Středověká diplomatika obecná
Úvod kurzu
roč mám studovat středověkou diplomatiku?V rámci studijního oboru archivnictví je dnes na Masarykově univerzitě položen zřetelný důraz na novověké a soudobé dějiny, novověkou správu a diplomatiku a především na teoretické i praktické aspekty archivnictví a spisové služby. Středověké písemnosti, na nichž byla v minulosti výuka archivnictví založena, ustoupily do pozadí, což přirozeně vyplývá ze skutečnosti, že jsou v českých archivech zpravidla dávno zpracovány, leží v trezorech, a pokud byly mikrofilmovány nebo digitalizovány, nejsou už ani půjčovány ke studiu. O něco častěji se archiváři dostanou do rukou středověké úřední rukopisy, jako např. různé městské knihy, ale i ty jsou postupně digitalizovány nebo editovány a originály jsou uzamykány do trezorů. Když odhlédneme od několika pracovních pozic v největších nebo specializovaných archivech, představuje dnes práce se středověkým diplomatickým materiálem zcela marginální část pracovní náplně českého archiváře.
Přes legitimní příklon archivního studia k novověkým písemnostem existuje několik důvodů, proč je ve studiu archivnictví zastoupen povinný předmět „Středověká diplomatika pro archiváře“. Přestože je archivář průměrného oblastního či okresního archivu obvykle zavalen předarchivní péčí, skartacemi a pořádáním novodobých fondů, vyhledáváním různých písemností k aktuálním správním řízením či soudním procesům, anebo servisem pro amatérské genealogy, je širší veřejností zpravidla považován za experta na dějiny a pomocné vědy historické a jako takový je obvykle zahrnován různými dotazy a „zakázkami“. Na archivy se tak neustále obrací primátoři či starostové s žádostmi o zpracování dějin daného města či vesnice, novináři regionálních novin s prosbou o článek věnovaný nějaké historické osobnosti, události nebo památce a ředitelé muzeí či kulturních domů s žádostmi o přednášku k významnému výročí a tak dále, a tak podobně. Přestože tedy archivář není primárně odborným historikem, často je do této role okolnostmi pasován. V takové situaci je širší historický přehled, znalost nejstarších fondů vlastního archivu i jinde dochovaných pramenů k dějinám příslušného regionu a schopnost s těmito prameny kvalifikovaně pracovat k nezaplacení. Má-li být absolvent studia archivnictví schopen stát se solidním regionálním historikem, neobejde se bez znalosti středověkých úředních pramenů – středověké diplomatiky.
Druhý důvod, proč do studia archivnictví zařadit středověkou diplomatiku, představují zmíněné velké a specializované archivy, které mají středověkého materiálu více než dost a zdaleka není (dostatečně) zpracován. Vedle Národního archivu a Moravského zemského archivu lze uvést třeba okresní archivy v Chebu a Kutné Hoře, Archiv Národního muzea či Archiv Pražského hradu. Navíc nelze vyloučit, že někteří absolventi třeba díky zahraničnímu studiu či praxi v budoucnu profesně zakotví v archivech mimo Českou republiku. A na západ či na jih od našich hranic je situace úplně jiná, než u nás. Mnohé archivy v Německu, Rakousku nebo třeba Itálii disponují desítkami až stovkami tisíc středověkých listin a tisíci středověkých úředních rukopisů, ke kterým dosud neexistuje pořádná evidence mimo starých archivních repertorií.
A je zde ještě minimálně jeden důvod, proč se vyplatí věnovat ve studiu pozornost středověké diplomatice: novověké písemnosti se zrodily ze svých středověkých předchůdců, takže i takový archivář, který se bude zabývat výlučně novověkým materiálem, nakonec ocení alespoň základní znalost vývoje v předchozích staletích – ve dlouhé epoše evropského středověku.
