Informace jsou trochu jako jídlo. Pokud si chcete vychutnat dobrou večeři v nóbl restauraci, nenacpete se prvním chodem, ale dáte si menší porce tak, abyste si dokázali pochutnat na více chodech za sebou. S informacemi to ale děláme jinak. Necháváme se jimi neustále bombardovat, jsme stále "na příjmu", stále "s vidličkou v ruce". Není divu, že pak trpíme informační obezitou, jinak též informačním přetížením. Pojem information overload se objevuje v 60. l. 20. stol. - Bertram Gross tak označil stav, v němž množství přijímaných a zpracovávaných informací překročí omezenou kognitivní kapacitu člověka. 

Stejně jako se v potravinářském průmyslu objevují různé "šmakulády", i v informačním prostředí čelíme množství zbytečných a nekvalitních textů, dat nebo sdělení. Tento druh nežádoucích, nepotřebných, neužitečných a znečišťujících informací nazýváme informačním smogem a typickým příkladem jsou reklamy či řetězové maily. Problémem jsou také  narůstající možnosti self-publishingu, přičemž klesá kvalita elektronické produkce a roste objem "informačního smetí". Je pak těžké přes mlhu nepotřebných a nekvalitních informací dobrat se těch relevantních. 

Množství informací, které na nás působí, se neustále zvyšuje, bohužel se ale nezvyšuje kapacita našeho mozku a to s sebou přináší kromě pocitu informačního přetížení také nejrůznější zdravotní a další potíže. Ty popsal David Lewis jako „informační únavový syndrom“ (information fatigue syndrome). Charakterizuje jím stav, kdy jedinec, jenž je vystaven vlivu nadměrných informací, trpí fyzickými i psychickými obtížemi jako je:

•  zvýšený krevní tlak 
•  zhoršení zraku
•  poruchy spánku
•  bolesti hlavy a svalů
•  oslabený imunitní systém
•  zmatek
•  ztížené rozhodování (rozhodovací paralýza)
•  špatná koncentrace
•  potíže s pamětí
•  přílišná důvěra v možnosti informační techniky 

V souvislosti s informačním přetížením zmiňuje R. Papík také informační neurózu, kterou definuje jako „patologický stav vyvolaný přetížením vyšší nervové soustavy nadbytkem informací za současně působící časové tísně, tj. nedostatku času potřebného k analýze přijímaných informací, neschopnosti přijímané informace zhodnotit a zpracovat."

Pokud nás při práci s informacemi obtěžují překážky technického rázu (např. pomalá práce počítače, reklamy, aktualizace, viry apod.), hovoříme o technostresu. Jeho následkem je nervozita či agresivní chování a v důsledku toho snížená efektivita práce a psychická nepohoda. 

Výrazným důsledkem špatné informační hygieny je pak netholismus. Jedná se o závislost na internetu (potřeba být neustále na sociálních sítích, hraní her, čtení zpráv, sledování videí…). 

Informační hygiena by tedy měla být přítomna chování každého informačně zdatného jedince a můžeme ji chápat jako součást duševní hygieny moderního člověka, nebo také jako prostředek dosažení efektivnější práce s informacemi. Termín vůbec poprvé na světě použil Karel Janoš, který v r. 1983 obhájil diplomovou práci „Informační hygiena a informační patologie ve zprostředkování odborných informací". IH zde chápal jako prevenci proti informační patologii (tzn. proti jevům bránícím optimálnímu vytváření, přenosu, zprostředkování, příjmu a využívání odborných informací v jejich plné hodnotě).  IH je tedy soubor opatření, která pomáhají regulovat přítok informací, rozeznávat podstatné a eliminovat nepodstatné.

Pokud máme na IH pohlížet jako na soubor preventivních opatření, můžeme je rozdělit z pohledu tvůrce informace, zprostředkovatele nebo konzumenta. Tvůrce provádí (resp. měl by) tzv. primární informační hygienu - zodpovídá za kvalitu informace. Zprostředkovatel jako sekundární stupeň může být např. knihovna, škola apod., tedy instituce, které předkládají příjemci konkrétní informační zdroje. Konzument (příjemce) informace je pak poslední, terciární článek, na kterém leží největší zodpovědnost a je jen na něm, jak bude přistupovat k množství informací, které má k dispozici.