Termín digitální kurátorství byl poprvé použit v roce 2001 v názvu semináře Digital Curation: digital archives, libraries and e-science seminar (Beagrie, 2006, s. 4). Na tomto semináři pořádaném organizacemi Digital Preservation Coalition a British National Space Centre se setkali zástupci řady oborů, aby společně diskutovali o nejnovějším vývoji v oblasti dlouhodobého uchovávání dat. Podle samotných účastníků vedl seminář k zahájení důležitého mezioborového dialogu mezi archiváři, specialisty na knihovní a informační management a správci dat (Beagrie a Pothen, 2002). Důležitým příspěvkem k tomuto úspěšnému dialogu byla volba pojmu digitální kurátorství (digital curation) pro název semináře. Nový termín těžil z výhod pojmu kurátorství, zažitého jak v oboru knihovnictví a muzejnictví, tak v biologických vědách – ve všech těchto oblastech kurátorství představuje nejen ochranu a údržbu sbírek nebo databází, ale také určitou přidanou hodnotu a znalosti. Důvodem k prosazování nového pojmu byla snaha přenést do digitálního prostředí kurátorské postupy používané v muzeích a archivech a současně upozornit na nutnost změn těchto přístupů, která vyplývá z rozdílu mezi fyzickými a digitálními artefakty (Beagrie, 2006, s. 5).

David Giaretta, jeden z lidí, kteří hráli zcela zásadní roli při zrodu nového oboru, reagoval na počáteční zmatení kolem výkladu toho, co vlastně digitální kurátorství znamená vytvořením vlastní definice, podle níž se „v širším pojetí jedná o udržování a přidávání hodnoty důvěryhodnému jádru digitálních informací pro současné a budoucí použití[1]“ (Giaretta, 2008).

S přidáváním hodnoty se můžeme setkat také v definici na stránkách Digital Curation Centre: „Digitální kurátorství zahrnuje správu, ochranu a zhodnocení digitálních výzkumných dat během jejich životního cyklu[2]“ (What is digital curation?, 2015).

Abbottová (2008) popisuje digitální kurátorství jako aktivity zapojené do správy dat od plánu jejich tvorby přes návody na digitalizaci a dokumentaci až po zajištění jejich dostupnosti a připravenosti pro budoucí využití.

Vedle těchto definic, jejichž původ můžeme vysledovat ve světě vědeckých a paměťových institucí, existuje ještě další pohled na digitální kurátorství. Ten souvisí se stále větším objemem dat (často multimediálních), která jsou publikována na internetu formou uživateli spravovaného obsahu. Ačkoliv se v této souvislosti častěji hovoří o obsahovém kurátorství (Rosenbaum, 2010), Erin Scime (2009) používá označení digitální kurátor právě pro zdůraznění pojítek s fyzickým kurátorstvím. Kurátorem se podle ní stává ten, kdo „formuje sbírku vytvořením zastřešující strategie, která definuje, jak by měl být obsah organizovaný, umístěný a učiněný relevantním[3]“. V podobném smyslu používá pojmy digitální kurátorství a digitální kurátor v sérii článků zaměřených na obsahové kurátorství ve vzdělávání také Černý[4] (2014).

Další důležité pojmy

V literatuře se můžeme setkat i s dalšími pojmy, které s digitálním kurátorstvím souvisejí a mezi kterými je občas obtížné rozlišit. Na nejasnost v oblasti terminologie upozorňuje Giaretta (2008), který zdůrazňuje, že je nutné pojmy používat tak, aby nedošlo ke zmatení čtenáře, a navrhuje následující rozdělení[5]:

-        Uchovávání dat (data preservation): obecný termín, který je v daném kontextu ekvivalentní k termínu digitální uchovávání.

-        Digitální uchovávání (digital preservation): zajištění přístupnosti originálních „bitů a bajtů“.[6]

-        Uchovávání digitálních informací (digital information preservation): představuje to, k čemu se odkazuje OAIS[7] standard – důležité nejsou originální „bity a bajty“, ale obsah.

-        Kurátorství (curation): obecný termín – pečování o věci.

-        Datové kurátorství (data curation): péče o data a přidávání hodnoty.

-        Digitální kurátorství (digital curation): péče o digitální data a přidávání hodnoty, které pravděpodobně předpokládá vytváření nových dat z těch existujících, aby byla zajištěna větší užitečnost a vyhovění jejich účelu.

Vztah digitálního kurátorství a dlouhodobé ochrany dat

V anglicky psané literatuře je termín digital curation (digitální kurátorství) velmi často používán v souvislosti s pojmy digital preservation (digitální uchovávání) a long term preservation[8] (dlouhodobé uchovávání) a může s nimi být někdy nesprávně zaměňován.

Pro správné pochopení vztahu mezi uchováváním a kurátorstvím pomůže rozdělení, které použili Lord a Macdonaldová (2004, s. 3):

-        Kurátorství: Aktivita správy a poskytování dat od okamžiku jejich vzniku pro zajištění toho, aby plnila svůj účel a aby byla dohledatelná a znovu použitelná. Pro dynamická data to znamená průběžné obohacování nebo aktualizování, aby vyhovovala svému zamýšlenému účelu.

