Základní vymezení prenatálního období

Prenatální období trvá v ideálním případě 40 týdnů (za širší normu se považuje 38-42 týdnů). Jedná se tedy o 10 lunárních měsíců tvořících oněch známých 9 kalendářních měsíců, podle nichž se těhotenství rozděluje do třech trimestrů.

Z hlediska psychologického se jako jeden z prvních o toto období zajímal Arnold Gesell (1880-1961), nicméně ze současného pohledu
ne zcela adekvátními metodami. Na schopnosti jedince v prenatálním období usuzoval z pozorování předčasně narozených dětí a děti
v inkubátorech. Razantní změna prostředí z chráněného děložního však samozřejmě výrazně modifikovala také chování takto předčasně narozeného dítěte.

V současnosti je k dispozici mnoho technik k registraci spontánních aktivit plodu a jeho reakcí na podněty. Mezi nejznámější se řadí ultrazvuk, termografie, fetální EEG i EKG. Tzv. monitor (kardiotokograf), který se natáčí několikrát v posledním trimestru těhotenství, zaznamenává zároveň srdeční činnost dítěte a děložní aktivitu.

Z biologického hlediska můžeme popsat tři stádia vývoje:

• Nidace – od oplození po uhnízdění vajíčka (přes stadia moruly, blastocysty), trvá 2-3 týdny, koncem třetího týdne vzniká nervová trubice, což je základ pozdější nervové soustavy. Žena má v krevním řečišti i moči přítomen hormon HCG, ten je detekován těhotenským testem, potvrzení těhotenství
  je tedy možné již v této rané fázi.
• Embryonální období – trvá od 3. do 12. týdne, vytváří se základ všech orgánových soustav. Embryo je velmi citlivé na chemické vlivy, tzn. obzvláště
  v této fázi by se těhotná žena měla vyvarovat různých léků, alkoholu, apod., ovšem v této fázi mnoho žen o těhotenství ještě nemusí vědět.
  
• Fetus (plod) – toto období trvá od 9. až 12. týdne těhotenství do porodu. Velikost plodu na začátku období je zhruba 25-30 mm. Plod má vyvinuty všechny svalové skupiny, je možné sledovat drobné svalové záškuby a jemné kontrakce, dále je měřitelná bioelektrická aktivita mozku (později cca
  od 20 týdne diferenciace spánkového a bdělého stavu).
  
  Přechod mezi embryonálním obdobím a obdobím plodu má několik důležitých souvislostí. Cca 15%-20% rozpoznaných těhotenství končí spontánním potratem do 20. týdne těhotenství. Tento počet bude navíc mnohem vyšší, neboť u části žen dojde k spontánnímu potratu, aniž by vůbec tušily,
  že byly těhotné. K nejvyššímu počtu spontánních potratů dochází právě v embryonálním období (jedná se zhruba o 80%, pouze u jedné pětiny
  dochází později). Pokud žena v tomto období ví, že je těhotná, a jedná se o chtěné dítě, spontánní potrat je psychicky náročnou zátěžovou situací.
  Obvykle se tedy doporučuje v embryonálním období informaci o těhotenství příliš nezveřejňovat (případně ji sdělovat jen blízkému okolí),
  neboť je statisticky relativně vysoká pravděpodobnost, že těhotenství skončí spontánním potratem. Většina žen se zkušeností spontánního potratu uvádí, že další stresující záležitostí (kromě potratu samotného) je pro ně vysvětlovat svému okolí, že již nejsou těhotné.