Římské právo a jeho dědictví v mediteránní oblasti (římské právo po roce 476 n. l.)

Metodologické poznámky ke studiu barbarských zákoníků

Vliv římského práva na právo barbarských – germánských kmenů (národů) je neustále žijícím předmětem vědeckých studií a debat. Při řešení této otázky, při hledání vlivu římského práva na barbarské právo, je důležité skloubit historické, právně-romanistické a právně-historické metody práce. Při hledání vhodného skloubení metod se můžeme inspirovat Polybiem, který dějepisci vytyčil tři úkoly: I. sbírat prameny ve starých zápisech a třídit a pořádat sebraný materiál; II. poznat z osobní zkušenosti polohu, měst, krajů, řek i přístavů a vůbec všeliké vzdálenosti na zemi i na vodě; III. vyznat se v praktické politice. K těmto třem úkolům můžeme ještě přidat orientaci v lidských vlastnostech, které zajisté patří k základním hybným silám vývoje.

Při řešení otázky primární recepce římského práva u barbarů nemůžeme mít u zákoníků jako celku i u jeho jednotlivých ustanovení či institutech (titulech) jako základní paradigma objevení vlivu římského práva a jeho míry. Je důležité také zvažovat, zda určité ustanovení není vyústěním přirozeného vývoje, nebo zda římské právo nesloužilo jako inspirační vzor, který byl přizpůsoben místním potřebám a podmínkám nebo zda jde o doslovné přebrání jeho institutů.

Páté a šesté století našeho letopočtu je z pohledu právních dějin obdobím sepisování práva, jehož cílem bylo nové uspořádání práva, sebrání roztříštěné právní úpravy do jednoho díla a přizpůsobení práva požadavkům doby. První snahy – soukromé soupisy – na území římského impéria vznikají již ve 4. století n. l. v podobě Gregorianova a Hermogenianova kodexu.  V následujících třech stoletích vznikají u např. Gótů, Burgundů, Franků a i u samotných Římanů pozoruhodné právní sbírky (Edictum Theodorici, Lex Visigothorum, Lex Burgundiorum, Codex Theodosianus, Lex Salica, Tri volumina aj.)

Je zřejmé, že podoba práva, které je poprvé zapisováno nebo následně měněno je reakcí na společenské, politické a hospodářské poměry doby. Soupis práva z pohledu státního a právního je mocenským aktem jeho vydavatele. Tento mocenský aspekt můžeme například nalézt v langobardském právu. V roce 643 n. l. vydal langobardský král Lothar edikt, jehož Úvod obsahuje tento text: „Jak velice jsme se starali a staráme o blaho našich poddaných, vysvítá z (každé) stránky, která dále následuje. A děje se tak nikoli jen s ohledem na trvalý útisk chudých, které mocní znásilňují. Zdálo se nám proto, že je naší povinností vydat s důvěrou v milost všemohoucího Boha tento dokonalý zákon (zákoník), který nově shrnuje a uspořádává všechny dřívější zákony, vyplňuje mezery a vyřazuje, co je zbytečné. Chtěli jsme jej zpracovat do jednoho celku, aby jeden každý žil v míru podle zákona a práva, v důvěře v ně se (tím ochotněji) angažoval proti nepříteli při obraně sebe sama i své vlasti.[1] Langobardské právo je nejvíce ovlivněno právem římským resp. jeho justiniánskou verzí. Uvedený fragment z Lotharova ediktu, je zajisté inspirován justiniánskými konstitucemi, které upravovaly, shrnovaly a v účinnost uváděly Justiniánovo zákonodárné dílo. V případě uvedeného textu je zřejmá inspirace konstitucí Tanta, která obsahuje stejné či podobné obraty: „Tak veliká je vůči nám Boží péče a láska k lidem, že nás neustále ráčí vyznamenávat věčnou štědrostí … a prostřednictvím naší péče bylo umožněné dávným zákonům, které už byly zatížené stářím, aby dospěly do nové krásy a přiměřené krátkosti.“ [2] Na jiném místě se můžeme dočíst: „A vše co bylo mimořádně užitečné, se shromáždilo v padesáti knihách, odstranili se všechny dvojsmyslnosti a nezůstalo nic, co by bylo sporné; a ustanovili jsme jim název Digesta neboli Pandectae, protože v sobě zahrnují všechny právní rozpravy a rozhodnutí. [3]

