rozdělit typické struktury skupinových pozic například podle oblíbenosti nebo moci.

2 Základní pojmy

Skupina je tvořena třemi a více lidmi, je odlišená principem uvědomované provázanosti společných hodnot, norem a očekávání. Skupinou přijímaný společný názor je výrazem podstatné části jeho příslušníků na to, co je v lidském životě správné, dobré, účelné, krásné...

Sociální skupina – určitý počet jedinců, kteří tvoří vnitřně a funkčně propojený celek. Lidé ve skupině spojuje více než jen současný výskyt na jednom místě nebo nějaká shodná charakteristika.

Malá sociální skupina – je tvořena lidmi, kteří:

• jsou navzájem v přímé nezprostředkované interakci a komunikaci
• mají blízké nebo shodné cíle či hodnoty a naplnění svých individuálních cílů odvozují (očekávají) od skupiny
• jsou vřazeny do relativně stabilního systému pozic a rolí (skupinové struktury)
• respektují normy skupinového života (tj. pravidla regulující meziosobní vztahy a průběh společných činností)

Sociální skupina má tři základní znaky:

1. interakce
2. komunikace
3. organizace

Sociální skupinu tvoří lidé, kteří jsou navzájem v meziosobních vztazích, komunikují spolu a jejich vztahy jsou strukturované. Vztahy členů tvoří strukturu navzájem propojených a hierarchicky uspořádaných pozic a rolí – skupinu tvoří jedinci, kteří jsou navzájem určitým způsobem závislí.

Význam sociálních skupin

• zprostředkovávají působení makrosociálního prostředí
• mají formativní vliv, podílejí se na dotváření sociálních rysů osobnosti
• ovlivňují individuální výkonnost
• posilují sociální identitu jedince, uspokojují jeho důležité sociální potřeby:
• být lidmi (sounáležitost)
• být akceptován
• získat uznání
• seberealizovat se

3 Typologie sociálních skupin

Sociální skupiny, stejně jako každý jedinec, mají své zvláštnosti, rysy a vlastnosti. Některé z těchto vlastností tvoří „trsy“, protože spolu souvisí. K základnímu dělení patří dělení na formální a neformální, primární a sekundární, členské, referenční a společenské.

Primární × sekundární - kritéria tvoří míra vlivu na osobnost a intimita interakcí.

Stručná charakteristika primární skupiny: interakce tváří v tvář, relativní stálost, sympatie a vzájemná identifikace, malý počet, intenzivní, zásadní a komplexní vliv na člena.

Stručná charakteristika sekundární skupiny: její druhotnost je jednak dána časově, následuje tedy za skupinou primární, jednak vyjadřuje její „druhotný“ význam v socializaci.

Formální × neformální – kritériem je způsob vzniku, povaha převládajících vztahů a míra autonomie.

Neformální skupiny vznikají spontánně, osobním výběrem člověka. Důležité jsou sympatie a náklonnost. Normy, cíl a struktury si skupina vytváří sama.

Formální skupiny vznikají administrativní cestou. Jsou vytvářeny za určitým účelem, jehož splnění se od skupiny očekává.

Členské (interakční) × referenční (vztažné) - kritérium tvoří vztah ke skupině a pojetí skupiny.

Příkladem členské skupiny je konkrétní školní třída nebo seminární skupina, tedy skupina, do které jedinec fyzicky patří. Referenční skupina je taková, která člena přitahuje svým klimatem či vlastnostmi. Není jejím fyzickým členem, ale rád by se jím stal.

Strukturovaná skupina × dav - kritériem je zde stupeň pozic a rolí, a také cílová orientace skupina.

Strukturované skupiny jsou bohatě vnitřně členěny. Jsou obvykle produktem delšího vývoje a mají určitou tradici či ideologii. Naopak davy vznikají náhle, mívají krátké trvání a typickým znakem je labilita prožívání akce. Někteří autoři nepovažují náhodné seskupení (dav) za sociální skupinu.