-        Archivace: Kurátorská aktivita, která zajišťuje, že data jsou správně vybrána, uložena a mohou být zpřístupněna a že jejich logická i fyzická integrita je průběžně udržována a to včetně bezpečnosti a autenticity.

-        Uchovávání: Archivační aktivita, při níž jsou specifické datové jednotky průběžně udržovány tak, aby mohly být přístupné a pochopitelné navzdory neustálé změně a zastarávání technologií.

Podle definice Neila Beagrieho v příručce vydané Digital Preservation Coalition[9] je digitální uchovávání „řada řízených aktivit nezbytných k zajištění kontinuálního přístupu k digitálním materiálům po tak dlouhou dobu, jak je nutné[10]“ (Preservation Management of Digital Materials, 2008).

V podobném duchu definují Hutař a Melichar (2013b) dlouhodobé uchovávání. Podle nich se jedná o „soubor aktivit a postupů, jejichž cílem je zajistit použitelnost, vyhledatelnost, dostupnost a autenticitu digitálního obsahu v průběhu času“. Tito autoři ve své práci používají popisnější termín dlouhodobá ochrana digitálních informací[11].

Z pohledu definic jsou tedy pojmy „digitální uchovávání“ a „dlouhodobé uchovávání“ téměř shodné a vzájemně zaměnitelné[12]. Nejsou však zaměnitelné s digitálním kurátorstvím, které můžeme chápat jako nadstavbu dlouhodobého uchovávání. Důležitou součástí kurátorství je podle Giaretty (2008) přidávání hodnoty, aby uchovávaná data časem neztrácela svůj původní účel, což je aspekt, který se v dlouhodobém uchovávání nevyskytuje.

Digitální stewardství

V některých zdrojích se setkáváme také s označením digital stewardship, tedy digitální stewardství. Tento termín je rozšířený zejména ve Spojených státech, kde významnou roli v oblasti dlouhodobé ochrany digitálních informací hraje National Digital Stewardship Alliance, konsorcium založené Knihovnou Kongresu[13] (National Digital Stewardship Alliance, [b. r.]).

Podle Lazorchaka (2011) má tento termín kořeny v environmentalistické komunitě, jejíž myšlenky uchovávání zdrojů pro budoucí generace našly odezvu i mezi ochránci digitálních informací. Lazorchak tvrdí, že stewardství uspokojivě spojuje dlouhodobé uchovávání s kurátorstvím a rozšiřuje důraz původně kladený na vědecká data i na všechny ostatní druhy digitálních materiálů.

Pojmu stewardství dává přednost i Bastianová et al. (2011), protože podle jejího názoru lépe vystihuje celou šíři činností a problémů, s nimiž se kurátoři setkávají. Odvolává se při tom na původní významy obou pojmů – zatímco kurátor je spíše „dozorce“, steward je nejen „dozorce“, ale také „opatrovník[14]“.

V českém jazykovém prostředí se s pojmem digitální stewardství běžně nesekáváme a proto se tato práce bude držet termínu kurátorství, který je diskurzní komunitou obvykle chápán v takové šíři záběru, s jakou Bastianová a Lazorchak definují stewardství [15].

Ačkoliv sám pojem digitální kurátorství je poměrně mladý, problematika, k níž se vztahuje, sahá více do minulosti. V roce 1990 byl poprvé použit termín digital preservation v souvislosti s projektem knihovny Cornellovy univerzity a společnosti Xerox, který měl za cíl využít digitální technologie v rámci procesu uchování analogových médií (Hirtle, 2010, s. 124 cit. podle Tibbo, 2012, s. 188).

V roce 1994 vytvořily Commision on Preservation and Access (CPA)[1] a Research Libraries Group[2]  pracovní skupinu Task Force on Archiving of Digital Information[3], aby prozkoumala možnosti nepřetržitého a časově neomezeného přístupu k záznamům uloženým v digitální elektronické podobě.

Skupina byla složená z osobností z akademické sféry, průmyslu, muzeí, archivů a knihoven, nakladatelství, školství a vládních organizací. Byla pověřena popsáním hlavních problémů spojených s přístupností digitálních záznamů. (Preserving Digital Information, 1996, s. iii)

Její závěrečná zpráva nazvaná Ochrana digitálních informací[4] je považována za první významný příspěvek v oblasti digitálního kurátorství. Zpráva se mimo jiné zabývala vizí vybudování národní technologické infrastruktury pro digitální archiv zajištující dlouhodobé uchování národního kulturního, ekonomického a společenského dědictví. Šest z devíti doporučení pro CPA uvedených v této zprávě se však netýkalo technologií. Tato doporučení se zaměřovala na problematiku metodik a koncepčních návrhů při tvorbě digitálních archivů. Závěrečná zpráva zdůrazňující nutnost vyvážení technických a netechnických aspektů dlouhodobého uchovávání se stala základem a inspirací pro mnoho pozdějších aktivit a iniciativ v této oblasti (Tibbo, 2012; Preserving Digital Information, 1996).