Pactus legis Salicae (lex Salica) a jeho korekce

Samotný název právní sbírky „Pactus“ navenek označuje, že sbírka vznikla formou „dohody o právu“ mezi králem a lidem. Nejstarší verze zákoníků sálských Franků, zvaného Pactus legis Salicae, je soupisem práva z doby, kdy Frankové nedávno přijali křesťanství. Vznik zákoníku sálských Franků datoval v roce 1875 H. G. Gengler. Pactus legis Salicae Gengler datoval do doby prvního známého Merovejce Chlogiona (445 – 447), převládající názor (např. H. Brunnera) klade tento zákoník do rozmezí let 507 – 511.[4]

Pactus legis Salicae o 65 titulech je ryzím soupisem franckého obyčejového práva (mos). Tato redakce z doby vlády krále Chlodvíka neobsahuje vlivy romanizace a křesťanství. Ještě v průběhu 6. století byly králem Theuderichem (511 – 533) a král Gunthramnem (před rokem 596) vydány další verze zákoníku, které označujeme jako recensio Theudericha a recensio Guntramna. Těmito dvěma doplňky se zákoník rozrostl na 78 titulů.[5] Tituly 66 – 78 jsou tzv. královská nařízení, pro která se vžil termín capitularia – kapituláře. Kapituláře franských králů podle objektu úpravy rozlišujeme na capitularia mundana (upravují záležitosti světské), capitularia ecclesiastica (kapituláře regulující církevní věci) a capitularia mixta (smíšené akty, které upravují světské i církevní záležitosti).[6] Podle způsobu vzniku a podle speciálního určení je možné franské kapituláře dělit na capitula legibus addenda, capitula per se scribenda a capitula missorum. Capitula legibus addenda jsou doplňky a novely vydaných zákoníků (kapituláře, které jsou připojeny k zákonům). Tyto kapituláře obsahují změny, které si vyžádal hospodářský, politický a společenský vývoj. K sálskému zákoníku existují dva kapituláře z doby merovejské a jeden z doby karlovské. Capitula per se scribenda je nejpočetnější typ kapitulářů, které jsou koncipované jako královské zákony. Nejčastěji se týkají práva trestního, rodinného, procesního, dále správy země, otázek církevních a finančních. Capitula missorum jsou královské instrukce. Franští králové nikdy nevytvořili oficiální sbírku kapitulářů, ale existují dvě soukromé kompilace. První kompilaci sestavil opat Ansegnius z Fontanelly. Sbírka obsahuje 29 kapitulářů Karla Velikého a Ludvíka I. Druhá sbírka vznikala v letech 848 – 850 je obsáhlejší, ale jsou v ní zahrnuta i falsa, která mají zvýhodnit postavení církve.[7] Další redakce nyní již o 100 titulech se nazývá Lex Salica a pochází z doby vlády Pippina III. (763/4) a poslední verze nazývaná Karolina, pochází z roku 802/3. Do zákoníku bylo zařazeno mnoho zvykových norem (obyčejů označovaných jako paganorum consuetudinem).[8] Na Pactus legis Salicae a Lex Salica můžeme v rámci badatelské práce aplikovat diachronní metody, které zkoumají text z hlediska jeho vzniku a vývoje.[9]

