Blíže konsonantům jsou hlásky, které mají vedle formantu základního hlasu jen jeden další formant vzniklý rezonancí na základě laryngálního hlasu. Sonory, jak se tradičně nazývají, mají i šumovou složku sbližující je s konsonanty, je však oslabena (např. šumová složka [m] je slabší než šum obdobně tvořeného znělého [b]). Jsou tedy odlišné nejen od vokálů, ale i od konsonantů, které formant (kromě laryngálního hlasu u části z nich) nemají. Tradičně jsou tyto hlásky řazeny mezi souhlásky, s nimiž je spojuje schopnost stát mimo jádro slabiky (4.3), mají však nejen v akustice, nýbrž i v artikulaci a ve spojování s ostatními hláskami své zvláštnosti.

Tento charakter mají především hlásky l-ové, r-ové, u [l] rezonuje prostor úst při zvláštním postavení jazyka, [r] umožňuje rezonanci při vibrantní výslovnosti. U všech těchto hlásek však lze současně určit místo a způsob tvoření jako u konsonantů. Pro hlásky l-ové a r-ové se užívá i označení likvidy (hlásky plynné).

Obrázek 6.25 Zvukové spektrum výrazu celerem

Obrázek 6.26 Zvukové spektrum výrazu celerem s potlačenými frekvencemi pod 800 Hz.

Do skupiny sonor se dále řadí nazály, souhlásky nosní, u nichž je šum doprovázen rezonancí, ev. antirezonancí dutiny nosní. Nazální by mohly být všechny typy souhlásek, ve skutečnosti jsou však doloženy jen nazální okluzivy; tvoří třetí souhlásku v řadách [p] – [b] – [m]; [t] – [d] – [n], [k] – [g] – [ŋ]; souhláska [ɲ] = ‚ň‘ je rozšířena v mnoha jazycích, i tam, kde [ɟ] = ‚ď‘ a [c] = ‚ť ‘chybí. Nazály jsou obvykle jedinečné znělé.