Skandium nepatří k nejvzácnějším prvkům na Zemi (jeho obsah v zemské kůře 25 ppm), ale vyskytuje se rozptýleně a izolace jeho sloučenin ze směsí obsahujících vždy současně sloučeniny více prvků vzácných zemin je obtížná. V přírodě se nachází (spolu s některýmí lanthanoidy) ve vzácném thortveititu Sc2Si2O7.
Skandium je měkký kov (krystalují v nejtěsnějším hexagonálním uspořádání) s podstatně větším elektrickým odporem než má hliník. Je prvním členem první přechodné řady prvků (v 3d-orbitalu má jeho atom jeden elektron), ve sloučeninách uplatňuje oxidační stav +III (čtvrtá ionizační energie je větší než součet prvních tří) a preferuje iontové vazebné interakce. Snadno proto tvoří kationty Sc3+, které se svými vlastnostmi podobají kationtům kovů alkalických zemin M2+ a lanthanoidů Ln3+, protože s nimi má analogickou elektronovou konfiguraci valenční sféry. Kation Sc3+ neobsahuje žádný elektron v 3d-orbitalech, a jeho sloučeniny jsou proto diamagnetické a většinou bezbarvé.
Skandium je neušlechtilý kov s nízkou elektronegativitou reagující s vodou, zředěnými kyselinami, kyslíkem (na oxid Sc2O3), halogeny a po zahřátí i s dalšími prvky.
Oxid skanditý Sc2O3 (v praxi se získává jako vedlejší produkt při zpracování některých rud uranu) lze připravit žíháním hydroxidu, uhličitanu nebo šťavelanu. Ve zředěných kyselinách se obtížně rozpouští.
Halogenidy ScX3 jsou s výjimkou fluoridů velmi dobře rozpustné.
Hydroxid skanditý Sc(OH)3 (lépe je ho formulovat jako hydratovaný oxid skanditý) se tvoří jako bílá gelovitá sraženina přidáním alkalického hydroxidu k roztoku rozpustné soli kationtu ScIII. Je slabě bazický (soli skandité podléhají proto snadno hydrolýze) a má amfoterní charakter (v nadbytku alkalického hydroxidu tvoří anionty hexahydroxoskanditanové [Sc(OH)6]3−).
Řada solí skanditých tvoří hydráty, které se termicky dehydratují za současné hydrolýzy a tvorby zásaditých solí (ScOCl). Málo rozpustné jsou, podobně jako u kovů alkalických zemin a lanthanoidů, skandité soli slabých kyselin (fluoridy uhličitan, fosforečnan a šťavelan).
Skandium se nejčastěji připravuje elektrolýzou roztaveného chloridu, hlavním technickým problémem je získání výchozí suroviny ve vyhovující čistotě.
Praktické využití skandia i jeho sloučenin je omezené. Nejvýznamnějším výsledkem snahy o přípravu čistých sloučenin vzácných zemin byl rozvoj iontoměničových, chromatografických a extrakčních dělících metod.