Adresáty Pactus legis Salicae byli jak Frankové tak i Římané žijící severně od Ligeru (Loiry). Jádro zákoníku odráží dobu, kdy se rozvíjely rané struktury franského státu. Původní normy rodového práva jsou tak promíšeny s předpisy společnosti organizované ve stát (královské kapituláře). Zákoník je tedy velmi důležitým pramenem pro zkoumání přechodu od rodového zřízení ke státu ve franckém království. Podíl na vydání pozdějších redakcí měli především církevní představitelé.[10] Právo sálských Franků je již po vydání první redakce zákoníku doplňováno jednak královskými nařízeními, které se označují jako praeceptum, praeceptio, decretio nebo edictum. Později se souhrnně označují jako kapituláře nebo capitula, podle toho, že se text dělil na paragrafy, hlavy (lat. caput, capitula). Dále je franské právo doplňováno a měněno kánony církevních koncilů. Církev jako „církev národa Franků“ se podle principu personality práva řídila jednak právem římským a dále právem svým, tedy církevními kánony.  Podstatou ingerence církve do práva Franků je nalezení modu vivendi a rozšíření církevního vlivu na oblast práva světského.[11]  Za tímto účelem byly svolávány na území franckého království koncily, jejichž kánony doplňují světské právo. Hned první koncil svolaný do Aurelianu řešil azyl v kostele (obecně na církevní půdě). Uznání práva azylu se církvi podařilo dosáhnout nejenom na vnitřní prostory, ale i na církevní pozemky. Vrazi, cizoložníci, lupiči a uprchlí otroci mohli užívat práva azylu. Církev vydávala uprchlé otroky, jen pokud jejich pán pronesl přísahu, že upustí od potrestání uprchlíka. Úvodní ustanovení aureliánského koncilu začíná odkazem na církevní kánony a římské právo, tedy odkazem na „autoritu“, která navozuje, že nejde o žádnou revoluční novinku, nýbrž jen zakotvení jinde aplikované praxe.

 

Concilium Aurelianense z roku 511: „O vrazích, cizoložnících a zlodějích, utekou-li se do kostela, stanovíme, aby se zachovalo to, co nařizují církevní kánony a římský zákon: nikomu nebudiž  dovoleno je vypuditi z kostelní předsíně nebo z chrámu nebo z biskupského domu; ale nebudiž jim dávána jiná záruka než ta, že budou podle přísahy evangelia bezpečni před smrtí, zmrzačením a veškerými tresty (toho druhu), pachatel nechť se dohodne s poškozeným o dostiučinění. Jestliže bude někdo usvědčen, že porušil přísahu, bude jako křivopřísežník vyobcován ze společenství církve nebo všech duchovních, ale i katolického obětování. Jestliže se poškozený nebude chtít dohodnout a sám pachatel pohnut strachem opustí kostel, nebudiž vyžadován církví ani duchovními.[12]  O azylu v praxi nám přináší zmínku Řehoř z Tours, v kauze „zlotřilého Rauchinga a dvou zamilovaných otroků“. [13] Rauching, dle popisu Řehoře z Tours, byl muž plný marnivosti, překypující pýchou a drzou nadutostí, nakládal se svými poddanými jakoby neměl ani špetku lidskosti, zato však měl nad míru lidské zloby, pošetilosti a páchal ničemné a nelidské špatnosti a měl se mimo jiného dopustil tohoto jednání. Rauching měl mezi svým služebnictvem muže a děvče, kteří k sobě vzpláli láskou. Když jejich náklonost trvala dva roky či více, spojili se (coniuncti) a vyhledali útočiště v kostele. Jakmile se to Rauching  dověděl, obrátil se na kněze toho místa a požádal jej, aby mu jeho otroky vydal, že jim odpouští. Kněz mu odpověděl takto: „Nemůžeš je dostat dříve, pokud nedáš své slovo, že jejich spojení bude trvalé, a také pokud neslíbíš, že je nepostihne žádný tělesný trest.“ Rauching na to, po delším mlčení, reagoval tak, že položil ruce na oltář a pronesl tuto přísahu: „Já je nikdy nerozloučím, ale spíše se postarám, aby setrvali v tomto svazku. Neboť i když jsem nerad viděl, že to udělali bez mého souhlasu, jsem přece jen rád, že si můj otrok nevzal otrokyni druhého a moje otrokyně cizího otroka.“ Kněz tomu slibu důvěřoval a oba Rauchingovi vydal. Rauching po návratu domů nechal pokácet strom, osekat jeho větve, kmen stromu rozštípnout a vydlabat.  Následně dal vykopat jámu do hloubky tří či čtyř stop a uložil do ní tu schránku, do které poručil strčit děvče a k ní otroka. Na to nechal jámu zasypat a měl říci, že svou přísahu neporušil a že navěky zůstanou nerozděleni. Když se o tomto jednání Rauchinga dozvěděl kněz, který milencům poskytl azyl, dosáhl na Rauchingovi jejich vykopání.  Otrok přežil, děvče se však již zadusilo.