4 Vlastnosti sociální skupiny

• Stabilita skupiny – projevuje se změnami v proměnlivosti členské základny. Stabilní skupiny jsou příznačné minimálními změnami ve složení členské základny i ve struktuře pozic.
• Integrace skupiny – projevuje se jednotnou činností a postojů členů a druhotně v „síťovitém“ charakteru intraskupinových vazeb
• Koheze – soudržnost – je charakterizována pevností a stálostí intraskupinových vztahů, relativně značnou hloubkou vazeb mezi členy. Projevuje se mj. silným pocitem sounáležitosti.
• Atraktivnost skupiny – je podmíněna jednak významem skupinových cílů a činností pro jedince (v souvislosti s jeho motivy a individuálními cíli), dále pak vážností, významností postavení skupiny v širším kontextu
• Stálost skupiny – neboli stabilita skupiny z hlediska časového faktoru. Stálými jsou obvykle skupiny, které jsou stabilní a soudržné. Tedy skupiny, v nichž struktura vztahů a činností vykazuje vysokou míru integrace.
• Autonomie skupiny – mírou autonomie označujeme stupeň nezávislosti skupiny na jiných skupinách, se kterými je vertikálně i horizontálně propojena v širším sociálním prostředí
• Velikost skupiny – kritériem pro rozlišení skupin na malé a velké spočívá v kvalitativním pohledu. Za malou označujeme skupinu lidí, kteří vstupují do bezprostředních interakcí, tzn. počet je takový, aby zabezpečil možnost vzájemné interakce „každého s každým“.
• Míra intimity skupiny – je závislá na počtu členů v tom smyslu, že velký počet lidí nemůže bezprostředně navazovat kontakty a vytvářet si tak předpoklady pro intimnější, tj. hlubší vztahy. Intimita ve skupině znamená existenci hlubokých, emotivních vztahů mezi členy.
• Propustnost skupiny – je vyjadřována mírou, stupněm překážek, které klade do cesty osobám usilujícím o členství ve skupině.
• Homogenita – heterogenita skupiny – složení skupiny je buď stejnorodé (homogenní – školní třída) nebo nestejnorodé (heterogenní – věk dětí, pohlaví).
• Zaměřenost skupiny – neboli orientace skupiny. Zaměřenost skupiny je obvykle posuzována z hlediska jasného vědomí cílů (zaměření na cíle).
• Hodnotová orientace – jde o změření skupiny z hlediska uznávaných hodnot, které usměrňují činnosti vedoucí k dosahování cílů.
• Míra uspokojení – jde o skupinovou charakteristiku významnou z hlediska percepce skupinového klimatu i obsahu činností jedincem, členem skupiny. Míra upokojení je závislá na saturaci individuálních potřeb skupinovou činností.
• Stupeň libosti – označuje, jak příjemně či nepříjemně prožívá jedinec zařazení do skupiny. Jde o charakteristiku blízkou předchozí míře uspokojení.
• Míra kontroly – označuje význam skupinové normy. Podle této charakteristiky odlišujeme skupiny z hlediska rozdílů v uplatňování skupinové kontroly.

5 Struktura skupiny

Strukturou skupiny se rozumí vnitřní složení skupiny. Rozložení, uspořádání pozic jednotlivých členů ve skupině a skladba vzájemných vztahů mezi nimi.

Pozice jedinců je určována:

• míru jeho sociální přitažlivosti (viz kapitola dvě o afiliaci)
• mírou prestiže
• způsobem jeho sebeprosazování při začleňování se do skupiny
• jeho podílem na dosahování skupinových cílů

Základem utváření struktury skupiny je postupné odlišování se členů skupiny – z původně neznámých anonymních osob se stávají osoby známé, které se od sebe odlišují různými znaky a vlastnostmi.

Jedinci ve skupinách zastávají tzv. sociální role.

Sociální role jsou skupinou sdílená očekávání, která se týkají toho, jak se má určitá osoba ve skupině chovat. Ve skupině role určuje, jak se má konkrétní jednotlivý člen skupiny chovat vůči ostatním, jaké úkoly má ve skupině nebo navenek plnit (příklad: role pokladníka, nováčka, vůdce). Role jednotlivých členů ve skupině tvoří propojený celek, tzv. skupinový systém rolí.