V polovině devadesátých let vznikla řada vysokoúrovňových aktivit zaměřených na problematiku dlouhodobého uchovávání také ve Velké Británii. Na workshopu o dlouhodobém uchovávání elektronických materiálů, pořádaném v rámci programu eLib[5] na univerzitě ve Warwicku, byly prezentovány první výstupy americké Task Force on Archiving of Digital Information. Workshop upozornil na množství problémů vztahujících se k dlouhodobé ochraně digitálních informací. Joint Information Systems Committee[6] (JISC) následně zadal vypracování osmi studií dozorovaných nově vytvořenou pracovní skupinu Digital Archiving Working Group[7]. Syntéza těchto studií[8] pak dospěla k závěru, že existuje potřeba po zvýšení povědomí, spolupráci mezi organizacemi a vylepšených strategiích, guidelines a checklistech (Higginsová, 2011, s. 79).

V roce 1999 se uskutečnil na Univerzitě ve Warwicku druhý workshop, zaměřený na uchovávání informací z výzkumu. Na základě doporučení z tohoto workshopu byl vytvořen JISC Digital Preservation Focus, který měl koordinovat a šířit výzkum a zkušenosti mezi vysokými školami ve Velké Británii. V roce 2001 následovalo vytvoření Digital Preservation Coalition[9] – organizace sdružující řadu institucí, jejímž cílem bylo vytvoření britské koncepce pro dlouhodobou ochranu digitálních informací v mezinárodním kontextu. (Higginsová, 2011, s. 80; Beagrie, 2006, s. 4-6).

Téhož roku byl také publikován draft normy OAIS, která vznikla na popud Mezinárodní organizace pro normalizaci[10] pod záštitou Consultative Committee for Space Data Systems (CCSDS). Původ referenčního modelu OAIS můžeme vysledovat v první polovině 90. let. V té době si instituce začaly uvědomovat, že do té doby všeobecně přijímaný model digitálních knihoven založený na architektuře Kahn-Wilenski nevyhovuje, protože cíleně neřeší budoucí zpřístupnění dat. Základ budoucího referenčního modelu byl tvořen pod záštitou CCSDS z toho důvodu, že právě instituce zabývající se vesmírným výzkumem nejvíce narážely na problémy spojené s dlouhodobým uchováváním velkých objemů dat. (Hutař a Melichar, 2013b, s. 16).

Je zřejmé, že na přelomu tisíciletí byla problematika uchovávání a zpřístupnění digitálních materiálů chápána v širším kontextu, než tomu bylo dříve. Uskutečnil se seminář Digital Curation: digital archives, libraries and e-science seminar zmíněný v předchozí kapitole a pomalu se začalo vžívat nové označení pro činnosti, které se zaměřují nejen na dlouhodobé uchovávání dat, ale také na dlouhodobou ochranu jejich užitečnosti a použitelnosti – digitální kurátorství.

Ve Spojených státech byl v roce 2001 zahájen National Digital Information Infrastructure and Preservation Program. Pod záštitou Knihovny Kongresu se tento dodnes trvající program zaměřil na získávání, ochranu a zpřístupnění významného digitálního obsahu, vytvoření celonárodní partnerské sítě a vývoj technické infrastruktury nástrojů a služeb pro podporu dlouhodobé ochrany digitálních dat (Library of Congress, [b.r.]).

Z iniciativy JISC bylo v roce 2004 založeno Digital Curation Centre (DCC). Jeho vytvoření bylo doporučeno o rok dříve ve zprávě o nutnosti kurátorství pro e-science[11] (Lord a Macdonald, 2003). V této zprávě byly pro chystané centrum definovány následující cíle:

-        zahájení výzkumného programu věnovaného širším souvislostem datového kurátorství;

-        vytvoření mezinárodního centra pro vývoj nástrojů a technik pro dlouhodobé, bezpečné datové kurátorství;

-        vývoj spolehlivého a udržitelného repozitáře nástrojů, software a dokumentů pro podporu kurátorství, dlouhodobé ochrany digitálních informací a použití digitálních zdrojů;

-        vývoj testovacího prostředí a certifikace pro systémy, nástroje a kurátorské služby;

-        pilotní vývoj služeb pro zaznamenávání a monitorování souborových formátů a nástrojů, které budou tyto služby využívat;

-        poskytování poradenských služeb a tvorba kurátorské dobré praxe.

Ve stejné době, kdy se rozbíhala činnost DCC, vzniklo na základě doporučení pracovní skupiny Task Force Permanent Access sdružení evropských vědeckých a akademických institucí nazvané Alliance for Permanent Access (APA), jehož činnost se zaměřuje zejména na dlouhodobé uchovávání výsledků a dat získaných při výzkumu.

V letech 2006 - 2010 byla z šestého rámcového programu EU financována řada projektů zaměřených na rozvoj nástrojů a metodologií v oblasti dlouhodobé ochrany digitálních informací. Jednalo se například o projekty Digital Preservation Europe (DPE), CASPAR a PLANETS (Higginsová, s. 81).