 

Dědické právo

 

Jedním ze spolehlivých mezníků rozkladu rodového zřízení je zakotvení dědického práva a práva pořízení testamentu. Pactus legis Salicae zná svobodu závěti, ale pokud měl být obmyšleným někdo jiný, než pokrevní příbuzný bylo zapotřebí dodržet složitý rituál.[14]  Dědic musel být označen na soudním sněmu před thunginem  či centenariem, kteří sebou museli mít štít a tří příslušníků centeny se museli na začátku jednání dotázat na jejich názor. Tomu, koho chtěl Frank učinit dědicem majetku (celého i části), musel do klína hodit hůlku. Poté měl příští dědic pobývat v domě dárce a mít ve své moci tolik majetku, kolik má zdědit. Za tu dobu měl přijmout tři hosty, ale kromě toho musel toto vše vykonat před přizvanými hosty.

     

Základní právní úpravu zákonných dědických skupin reguluje Sálský zákoník v titulu LIX s názvem De alodis, tedy O svobodném majetku:

 

  1. Jestliže by zemřel muž a nezanechal syny, nastoupí v pozůstalosti otec nebo matka, jestliže jsou ještě naživu.

  2. Jestliže by nebyli naživu ani otec a matka, a zanechal bratry nebo sestry, má pozůstalost připadnout těmto.

  3. Jestliže by nebylo ani těch, ať nastoupí v pozůstalost sestry otce.

  4. Jestliže by však ani sestry nebyly, ať požadují pozůstalost sestry matky.

  5. Jestliže by ale nebyl žádný z těchto, ať nastoupí v pozůstalost ti, kteří jsou nejbližší příbuzní z otcovské strany.

  6. Ze sálských pozemků ať nepřipadne žádná část ženě, nýbrž veškerý tento majetek ať přejde na mužské pohlaví.

 

Nejdůležitější je poslední ustanovení výše uvedeného titulu, které řeší otázku dědictví půdy ve franské říši. Pozemek, který se nazývá terra Salica nemůže připadnout ženě, tato věc jako součást dědictví může připadnout jedině muži. Převládající názor na tuto problematiku je takový, že prvních pět paragrafů 59 titulu se týká jen věcí movitých. Pouze poslední, šestý paragraf, se vztahuje k pozemkům resp. k půdě.[15]

 

Název titulu De alodis zajisté poukazuje na institut  alodiální půdy – země. Alodialní půda je typ půdy, která není držena jako rodinný majetek, jako soubor rodinných pozemků. Pokud sálský zákoník hovoří o terra Salica nejedná se zajisté o jediný typ pozemků. Převody rodinných pozemků nebyly v germánském právu možné, jednalo se o majetek, který nebylo možné zcizit, jeho účelem bylo uživit z jeho plodů rodinu a předat jej další generaci.  Proto bylo možné mezi Franky, muže i děti (chlapce i dívky rovným dílem) tento majetek rozdělit.  Je zajímavé, že sálský zákoník povolává v dědických skupinách více ženy. Alodiální pozemek je tedy pozemek, který mohou zdědit i ženy, kdežto terra Salica je zděditelná jedině mezi muži.[16]

 

Terra Salica je půda, kterou někdo získá od krále nebo šlechtice obvykle výměnou už za poskytnuté nebo budoucí služby. Dědicem této půdy může být jen ten, kdo může převzít i závazek k výkonu oněch služeb. Dědicové ženského pohlaví, tedy nebyly vůbec brány v úvahu. [17]

 

Zcizování majetku nebylo germánské mentalitě a ani jejich právu vlastní. Důraznější prosazení myšlenky na testamentární svobodu prosazovala církev, která začala vyžadovat „donatio per salute animae“ německy Seelgerät. Již první koncil svolaný do Aurelianu řešil tuto otázku. Na koncilu církev a král Chlodvík vytvořili určité programové prohlášení: Concilia aevi merovingici I, č. 1, s. 2: „Vaše velká starostlivost o víru a péče o katolické náboženství Vás přiměla k tomu, abyste, smýšleje jako kněz, nechal na jednom místě shromážditi kněze k poradě o naléhavých otázkách. Po poradě o Vašich přáních a o otázkách, které jste nám položil, Vám odpovídáme, co se nám zdá být správné. Jestliže budou naše závěry shledány Vaším rozhodnutím jako správné, pak souhlas krále a pána posílí jeho vyšší autoritou platnost závěru kněží.[18]