Na základě zkušeností s terapeutickými skupinami bývají odlišovány následující role:

• alfa – neformální vůdce skupiny, obvykle nejaktivnější člen, imponující a akceptovaný většinou členů skupiny
• beta – tzv. expert, mající specifické předpoklady k navrhování, či alespoň tvořivému rozvíjení variant řešení prezentovaných vůdcem skupiny
• gama – většina členů skupiny, spíše pasivní a přizpůsobiví, podléhající nebo se identifikující s vůdcem
• omega – outsider skupiny, okrajová pozice, ve skupině spíše (tj.většinou) neoblíben
• P – „obětní beránek“, obvykle symbolický představitel nepřátelské (rivalitní) skupiny

Jiné pohled na sociální role ve skupině nabízí polský psycholog Zaborowski:

• iniciátor – je příznačný snahou evokovat společnou činnost, ať už má jakoukoliv povahu
• kontinuátor – podchycuje nové iniciativy jiných členů skupiny v zájmu dalšího udržení komunikace
• typ poskytující informace (informátor) – vnáší do skupinové diskuse nebo činnosti poznatky, které umožňují akceleraci skupinového dění
• typ požadující informace – přesný opak předešlého, klade otázky
• koordinátor – řídí a koordinuje skupinu
• navigátor – zaměřen na sledování cílů skupiny a usměrňování činnosti skupiny k cílům
• motivující-rozehřívač – zaměřen na aktivaci ostatních členů skupiny
• harmonizátor – snaží se o rovnoměrnost podílů členů skupiny na společném životě, uvolňuje napětí a je strážcem normy
• blokující – brání vzniku konfliktů nebo jejich vznik tlumí
• unikající – snaží se být mimo interakci skupiny

Každý člen skupin může zastávat několik rolí, ne jen jednu. V určitých skupinách mohou některé role chybět.

Skupinové normy

Skupinové normy jsou pravidla, která odrážejí pravidelně se vyskytující formy chování a určují akceptovatelné (doporučené, žádoucí) chování členů skupiny. Jsou to očekávání týkající se toho, jak se mají chovat členové skupiny. Vztahují se na každého člena skupiny, mohou přitom určovat zvláštní postavení některých členů a způsob, jak se mají vůči nim chovat ostatní

Každá norma v sobě obsahuje i způsoby reagování na její porušení – tzv. sankci. Sankce jsou jak pozitivní, tak i negativní odezvou na sociální chování člena skupiny

1. pozitivní sankce – odměňuje, zpevňuje a stimuluje žádoucí chování
2. negativní sankce – plní tlumící funkci ve vztahu k nežádoucím formám chování,

3. smysl negativních sankcí spočívá v tom, že mají:

   • napravit důsledky porušení normy, je-li to fakticky možné
   • zabránit v opakování narušování norem
   • zbavit člena skupiny, který se narušení normy dopustil, nežádoucích prožitků, které by svým přetrváním bránily autentičnosti změny jeho chování (pocitu viny, pocitu definitivního znemožnění ve skupině)

6 Řízení a vedení skupiny

Řízení a vedení skupiny patří k hlavním požadavkům na roli vůdce. Klíčové charakteristiky vůdce:

• vůdce harmonizuje mezilidské vztahy ve skupině tak, aby vytvořil emotivně příznivé, akceptující a posilující klima
• vůdce koordinuje činnost a aktivity tak, aby optimalizoval skupinový i individuální výkon členů skupiny

Naplnit výše uvedená očekávání může pouze vůdce, který:

• je člověkem citlivým a vnímavým k očekávání členů skupiny
• respektuje autonomii, svébytnost a tedy i individuální potřeby a zájmy členů skupiny
• je schopen definovat stav skupinového života a aktuální i perspektivní skupinové cíle
• dokáže převzít iniciativu a odpovědnost při potřebných změnách skupinového života
• dokáže realizovat potřebné organizační a řídící činnosti, tj. že je adekvátně kompetentní

Do pozice vůdce se dostávají i jedinci, kteří chtějí spíše „vládnout, než řídit“, „ovládat než vychovávat“ a spíše „prosazovat sebe než zasazovat se za jiné“.

Nevhodnými motivy vůdcovství může být například:

• potřeba dominovat
• potřeba moci – pramení z pocitu méněcennosti
• potřeba sebepotvrzení
• potřeba exhibice – předvádění se
• potřeba vlivu – manipulace, kdy je skupina brána jako prostředek k dosahování svých cílů

Vůdce by měl být facilitátorem skupinového dění. Řízení tedy neznamená automaticky direktivní ovládání skupinového života. Skupina je již svou povahou schopna určité autoregulace, pokud jsou vztahy mezi jednotlivými členy založeny na blízkých hodnotách a mezi cíli jednotlivců není výrazných rozporů.