Digital Preservation Europe byl projekt probíhající v letech 2006 – 2009, který byl zaměřen na podporu spolupráce mezi různými národními iniciativami v rámci Evropského výzkumného prostoru. DPE vzniklo z potřeby zlepšit koordinaci a spolupráci v rámci různých aktivit cílených na efektivní uchovávání digitálních materiálů (About DPE, 2006).

Cílem projektu DPE bylo[12]:

-        zvýšení povědomí o dlouhodobé ochraně digitálních informací;

-        propagace schopnosti členských států postupovat společně v aktivitách týkajících se dlouhodobé ochrany digitálních informací;

-        kooperace, která měla zabránit zbytečnému a zdvojenému úsilí;

-        výběr a zavádění certifikovaných a kontrolovatelných standardů pro procesy dlouhodobé ochrany digitálních informací;

-        rozvoj kompetencí prostřednictvím vzdělávacích balíčků;

-        koordinace a sdílení výsledků výzkumu;

-        příprava a popularizace plánů výzkumu;

-        pomoc občanům i odborníkům související s rolí dlouhodobé ochrany digitálních informací.

Těžiště činnosti DPE se nacházelo zejména v koordinaci a přípravě metodik a nástrojů, které byly dávány k dispozici zájemcům o problematiku dlouhodobé ochrany digitálních informací a digitálního kurátorství.

PLANETS[13] byl čtyřletý projekt zahájený v roce 2006. Měl za cíl vytvoření praktických služeb a nástrojů, které měly pomoci zajistit dlouhodobý přístup ke kulturnímu a vědeckému bohatství v digitální podobě (About Planets, 2007). V rámci projektu byl mimo jiné vytvořen softwarový nástroj Plato, který slouží pro tvorbu plánů dlouhodobého uchovávání a který je nadále vyvíjen a spravován Technickou univerzitou ve Vídni.

CASPAR[14] byl integrovaný projekt spolufinancovaný Evropskou unií, který probíhal rovněž v letech 2006 – 2009. Jeho hlavním posláním bylo praktické ověření referenčního modelu OAIS a rozvoj technik pro práci s vysvětlujícími informacemi[15]. Dále se projekt zabýval rozvojem nástrojů a technik pro dlouhodobé uchovávání digitálních zdrojů nezávisle na změnách technologií a architektury. Mezi výstupy projektu CASPAR se vedle případových studií nacházely také metodické frameworky a konceptuální modely pro podporu systémového přístupu k problematice dlouhodobého uchovávání (CASPAR, [b.r.]).

V roce 2007 vstoupilo do druhé fáze své činnosti DCC a zaměřilo se více na kurátorství výzkumných dat a s tím spojené výzvy. V té době vznikl DCC model kurátorského životního cyklu, který popisoval aktivity nutné pro úspěšné kurátorství. (Higginsová, 2011, s. 82)

Na druhé straně Atlantiku se ve stejném období objevila významná aktivita zaměřená na vzdělávání digitálních kurátorů – na University of North Carolina at Chapel Hill (UNC) byl zahájen projekt DigCCurr, který dal později vzniknout komplexnímu otevřenému vysokoškolskému kurikulu. (About DigCCurr I, [b.r.])

Na konci první dekády druhé tisíciletí lze již digitální kurátorství považovat za etablovaný obor. V různých formách, které zahrnují vývoj nástrojů a platforem, výzkumnou činnost i vzdělávání, se mu věnovala řada institucí. V této době vznikly mimo jiné The University of California Curation Center (označované jako UC³) nebo The Digital Curation Institute na University of Toronto (Higginsová, 2011, s. 83). Do druhé fáze vstoupil projekt DigCCurr, který se soustředil na vytvoření mezinárodního kurikula a vzdělávací sítě pro doktorandské studium digitálního kurátorství. V rámci projektu byl vytvořen portál Digital Curation Exchange[16], který propojuje odborníky z praxe, výzkumníky, pedagogy a studenty digitálního kurátorství. (About DigCCurr II, [b.r.])

Na projekt PLANETS navázala v roce 2010 Open Planets Foundation[17], která zastřešila vývoj open-source programů používaných při dlouhodobém uchovávání. Mezi těmito programy najdeme například JHOVE určený pro identifikaci, validaci a charakterizaci digitálních objektů, nebo FIDO, který umožňuje identifikovat formát digitálního objektu[18] (About US, [b.r.]).

Ve stejném roce byl z programu DaVinci financovaného Evropskou unií zahájen projekt Digital Curator Vocational Education Europe, jehož cílem bylo vytvoření evropského frameworku pro další odborné vzdělávání[19] v oblasti digitálního kurátorství (About Digital Curator Vocational Education Europe, 2010).