Přes legitimní příklon archivního studia k novověkým písemnostem existuje několik důvodů, proč je ve studiu archivnictví zastoupen povinný předmět „Středověká diplomatika pro archiváře“. Přestože je archivář průměrného oblastního či okresního archivu obvykle zavalen předarchivní péčí, skartacemi a pořádáním novodobých fondů, vyhledáváním různých písemností k aktuálním správním řízením či soudním procesům, anebo servisem pro amatérské genealogy, je širší veřejností zpravidla považován za experta na dějiny a pomocné vědy historické a jako takový je obvykle zahrnován různými dotazy a „zakázkami“. Na archivy se tak neustále obrací primátoři či starostové s žádostmi o zpracování dějin daného města či vesnice, novináři regionálních novin s prosbou o článek věnovaný nějaké historické osobnosti, události nebo památce a ředitelé muzeí či kulturních domů s žádostmi o přednášku k významnému výročí a tak dále, a tak podobně. Přestože tedy archivář není primárně odborným historikem, často je do této role okolnostmi pasován. V takové situaci je širší historický přehled, znalost nejstarších fondů vlastního archivu i jinde dochovaných pramenů k dějinám příslušného regionu a schopnost s těmito prameny kvalifikovaně pracovat k nezaplacení. Má-li být absolvent studia archivnictví schopen stát se solidním regionálním historikem, neobejde se bez znalosti středověkých úředních pramenů – středověké diplomatiky.
Druhý důvod, proč do studia archivnictví zařadit středověkou diplomatiku, představují zmíněné velké a specializované archivy, které mají středověkého materiálu více než dost a zdaleka není (dostatečně) zpracován. Vedle Národního archivu a Moravského zemského archivu lze uvést třeba okresní archivy v Chebu a Kutné Hoře, Archiv Národního muzea či Archiv Pražského hradu. Navíc nelze vyloučit, že někteří absolventi třeba díky zahraničnímu studiu či praxi v budoucnu profesně zakotví v archivech mimo Českou republiku. A na západ či na jih od našich hranic je situace úplně jiná, než u nás. Mnohé archivy v Německu, Rakousku nebo třeba Itálii disponují desítkami až stovkami tisíc středověkých listin a tisíci středověkých úředních rukopisů, ke kterým dosud neexistuje pořádná evidence mimo starých archivních repertorií.
A je zde ještě minimálně jeden důvod, proč se vyplatí věnovat ve studiu pozornost středověké diplomatice: novověké písemnosti se zrodily ze svých středověkých předchůdců, takže i takový archivář, který se bude zabývat výlučně novověkým materiálem, nakonec ocení alespoň základní znalost vývoje v předchozích staletích – ve dlouhé epoše evropského středověku.
o mne čeká?Kurz „Středověká diplomatika pro archiváře“ spojuje dva předměty z dřívějšího studia archivnictví: někdejší předmět „Středověká diplomatika obecná“, v jehož rámci byla studována středověká papežská, císařská a soukromá diplomatika, a předmět „Středověká diplomatika česká“. Z tohoto sloučení plyne zaměření kurzu, který má tři tematické bloky:
- středověká papežská diplomatika (hodina 1–3)
- středověká císařská diplomatika (hodina 4–7)
- středověká soukromá diplomatika v nejširším slova smyslu a v jejím rámci především česká středověká diplomatika: panovnická, církevní, šlechtická a městská (hodina 8–13)
Na závěr kurzu bych měl/a být schopen/a:
- vysvětlit rozdíly mezi jednotlivými typy papežských a císařských listin, ale také listin a dalších písemností českých králů a biskupů,
- popsat vnější a vnitřní znaky listiny,
- zařadit a popsat nejvýznamnější příklady vnitřních písemností včetně úředních knih (koncept, papežská registra, říšská registra, česká královská registra, speciální registra pražských arcibiskupů a olomouckých biskupů, zemské desky, urbáře, městské knihy, formulářové sbírky),
- porozumět hlavním etapám vývoje středověkých kanceláří, jejich fungování a procesu vzniku písemností
- a měl/a bych znát edice a regestáře papežských a císařských listin i diplomatických pramenů českého středověku, naučit se v nich hledat a pracovat s nimi.