Styly řízení

Za styl řízení můžeme považovat povahu interakce, kterou navozuje svým přístupem k lidem řídící pracovník. Nejznámějšími styly jsou:

• integrující styl řízení

  • vede k integraci skupinového života a v důsledku toho se také integrují mezilidské vztahy => skupina má povahu vzájemně propojených vazeb
  • skupina příznačná jednotou činností a postojů
  • vede ke společné aktivitě
  • chce, aby vzájemné vztahy měly strukturovaný systém, tzn. každý člen přispívá svými cíli a potřebami do společné činnosti a zaujímá své místo
  • kooperativní postupy – řízení akceptující spolupráci
  • vztahy jsou symetrické, vyvážené a otevřené

• nedirektivní styl řízení

  • iniciace a inspirace společné aktivity příkladem, přímou akcí
  • příkazy, autoritářský nátlak, užívání mocenských prostředků jsou vyloučeny
  • vytváření podmínek pro seberealizaci členů

• otevřený (konstruktivní) styl řízení

  • ovlivňování lidí čitelné, otevřené bez manipulativní tendence
  • cíle jsou definovány veřejně

• tvořivý styl řízení

  • iniciování skupinové atmosféry, která je zaměřena na hledání, objevování nových možností činnosti
  • podporuje originalitu

Typologie způsobu řízení a vedení dle J. Alana

Tuto typologii autor ilustruje příklady ze školního prostředí, kdy za skupinu považuje třídu a za vedoucího učitele. Dá se však aplikovat i na jiné sociální skupiny.

• instrumentálně specialistický typ

  • převládá orientace na cíle a udržování hodnot systému
  • klade důraz na úlohy, postup jejich řešení dopodrobna vysvětlen
  • funkce soustředěna na učitele
  • autorita je primárním základem učitele
  • očekávané účinky – výborné výsledky, nízká skupinová morálka

• instrumentálně expresivní nebo integrativní typ

  • orientuje se na přizpůsobení cílů systému zájmům žáka
  • zdůrazňuje úlohy spojené s potřebami žáků
  • dosahuje integrace cestou kombinace autority, doporučení, přesvědčování a osobního vlivu
  • očekávané účinky – výborné výsledky, vysoká skupinová morálka

• expresivní typ nebo orientovaný na žáky

  • orientace na cíle a potřeby žáků – primární kritérium funkce učitele
  • zdůrazňuje se uspokojení žáků z výkonů a sociálních vztahů
  • integrace je založena na osobním vlivu, přesvědčování a doporučení
  • očekávané účinky – slabé výsledky, vysoká skupinová morálka

7 Skupinový vliv

Jednou z nejdůležitějších charakteristik skupin je jejich vliv na jedince. Skupina jako celek působí na své členy jinak, než působí jedinec na jedince. Pevně sjednocené skupiny mají obvykle velmi silný vliv na své členy. Kromě působení skupiny jako celku existují specifické způsoby, jakými za určitých okolností skupina ovlivňuje své členy. Týká se to sociální facilitace, sociálního zahálení, skupinové polarizace a skupinového myšlení.

Sociální facilitace – vliv přítomnosti jiných osob na výkonné chování jedince.

Sociální zahálení – snížení motivace při společné činnosti s jedním výsledkem ve skupině.

Skupinová polarizace – posun názorů členů skupiny směrem k extrému jako důsledek skupinové diskuse.

Skupinové myšlení (groupthink) – způsob řešení problému ve vysoce kohezivních skupinách, který vede k přijetí chybné možnosti.
Sociální vliv v malých skupinách je jedním z témat skupinového vlivu. Znamená změnu v úsudcích, názorech a postojích jedince při setkání s postoji jiných osob.

Rozlišujeme vliv většiny, menšiny, skupinovou polarizaci a poslušnost.