Ze sedmého rámcového programu EU byl podpořen projekt SCAPE orientovaný na rozsáhlé heterogenní archivy komplexních digitálních objektů. V rámci projektu, který byl ukončen v roce 2014, vznikla infrastruktura, nástroje a metodiky pro částečně automatizovanou škálovatelnou ochranu. Mezi úspěšné výstupy projektu patří například sada softwarových nástrojů Digital Preservation Toolkit[20], nebo aplikace Plato[21] pro podporu rozhodování při plánování důvěryhodných digitálních repozitářů (SCAPE, 2014).

Období po roce 2011 nejlépe vystihuje titulek „Curation Goes Mainstream“ z práce Sarah Higginsové (2011, s. 83). Po předchozí éře poměrně bouřlivého vývoje a vzniku nových konceptů došlo v té následující k jistému útlumu a aktivity se soustředí spíše na šíření a praktickou aplikaci postupů, metodik a modelů vzniklých dříve. Zajímavá iniciativa se objevila v roce 2012, kdy pracovníci paměťových institucí státu Illinois vytvořili pod tlakem vyvolaným neustálými škrty v rozpočtech projekt POWRR[22]. Tento projekt se specializuje na hledání způsobů, jak dlouhodobou ochranu digitálních informací řešit s minimálními náklady (About POWRR, 2014).

V roce 2015 mezi nejvýznamnější organizace a instituce, které svojí činností aktivně přispívají k rozvoji digitálního kurátorství, patří například:

-        Digital Curation Centre, které se nachází ve třetí fázi své existence a zaměřuje se především na šíření kurátorské dobré praxe v oblasti terciárního školství;

-        Alliance for Permanent Access[23], která nabízí celou řadu networkingových i vzdělávacích aktivit a soustředí se především na uchovávání dat z vědeckého výzkumu;

-        Digital Preservation Coalition má hlavní těžiště své činnosti v oblasti osvěty a šíření informací;

-        Open Preservation Foundation kromě vývoje open-source nástrojů také buduje aktivní komunitu a přispívá k výměně informací;

-        Digital Curation Exchange slouží jako centrum pro výměnu informací týkajících se vzdělávání;

-        Library of Congress[24], která zastřešuje projekty, aktivity a sdružení v oblasti vzdělávání a šíření dobré praxe;

-        nestor[25], německá kompetenční síť aktivní v oblasti standardů, vzdělávání a výměny informací;

-        Impact Centre of Competence in Digitisation[26], které se věnuje digitalizaci.

Historii dlouhodobé ochrany digitálních informací v České republice podrobně zmapovali Hutař s Melicharem (2013a, s. 4):

Domníváme se, že české knihovny, galerie, muzea a archivy jsou si v určitém smyslu podobné – všechny tyto instituce prošly třemi fázemi vývoje digitalizace, shromažďování tzv. born-digital dat[1], správy a ukládání digitální dat.

-        V první fázi, od raných devadesátých let zhruba do roku 2002, s digitalizací a hlavně s ukládáním digitálních dat převážně pouze experimentovaly.

-        Předělem ke druhé fázi byly povodně v roce 2002, po nichž se generování digitálního obsahu v paměťových institucích urychlilo. Objevily se také projekty zaměřené na born-digital dokumenty.

-        Dalším významným přelomem je rok 2011, kdy byly zahájeny velké projekty masové digitalizace v obou nejvýznamnějších národních institucích – Národní knihovně České republiky (NK ČR) a v Národním archivu České republiky (NA ČR). Zároveň se především díky financím EU stávají technologie pro digitalizaci více dostupné pro větší počet institucí, včetně těch menších. Součástí obou projektů je také získání systému na logickou dlouhodobou ochranu digitálních dat (LTP – long-term preservation systém).

V závěru citované práce autoři konstatují, že v českých institucích bylo v roce jejího vzniku malé povědomí o nutnosti chránit data víc, než jen pouhým uložením a zálohováním. Nebyly definované strategie dlouhodobého uchovávání a často se přijímala ad hoc řešení správy dat (Hutař a Melichar, 2013a, s . 45).

Vyjádřili také předpoklad, že do roku 2015 alespoň jedna instituce v ČR „bude mít funkční LTP systém v provozu a použití“ (tamtéž, s. 47). Tento předpoklad se naplnil například v případě projektu Národní digitální knihovny. Ta pro uchování digitalizovaných dokumentů používá LTP systém, který je v souladu se standardy OAIS (Financování, 2015) a připravuje se na získání certifikátu důvěryhodného úložiště (Certifikace dlouhodobého úložiště, 2015).

Model životního cyklu vypracovaný v DCC slouží jako ilustrační vysokoúrovňový pohled na jednotlivé složky potřebné pro úspěšné zvládnutí digitálního kurátorství a uchování dat. Může pomoci při plánování aktivit digitálního kurátora, který díky němu má jistotu, že podchytil všechny nezbytné kroky životního cyklu (DCC Curation Lifecycle Model, 2015).

