Z akustického hlediska je nejvhodnější rozdělit hlásky na:

  1. Hlásky s volným vyzněním hlasu doplněným rezonancemi - vokály (vocoidy, samohlásky). Artikulačně jde o hlásky založené na apertuře. Do této skupiny patří běžně jak monoftongy, tak složitější polyftongy.

  2. Hlásky, jejichž zvukový obraz je založen na šumu (samostatném nebo doplněném i složkou tónovou) - konsonanty (contoidy, souhlásky). Artikulačně jde o hlásky, v jejichž tvoření je uplatňuje striktura.

    Početná skupina konsonantů není z akustického hlediska stejnorodá, podle vztahu mezi hlasovou a šumovou složkou je lze dále dělit na:

    1. Hlásky klouzavé (glide), jež nemají plně rozvinutou tónovou složku, ale chybí jim i výraznější složka šumová. Tyto hlásky mají poměrně nejblíže k vokálům, v některých jazycích se dokonce v jednotlivých slovech se skutečným vokálem střídají. Artikulačně jde o aproximanty, tj. [j] a [ʋ].

      V lingvistice se o nich mluví také jako o semivokálech, polovokálech

    2. Sonory - hlásky s poměrně větším podílem tónové složky, ale obsahující i složku šumovou; na jejich akustickém obrazu se vedle hlasu podílí i rezonance: dělí se na likvidy (souhlásky plynné, [l], [r]), u nichž tónovou složku vytváří rezonance v ústech, a nazály, kde je doplňující rezonance nosní (např. [m][n]). Blízkost těchto souhlásek, zvláště likvid, k vokálům ukazuje jejich schopnost fungovat v některých jazycích jako jádro slabiky (tak i v češtině - např. jednoslabičná slova vlk, prst).

      Označení "sonora", "likvida" jsou typickým termínem založeným na sluchovém dojmu, užívají se však i tam, kde se preferuje pojmenovaní na základě artikulace nebo akustiky.

      V terminologii není jednota – někdy se pod „sonory“ řadí i aproximanty/glide.

    3. Vlastní konsonanty (konsonanty šumové) mají zřetelnou složku neperiodických kmitů (šumů). Částečně tónovou složku mají z této skupiny konsonanty znělé - tvoří ji znění základního hlasu), konsonanty neznělé jsou čistými šumy.

      Znělost se nazývá v mezinárodní terminologii sonorita („tónovost“), tón je však přítomen i u sonor a vokálů. Proto se termínu sonorita, sonorant (hláska se sonoritou) raději vyhýbáme.

Jak je vidět, tradiční dělení na samohlásky a souhlásky vyhovuje jen pro základní orientaci v jazykovém materiálu, ale akustickou složku řeči (stejně jako artikulační) postihuje nedostatečně.

Starší, auditivní fonetika si byla rozdílů mezi typy konsonantů dobře vědoma. Termíny sonora, likvida, nazála jsou velmi staré, poslední desetiletí přinesla jen termín glide (tomu odpovídá i fakt, že je odvozen z angličtiny); o specifiku konsonantů j nebo [ʋ] = ‘v‘ však věděli už lingvisté 19. století.








 
prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc., Filosofická fakulta MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007