Zkouška bude spočívat v ukázce tří písemností v autentické podobě nebo v edici, které budete muset typologicky zařadit, stručně popsat a interpretovat. Od těchto tří ukázek pak budou odvozeny doplňující otázky, zaměřené na vnitřní písemnosti, dějiny kanceláří a edice diplomatického materiálu.
mail.muni.cz.V případě technických problémů či dotazů týkajících se e-learningové osnovy kontaktujte Lenku Šmídovou Malárovou, a to prostřednictvím emailové adresy 261132@Vzhledem k nabitému programu kurzu budete mít k dispozici tuto e-learningovou osnovu, kde bude také k dispozici podstatná část obrazového materiálu. V rámci osnovy budou na každou hodinu zadávány kontrolní otázky a úkoly, jejichž průběžné plnění bude nutnou podmínkou následného připuštění ke zkoušce.
Kurz bude probíhat kombinací přednáškové a seminární výuky. Výklad přednášejícího, který bude doprovázen bohatým obrazovým materiálem, bude v seminární části doplněn detailnějším představením vybraných písemností v autentické podobě nebo alespoň v edici a diskusí nad nimi.
odrobná osnova kurzu21. 2.: Papežská diplomatika ve středověku I: Úvod. Vývoj a typologie expedovaných písemností, jejich vnější a vnitřní znaky (listy, privilegia, buly, brevia, motu proprio).
28. 2.: Papežská diplomatika ve středověku II: Vývoj a typologie vnitřních písemností (papežská registra, formulářové sbírky, kancelářské řády aj.).
7. 3.: Papežská diplomatika ve středověku III: Papežská kancelář a další instituce, vydávající papežské listiny. Proces zlistinění. Edice a regestáře papežských listin.
21. 3.: Císařská diplomatika ve středověku I: Úvod. Vývoj a typologie písemností od merovejských počátků až do konce Interregna (6. století – 1276).
24. 3. (náhrada za 14. 3.): Císařská diplomatika ve středověku II: Královská resp. císařská kancelář od Merovejců až do konce Interregna (6. století – 1276). Edice a regestáře císařských listin tohoto období.
28. 3.: Císařská diplomatika ve středověku III: Vývoj a typologie písemností v pozdním středověku (1276–1519).
4. 4.: Císařská diplomatika ve středověku IV: Královská resp. císařská kancelář od Merovejců až do Interregna (6. století – 1276). Edice a regestáře císařských listin tohoto období.
11. 4.: Soukromá diplomatika ve středověku: Úvod do problematiky.
ybraná literatura(V seznamu jsou uvedeny především souhrnné a přehledové práce; u jednotlivých dílčích témat budou uvedeny další odborné knihy a studie, edice a regestáře.)
- VOGHTHERR, Thomas: Urkundenlehre. Basiswissen. Hannover 2008
- FRENZ, Thomas: Papsturkunden des Mittelalters und der Neuzeit. Stuttgart 1986.
- BRESLAU, Harry: Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien. 1–2. Reprint 2. vydání. Berlin 1969.
- ŠEBÁNEK, Jindřich – FIALA, Zdeněk – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Česká diplomatika do r. 1848. Vyd. 2. Praha 1984.
- ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Česká listina doby přemyslovské, Sborník archivních prací 6/1, 1956, s. 136-209; Sborník archivních prací 6/2, 1956, s. 99-158.
- ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Výbor studií k českému diplomatáři. Ed. Vladimír Vašků. Brno 1981.
- NOVÝ, Rostislav: Listiny pražských biskupů XI.–XIV. století: diplomaticko-správní rozbor. Praha 1961.
- HLAVÁČEK, Ivan – HRDINA, Jan (ed.): Církevní správa v českých zemích ve středověku a její písemnosti. Praha 2003 (=Acta Universitatis Carolinae Pragensis, Philosophica et historica 1999/2 – Z pomocných věd historických 15).
- NOVÝ, Rostislav: Městské knihy v Čechách a na Moravě, 1310-1526 : katalog : Libri civitatum Bohemiae nec non Moraviae inde ab anno 1320 usque ad annum 1526 : catalogus : Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526 (Variant.). Vyd. 1. Praha 1963.
- SULITKOVÁ, Ludmila: Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343–1619. Katalog. Úvodní svazek. Brno 1998.
- NUHLÍČEK, Josef: Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských až do husitské revoluce. K vydání připravili a doplnili Hlaváček, Ivan – Marková, Markéta. Praha 2011.
- KRMÍČKOVÁ, Helena: Edice středověkého diplomatického materiálu. Brno 2014.