Podle Tibbo (2012, s. 192) je DCC Digital Curation Lifecycle Model pravděpodobně nejznámější z mnoha modelů životního cyklu uchovávaných dat[1]. Zahrnuje mnoho funkcí a aktivit, které mají technické aspekty, ale žádná z nich nemůže být zvládnuta pouze technologií samotnou. Mnohé z nich vyžadují významnou míru lidských zásahů a úsudku.

dcc-lifecycle-cz.png

Obrázek 1: Grafické znázornění životního cyklu digitálního kurátorství (Digital Curation Centre, © 2015)

DCC Lifecycle Model velmi promyšleným způsobem pracuje s vrstvami, v nichž můžeme vysledovat směrem od středu změnu kontextu uchování dokumentu od ochrany na bitové úrovni přes dlouhodobé uchovávání až po aktivity spojené s kurátorstvím.

Data[2]

Data neboli informace zaznamenané v binární digitální podobě se nachází v centru životního cyklu a zahrnují:

-        Digitální objekty, které mohou být jednoduché (například textové, obrazové nebo zvukové soubory, společně s jejich identifikátory a metadaty) nebo komplexní (digitální objekty tvořené kombinací jiných digitálních objektů)

-        Databáze – strukturované kolekce záznamů nebo dat uložené v počítačových systémech.

Akce napříč celým životním cyklem (Full Cycle Actions)

Popisné a vysvětlující informace (Description and Representation Information)

Datům a digitálním objektům jsou přiřazeny administrativní, popisná, technická a strukturální metadata a metadata o uchovávání. Při tom jsou dodržovány příslušné standardy, aby byl zaručen adekvátní popis a kontrola v dlouhém časovém období. Jsou také shromážděny a přiřazeny vysvětlující informace (Representation Information) nezbytné pro pochopení a správnou interpretaci digitálních materiálů i připojených metadat.

Plán uchovávání (Preservation Planning)

Uchovávání se řídí plánem, který zahrnuje řízení a administraci všech aktivit kurátorského životního cyklu.

Komunitní dohled a spoluúčast (Community Watch and Participation)

Kurátoři mají přehled o komunitních aktivitách a podílejí se na vývoji sdílených standardů, nástrojů a software.

Kurátorství a uchovávání (Curate and Preserve)

Kurátoři jsou si vědomi všech ochranných a kurátorských aktivit naplánovaných napříč životním cyklem a tyto akce provádějí.

Postupné akce (Sequential actions)

Konceptualizace (Conceptualise)

Promyšlení a naplánování způsobu jakým budou data vytvářena včetně způsobů jejich pořizování a možností pro ukládání.

Vytvoření nebo příjem (Create or Receive)

Vytvoření dat včetně administrativních, popisných, strukturálních a technických metadat. V okamžiku vytvoření mohou být rovněž pořízena metadata o uchovávání.

Příjem dat od tvůrců, z jiných archivů, repozitářů nebo datových center v souladu se zdokumentovanými pravidly pro sběr. V případě potřeby jsou přiřazována příslušná metadata.

Hodnocení a výběr (Appraise and Select)

Vyhodnocení a výběr dat pro dlouhodobé uchovávání podle zdokumentovaných návodů, pravidel nebo zákonných požadavků.

Příjem (Ingest)

Přemístění dat do archivu, repozitáře, datového centra nebo jiného úložiště podle zdokumentovaných návodů, pravidel nebo zákonných požadavků.

Akce uchovávání (Preservation Action)

Provedení aktivit potřebných pro dlouhodobé uchování dat a zachování jejich směrodatné povahy. Akce uchovávání by měly udržováním integrity zajistit, že data zůstanou autentická, spolehlivá a použitelná. Aktivity zahrnují čištění dat, validaci, přiřazení metadat o uchovávání, přiřazení vysvětlujících informací a zajištění vhodné struktury nebo formátu souboru.

Uložení (Store)

Bezpečné uložení dat v souladu s příslušnými standardy.

Přístup, použití a znovupoužití (Access, Use and Reuse)

Zajištění přístupnosti dat jak určeným uživatelům (designated users), tak zájemcům o opětovné použití. Data mohou být publikována veřejně, nebo mohou být aplikovány pravidla a procedury pro kontrolu přístupu a autentizaci.

Transformace (Transform)

Vytvoření nových dat z originálu například migrací do jiného formátu. V případě potřeby (například za účelem publikování) mohou být vytvořeny odvozené podmnožiny dat ručním nebo automatickým výběrem.

Občasné akce (Occasional actions)

Odstranění (Dispose)

Odstranění dat, která nebyla vybrána pro dlouhodobé uchovávání v souladu se zdokumentovanými návody, pravidly nebo zákonnými požadavky.

Obvykle bývají data přemístěna do jiného archivu, repozitáře, datového centra nebo jiného úložiště. V některých případech mohou být data smazána. Povaha dat může z důvodů dodržení zákona vyžadovat bezpečné smazání.

Opětovné hodnocení (Reappraise)

Návrat dat, která neprošla procedurami validace k dalšímu ocenění a výběru.

Migrace (Migrate)

Migrace dat do jiného formátu. Může být provedena pro zajištění shody s prostředím úložiště, nebo jako prevence proti zastaráváním hardwaru nebo softwaru.

