Síra je známa a člověkem používána už velmi dlouho (zmínky o ní jsou už v Bibli a u Homéra) protože se na mnoha místech světa nachází v elementární formě. Byla použita jako součást střelného prachu (R. Bacon, 1245), jehož objev znamenal revoluční změnu vojenské techniky. Je také nezbytnou součástí mnoha rostlinných i živočišných bílkovin (cystin, cystein, methionin).
Obsah síry v zemské kůře je 340 ppm, má čtyři stabilní izotopy (3216S, 3316S, 3416S, 3616S se zastoupením 95,06, 0,74, 4,18 a 0,014 %; známy jsou i uměle připravené radioizotopy síry). V přírodě se síra nachází v elementární formě, jako sulfidy kovů nebo sírany alkalických kovů a kovů alkalických zemin. Nejdůležitějšími minerály jsou Glauberova sůl Na2SO4.10H2O, baryt BaSO4, sádrovec CaSO4.2H2O, pyrit FeS2, sfalerit ZnS, rumělka HgS, galenit PbS a chalkopyrit CuFeS2. Potenciálním zdrojem síry je uhlí (v ročně spotřebovávaném množství 3.109 tun uhlí je obsaženo 5.107 tun síry, ale získává se jí jen 5.105 tun).
Síra je žlutá, pevná, ve vodě nerozpustná látka, která je špatným vodičem tepla i elektřiny. Má větší počet alotropických modifikací, který je důsledkem schopnosti atomů síry řetězit se.
 |  |
Orthorhombická α-síra a monoklinické β- a γ-síra obsahují molekuly cyklo-S8 rozpustné v sirouhlíku.
Další cyklické modifikace jsou tvořeny kruhy Sx (x = 6-12, 18, 20). Molekuly katena-polysíry S∞ (spirálové řetězce nerozpustné v sirouhlíku) jsou hlavní složkou (vedle kratších řetězců katena-Sx a cyklů cyklo-S8) několika amorfních forem síry (bílé, plastické , vláknité). Reverzibilní přechod α- na β-modifikaci síry probíhá při teplotě 96 °C. β-S8 taje při 119 °C na žlutou kapalinu, která nad 160 °C hnědne, její viskozita nejprve extrémně narůstá (104× v důsledku tvorby řetězců obsahujících až 200 000 atomů síry), ale po překročení teploty 190 °C se začíná opět snižovat (počet atomů síry v řetězcích klesá na tisíce až sta).
Síra vře při 444,6 °C, páry obsahují molekuly Sn (2 ≤ n ≤ 10). Se zvyšující se teplotou roste počet menších částic a při 900 °C již existují jen paramagnetické molekuly S2, při vyšší teplotě i volné atomy.
Chemie kyslíku a síry se významně liší jak pro odlišné rozměry atomů obou prvků, tak i pro značné rozdíly v jejich elektronegativitě a schopnosti řetězit se. Oxidační stupně síry ve sloučeninách se pohybují v intervalu -II až +VI. Tvorba aniontů sulfidových S2− je energeticky málo výhodná a existují proto, podobně jako anionty hydrogensulfidové SH−, jen ve spojení s kationty alkalických kovů a kovů alkalických zemin. Schopnost tvořit vodíkové můstky je u síry velmi malá.
Za zvýšené teploty je síra značně reaktivní. Reaguje přímo s většinou ostatních prvků (mimo vzácných plynů, dusíku, telluru, jodu, iridia, platiny a zlata), s kovy většinou silně exotermicky. Mimořádně snadná je reakce se stříbrem, mědí a rtutí (sirný květ se využívá při likvidaci rozlité rtuti). Extrémně reaktivní je atomární síra vznikající fotolyticky. Podobně jako dusík a fosfor tvoří i síra celou řadu oxokyselin, z nichž pouze některé lze izolovat jako chemická individua. Jsou však známy v roztocích nebo ve formě svých solí či derivátů. Formálně lze jejich vzorce odvodit postupnou adicí oxidu siřičitého nebo sírového na vodu, sulfán nebo polysulfány.
Síra se průmyslově těží roztavením elementární síry v ložisku přehřátou vodní parou a jejím vytlačením na povrch stlačeným vzduchem (Fraschova metoda). Sulfán získaný ze zemního plynu nebo z odpadního sulfidu vápenatého
CaS + CO2 + H2O → CaCO3 + H2S
lze na síru převést řízeným částečným spalováním v kyslíku (Clausův proces s ≈ 99% konverzí)
H2S + 3/2 O2 → H2O + SO2
2 H2S + SO2 → 3/8 S8 + 2 H2O
Síra se čistí destilací, do prodeje přichází ve formě roubíků nebo sirného květu.
Síra se používá k výrobě kyseliny sírové, insekticidů a zápalek, ve výbušninářství a při vulkanizaci kaučuku. Potenciální použití má síra v Na/S článcích pro elektromobily, radioaktivní síry 35S bylo využito k zesílení obrazu u silně podexponovaných fotografií.