 

Církev tímto sněmem využila zavedenou germánskou praxi ve scházení se lidu s králem a tuto tradici využila k posílení svého postavení ve francké společnosti a státu.  Církev se snažila sžít s každodenním životem a chtěla se stát nepostradatelnou. Tuto nepostradatelnost v každodenním životě ji u Franků zajistí větší vliv a práva než jaká by jim kdy králové dali. Po uznání práva azylu se církev snažila o uznání práva na majetek a na dary. Bylo tedy nutné prolomit tento obyčej a umožnit odkázat v poslední vůli určitý díl církvi: Listina z Angers z konce 6. stol.: „Římské právo o a stará tradice požadují, aby každý, kdo chce ze svého jmění podle vlastního uvážení věnovat něco pro spásu své duše, k tomu byl oprávněn a aby vše, co poskytne svatým místům a klášterům, nebylo nikdy zapomenuto, nýbrž zůstalo zákonem chráněnou věčnou památkou.“[19] Listina poté obsahovala jméno dárce, označení obdarovaného církevního zařízení a seznam poskytovaného majetku. K tomuto je připojena věta, která „vyhrožuje“ dědicům, kteří by tento dar napadli: „Kdyby snad někdo z našich dědiců postupoval proti tomuto předávacímu aktu, který jsme v dobré vůli sepsali pro odčinění našich hříchů, odporoval mu nebo hledal způsob, jak jej vyvrátit, budiž vyvržen ze společenství katolické církve, ať propadne věčnému zatracení, a kromě toho ať zaplatí do fisku libru zlata jako pokutu; tento náš právní úkon nadále zůstane v platnosti, a to navždy.“[20]

 

Král Chilperich ve své redakci zakotvil, že i dcery mohou získat majetek, ale jen pokud nežijí synové. Samotný text však nedává jistotu, o jaký typ pozemků se jedná (alodiální či sálský). Důležité však je, že i žena může zdědit pozemek. [21]

 

Závěr – sálské právo a novověk

 

Studii si dovolím zakončit příkladem z 19. století: Adolf I. Lucemburský (nar. 24. července 1817 na zámku Biebrich u Wiesbadenu a zemřel 17. listopadu 1905 na zámku Hohenburg v Bavorsku), byl synem předchozího nasavského vévody Viléma Nasavského a jeho ženy Luisy von Sachsen-Hildburghausen. Vládl jako lucemburský velkovévoda (první z dynastie Nassau-Weilburg) od 23. listopadu 1890 až do své smrti 17. listopadu 1905. V letech 1839 - 1866 vládl jako poslední nasavský vévoda. Vévoda Adolf v roce 1866 během prusko-rakouské války podporoval Rakouské císařství, které bylo ale poraženo a Nasavsko jako jeho spojenec bylo obsazeno a anektováno Pruskem. Vévoda Adolf byl zbaven trůnu a vévodství se stalo součástí Pruského království jako provincie Hessen-Nassau. Vévoda Adolf tak přišel o faktickou vládu v Nasavsku (titul mu zůstal), kde vládl od jeho počátku rod Nassau-Weilburg. Vévoda Adolf se však později opět dočkal vlády.  Když v roce 1890 zemřel jeho příbuzný nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III., nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt dynastie Nassau však nepřipouštěl vládu v Lucembursku ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády. S odkazem na sálský zákoník se tak v roce 1890 se stal lucemburským velkovévodou Adolf, bývalý nasavský vévoda a synovec krále Viléma III. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti 17. listopadu 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes.[22]

 

Literatura a prameny

 

Bednaříková J. Sakralita práva a Pactus legis Salicae. In Acta historica Posoniensia XIII. Historické štúdie medzi Antikou a stredovekem (Rímská a germánská spoločnosť v barbarských zákoníkoch).  Bratislava 2010.

Bednaříková J., Frankové a Evropa. Vyšehrad 2009. Praha.