Records Continuum Model vytvořil Frank Upward z australské Monash University[1]. Upward, který svůj model popisuje jako „časoprostorový konstrukt, nikoliv životní model[2]“ (Upward, 1996) se jeho pojetím snažil vymezit proti tradičním modelům životního cyklu záznamů, které podle něj příliš zdůrazňovaly hranici mezi archiváři a správci záznamů (Lappin, 2012). Podle Xiaomi (2003, s. 27) je role archivářů v tomto modelu proaktivní[3], na rozdíl od tradičních modelů životního cyklu, které je staví spíše do pozice reaktivní. Skutečnost, že tento model pojímá záznam (archivovaný dokument) jako logickou nikoli fyzickou entitu jej podle (tamtéž, s. 28) činí obzvlášť vhodný jako vzor dobré praxe pro správu elektronických záznamů.

Records_Continuum_Model.png

Obrázek 2: Diagram znázorňující Records Continuum Model (Upward © 1996 podle Flynn, 2001, s. 82)

Records Continuum Model popisuje dokument, okolnosti jeho vzniku, souvislosti a prostředí, ve kterém se vše odehrává, pomocí os a úrovní.

Úrovně představují vývoj dokumentu, „cestu“ v něm zachycených informací od událostí, které vedou k jeho vzniku uvnitř uzavřeného systému až do chvíle, kdy se stává součástí „kolektivní paměti“.

Osy modelu reprezentují:

-        způsob uchovávání záznamu (Recordkeeping containers);

-        udržitelnost a smysl obsažených informací (Transactionality);

-        identitu a vlastnictví záznamu (Identity);

-        roli záznamu jako stopy a důkazu o událostech a jeho význam v paměti organizace a kolektivní paměti (Evidentiality).

1. Řekneme si, co je referenční model OAIS a co vedlo k jeho vzniku.
2. Vysvětlíme si základní funkce modelu.
3. Popíšeme si entity modelu a vztahy mezi nimi.
4. Pokusíme se aplikovat model na digitální archiv fiktivní instituce.

OAIS[1] představuje jeden z nejdůležitějších standardů, s nimiž se mohou digitální kurátoři při své práci setkat a současně je to také konceptuální a informační model, který dává ucelenou představu o povaze jejich práce.

Hlavním důvodem jeho vzniku byla skutečnost, že neexistoval konsensus o potřebách a požadavcích na dlouhodobé uchovávání digitálních dat. Jednotící rámec, který by mohl vyplnit tuto mezeru, by byl velmi užitečný v tom, že by umožnil dialog a spolupráci mezi účastníky snah o budování standardů, a také by mohl pomoci identifikovat oblasti, kde je standardizace potřebná. 

V roce 1999 byl  publikován draft normy OAIS, která vznikla na popud Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO)  pod záštitou Consultative Committee for Space Data Systems (CCSDS). Původ referenčního modelu OAIS můžeme vysledovat v první polovině 90. let. V té do-bě si instituce začaly uvědomovat, že do té doby všeobecně přijímaný model digitálních knihoven založený na architektuře Kahn-Wilenski nevyhovuje, protože cíleně neřeší budoucí zpřístupnění dat. Základ budoucího referenčního modelu byl tvořen pod zášti-tou CCSDS z toho důvodu, že právě instituce zabývající se vesmírným výzkumem nejvíce narážely na problémy spojené s dlouhodobým uchováváním velkých objemů dat. (Hutař a Melichar, 2013b, s. 16).

Pro pochopení vztahu OAIS a digitálního kurátorství je nutné si uvědomit, že tento referenční model neřeší procesy odehrávající se mimo archiv. Ty jsou součástí jiných fází v rámci životního cyklu digitálního objektu (Hutař a Melichar, 2013b, s. 17).

OAIS představuje společný terminologický a konceptuální rámec pro oblast digitálních archivů. Referenční model pro OAIS je definován standardem ISO 14721:2012, který se problematiky digitálního kurátorství dotýká především v tématech souvisejících s dlouhodobou ochranou digitálních informací. Model poskytuje framework pro

-        popis a porovnávání architektury existujících i budoucích řešení;

-        volbu strategií dlouhodobého uchovávání;

-        porovnání datových modelů digitálních archivů;

-        odhadování změny datových modelů v průběhu času.

Informační model OAIS je založen na konceptu informačního balíčku: popisuje uspořádání informací při pohybu archivačním systémem, při vstupu do něj, průchodem a výstupu z něj.

Balíčky SIP, AIP a DIP jsou informačními objekty, které jsou vkládány, spravovány a zveřejňovány archivem odpovídajícím OAIS. Předmětem dlouhodobého uchovávání je však AIP – Archivní Informační Balíček.  

AIP ztělesňuje přísnější výklad pojmu informační balíček, protože musí obsahovat kompletní soubor metadat nutných k zajištění dlouhodobého uchování a zpřístupňování obsahu Určené Skupině. Referenční model popisuje jednotlivé typy metadat, která by měla být součástí archivované informace.