Skupinová konformita (vliv většiny) - sociální vliv, který je výsledkem setkání s názory většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Tento vliv lze rozdělit na informační vliv (jedinec se vzdává ostatním, protože jeho důvěra v jejich úsudek je větší než ve svůj), a normativní vliv (přijmutí úsudku druhých za potřebu být jimi akceptován). Tyto pak lidem umožňují určit co je pravda z pohledu ostatních nebo z vlastní percepce fyzické reality. Jsou to hlavní obecné mechanismy v ovlivňování členů. Konformita se ale dále člení na vnější (vyhovění), kdy dochází ke změně veřejného chování, a na konformitu vnitřní (konverzi), ve které je již z názvu patrné, že jde o změnu chování vnitřního.

Vliv menšiny je opakem konformity. Zdá se, že menšiny nemohou mít prakticky žádný vliv z důvodů malého počtu lidí, absence normativní kontroly nad většinou, nálepky „podivínů“ aj. Přesto všechno vliv mít mohou. Tento vliv spočívá ve stylu chování. Pokud menšina předloží jasný názor, pevně se ho drží, odolává tlaku většiny, neustále svůj názor hájí a souhlasí se sebou navzájem, dá se předpokládat, že se členové většiny začnou zamýšlet nad svým názorem a nechají se ovlivnit.

8 Rodina jako sociální skupina

Rodina je sociální prostor, který po celý život zásadně ovlivňuje socializaci osobnosti. Jedná se o intimní vztahový systém vyznačující se časoprostorovým ohraničením, jeho členové utvářejí svůj společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné osoby (psychologická definice rodiny P. Říčana).

• Rodina výchozí – do které se jedinec narodil
• Rodina zakládaná – kterou od počátku vytváří
• Rodina jako model – obsažená v tradici, v kultuře společnosti

Konflikt životních stylů rodin obou partnerů je způsoben tím, že:

• milenecká role ustupuje do pozadí
• dominujícími rolemi se stávají role partnerská a rodičovská
• zde se projeví silný vliv životních stylů výchozích rodin

Problém stylu rodinných a výchovných interakcí, tři úrovně interakcí, kde každá má specifická pravidla styku (normy) a hodnotovou orientaci:

1. rodiče – otec – matka
2. děti – sourozenec – sourozenec
3. rodiče – děti

Nejdůležitější atributy rodiny:

• rodinná konstelace (konfigurace), tedy rozložení pozic
• sebepojetí (koncepce) rodiny
• míra autonomie a zároveň otevřenosti rodiny, vstřícnosti vůči vnější sociálním vlivům
• způsob vedení (styl řízení)

Rodina je taková skupiny, která poskytuje všem svým členům:

• bezvýhradnou akceptaci jeho lidské existence
• ochraňující prostředí (hmotné i sociální)
• podporu autonomie příslušníka rodiny
• zajištění životních potřeb
• vzájemnou podporu
• východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí (společnosti).

Pokud rodina nenaplní některé z uvedených funkcí, pak zůstává rodinou pouze v právním či administrativním smyslu, nikoliv však v dimenzi psychologické.

Styly problematických výchovných interakcí

• Nejednotný přístup – znemožněno utváření vlastního Já
• Proklamativní přístup – rozpor mezi realitou a úmysly
• Povolný přístup – deklaruje normy, ale rodič většinou při jejich uplatňování ustoupí
• Nedůsledný přístup – výchova bývá nátlaková, velmi náročná v požadavcích
• Potlačující přístup – je příznačná vědomím, někdy i uvědomovaným nevraživým postojem k dítěti – rodiče dávají dítěti za vinu svůj neúspěch
• Podplácející přístup – dítě je neadekvátně odměňováno za běžné úkony
• Rozmazlující přístup – nepřiměřená citová závislost rodičů
• Protekční přístup – zvýhodňování jednoho dítěte na úkor druhého dítěte
• Skleníkový přístup – dítě je vychováváno normám rodiny, v které perfektně funguje, ale mimo ni selhává
• Moralizující přístup – příznačně převládají normy a tedy i sankce
• Puntičkářský přístup – sleduje každé drobnosti v projevech chování dítěte, přílišný dohled
• Zanedbávající přístup – nedostatečné podněcování a stimulování dítěte
• Úzkostný přístup – dítě je vychováváno v úzkostlivé interakci, neadekvátním strachu, přílišným ochraňování, bránění v činnostech, aby si neublížilo
• Autoritářský přístup – autorita je chápána jako automatická převaha rodičů
• Perfekcionistický přístup – extrémní úsilí rodičů o dokonalost dítěte