Eckhardt, K., A. Pactus legis Salicae, Hannoverae 1962, München, Edice Monumenta Germaniae Historica.

Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. C. H. Beck. 1998.

Kincl, J. Germánské státy v západní Evropě – říše francká. In Obecné dějiny státu a práva. Díl II. Byzanc, Říše francká, Rusko.

Tureček, J. ed. Výbor textů ke studiu obecných dějin státu a práva. Praha 1956.  

Řehoř z Tours. O boji králů a údělů spravedlivých (Kronika Franků. Dějiny v deseti knihách). ARGO. 2006. Přeložil Jaromír Kincl.

Drew,K., F. The Laws of the Salian Franks. Pennsylvania 1991. University Of Pennsylvania Press.

Klimeš, R. Lucemburské velkovévodství a jeho symboly. In Genealogie a Heraldika 3-4/2010. Dostupné  na http://www.heraldica.cz/ghmags/2010/ghmag_2010_3-4_article-2.htm

 

 

 

 


[1] Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. C. H. Beck. 1998. s. 113. Op. cit. Hattenhauer. Dějiny.

[2] Tanta, principium.

[3] Tanta, § 1.

[4] K tématu datace Pactus legis Salicae viz Bednaříková J. Sakralita práva a Pactus legis Salicae. In Acta historica Posoniensia XIII. Historické štúdie medzi Antikou a stredovekem (Rímská a germánská spoločnosť v barbarských zákoníkoch). Bratislava 2010. S. 15 a násl., zejména poznámka pod čarou č. 3, která obsahuje výčet literatury, která se vztahuje k dataci Pactu legis Salicae.  Op. cit. Bednaříková, J. Sakralita. Dále také Bednaříková J., Frankové a Evropa. Vyšehrad 2009. Praha. Op. cit. Bednaříková, J. Frankové.

[5] Op. cit. Bednaříková, J. Sakralita. s. 15 -16.

[6] Kincl, J. Germánské státy v západní Evropě – říše francká. In Obecné dějiny státu a práva. Díl II. Byzanc, říše francká, Rusko. s. 67-68. Op. cit. Kincl, J. Říše francká.

[7] Op. cit. Kincl, J. Říše francká. s. 68.

[8] Op. cit. Bednaříková, J. Frankové . s. 172.

[9] K členění textu a jeho redakcí viz edice Eckhardt, K., A., Pactus legis Salicae, Hannoverae 1962, München, Monumenta Germaniae Historica. s. IX a násl.

[10] Op. cit. Bednaříková, J. Frankové s. 172 (k této problematice kapitola: Vliv christianizace na franské právo a posilování státu s. 170 a násl.).

[11] Op. cit. Hattenhauer. Dějiny. s. 137.

[12] Překlad převzat z Tureček, J. ed. Výbor textů ke studiu obecných dějin státu a práva. Praha 1956.  s. 192. (přeložil Jaromír Kincl).

[13] Hist. Franc. 5, III. Bellum contra Chilpericum, et de malitia Rauchingi  - Válka proti Chilperichovi a o zlovolnosti Rauchinga. Řehořovu Historii Franků do češtiny převedl Jaromír Kincl a v roce 2006 ji vydalo nakladatelství ARGO pod názvem O boji králů a údělů spravedlivých (Kronika Franků. Dějiny v deseti knihách). Zmíněný příběh se nachází na s. 181-182.

[14] PLS 49.

[15] Drew,K., F. The Laws of the Salian Franks. Pennsylvania 1991. University Of Pennsylvania Press. s. 44. Op. cit. Drew. Franks.

[16] Op. cit. Drew. Franks. s. 44.

[17] Tamtéž

[18] Op. cit. Hattenhauer. Dějiny. s. 137.

[19] Op. cit. Hattenhauer. Dějiny. s. 138.

[20] Op. cit. Hattenhauer. Dějiny. s.139.

[21] Op. cit. Drew. Franks. s. 45.

[22]Klimeš, R. Lucemburské velkovévodství a jeho symboly. In Genealogie a Heraldika 3-4/2010 - Ukázka z časopisu č. 2. Dostupné  na http://www.heraldica.cz/ghmags/2010/ghmag_2010_3-4_article-2.htm