Informační balíček se skládá z objektu, který je předmětem ochrany a z metadat nutných pro zajištění dlouhodobého uchovávání, zpřístupnění, včetně srozumitelnosti.

information-package.png

Informační objekt je tvořen kombinací Datového objektu (bit-stream) a Vysvětlující informace, která umožňuje jeho interpretaci a použití.

informacni-objekt-small_ryvinfct.png

Vysvětlující informaci můžeme rozdělit na dva typy:

Vysvětlující Informace je nezbytná pro zobrazení a porozumění bitům, které tvoří Datový Objekt s Obsahem. Vysvětlující Informace může obsahovat popis hardwarového a softwarového prostředí potřebného k zobrazení Datového Objektu s Obsahem nebo k zpřístupnění jeho obsahu. Může také shrnovat postup interpretace Datového Objektu s Obsahem.

Sítě Vysvětlujících Informací jsou vnořené řetězy informací tvořící kontext, který Určené Skupině postačuje k porozumění Datovému Objektu s Obsahem a jeho doprovodným Vysvětlujícím Informacím. Teoreticky mohou Sítě Vysvětlujících Informací obsahovat nekonečnou regresi vedoucí k absurdním koncům.

Jednotlivé platformy digitálních archivů (ve smyslu kombinace hardware a software) mohou pro dlouhodobé uchovávání AIP používat různé formáty AIP. Pro zjednodušení interoperability archivů byly vytvořeny univerzální formáty, z nichž ty nejznámější jsou METS a Bagit.

METS měl usnadnit výměnu digitálních objektů a podpořit interoperabilitu mezi systémy digitálních knihoven a podporovat dlouhodobou archivaci objektů v digitálních knihovnách. Byl zamýšlen jako standard pro kódování potenciálních Vstupních Informačních Balíčků (SIP), Archivních Informačních Balíčků (AIP) a Výstupních Informačních Balíčků (DIP) z referenčního modelu OAIS.“

Dokument METS pro digitální objekt obsahuje sebepopisující hlavičku, popisná metadata k objektu, administrativní metadata (přesněji řečeno technická metadata, metadata přístupových práv, metadata o analogové předloze digitálního objektu, metadata o původu objektu), seznam souborů tvořících objekt, strukturální mapu všech komponentů digitálního objektu, seznam odkazů, které vyjadřují vztahy mezi komponenty strukturální mapy a seznam „chování“, která mohou s digitálními objekty souviset. 

Bagit je formát archivního balíčku vytvořený společným úsilím americké Kongresové knihovny a Digitální knihovny Kalifornie. Jedná se o hierarchický souborový archivační formát určený pro výměnu obecného digitálního obsahu. „Bag“ obsahuje pouze nezbytnou strukturu zahrnující vlastní digitální obsah, tzv. „payload“ a „tagy“ které jej popisují. 

Pro větší efektivitu při přenosu dat mohou být fyzické soubory v payloadu nahrazeny referencemi na internetové úložiště.

1. Povíme si, jak model OAIS souvisí s významnými vlastnostmi
2. Představíme si framework InSPECT
3. Zkusíme zjistit, jak poznáme, co je významné
4. A jak to zapíšeme pomocí metadat

1. Opakování - framework inSpect
2. Připojení ke vzdálenému serveru pomocí Putty
3. Nástroje pro identifikaci, popis a konverzi souborů
4. Nástroje pro vytváření a validaci metadat
   ISKB49 - Cvičení - přednáška 06

Opakování, otázky a odpovědi

1. Struktura informačního balíčku
2. Digitální objekt vs. metadata
3. Procesy spojené s archivem

Návrh digitálního archivu

Připravte stručný dokument s popisem návrhu vašeho fiktivního repozitáře. Inspirujte se dostupnými vzory, které popisují architekturu repozitáře, práci s digitálními objekty, určenou skupinu, strategie, nástroje a všechno ostatní, co jste průběžně dělali ve svých úkolech. 

Dokument opatřete titulní stranou, krátkým úvodem (manažerským shrnutím) a obsahem. V dokumentu by dále neměly chybět následující informace:

1. Popis instituce, která archiv provozuje
2. Identifikace a stručný popis procesů. stakeholderů a určené skupiny
3. Popis digitálních objektů, které budou v archivu obsaženy a obvyklého způsobu jejich získávání a využívání
   
4. Popis zvolené strategie dlouhodobého uchovávání
5. Popis archivu strukturovaný podle OAIS a používající příslušou terminologii
   
   1. Okolí archivu
   2. Funkční celky
   3. Informační balíčky
6. Seznam nástrojů a vysvětlení proč a jak budou používány

Prezentace

Připravte krátkou prezentaci (maximálně 10 minut), ve které svůj repozitář představíte, shrnete jeho zásadní charakteristiky a zejména se zaměříte na kurátorský přístup k dlouhodobé ochraně. Zaměřte se na zdůraznění toho, jakým způsobem jsou aplikovány hlavní znaky kurátorství, jaké z toho vyplývají výhody a jaká jsou případná rizika a úskalí.