Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Společenský tanec


Společenské tance vznikaly již za dob feudalismu jako zdroj zábavy pro bohatou vládnoucí vrstvu. Jsou to tance s přesně stanovenými krokovými pasážemi za doprovodu umělé hudby. Nutné bylo vždy dodržování patřičné etikety, dbalo se na držení těla i vedení paží. Jelikož ale za celou dobu jejich vývoje vzniklo mnoho různých tanců, v tomto historickém přehledu se zmíníme pouze o těch nejzákladnějších, které se tančí i v současné době a to i na soutěžních parketech.

Baláš (2003) dělí společenské tance do těchto čtyř soutěžních skupin dle určité tradice a původu:

  • Tance standardní
    Původ anglický: waltz, slowfox a quickstep
    Původ latinskoamerický: tango
  • Tance latinskoamerické
    Původ jihoamerický: Samba
    Původ středoamerický: rumba, cha-cha
    Původ evropský: paso doble
  • Tance jazzové
    Původ severoamerický: Blues, jive
  • Tance kolové
    Původ evropský: polka, valčík

Tance standardní

Waltz

Neboli také anglický valčík či pomalý valčík nachází své kořeny v roce 1908, kdy se v Evropě objevil tanec zvaný Boston. Dle jeho názvu je možné hádat, že jeho původ náleží Americe. Od valčíku se odlišoval především kladením důrazu na melodii a ne na rytmus. Po roce 1914 byl z parketu vytlačen novým a rychlým foxtrotem. Návrat prožil v roce 1924 jako waltz-boston. V roce 1926 Angličané prosadili mírné zrychlení tempa s přísným rytmem. Teprve až v roce 1929 byl standardizován a pod vedením výborného tanečního teoretika Viktora Silvestra došlo k upravení stylové i technické stránky a tanec byl opět zpomalen. Poté v roce 1933 byl zařazen mezi standardní společenské tance anglického charakteru. „Je to tanec lyrický, tanec volných, vláčných, rytmicky a harmonicky vznosných, plynulých pohybů s přenášením váhy těla, se zdvihy a snižováním těžiště.“ (Kos, 1973).

Foxtrot

Anglický foxtrot, jinak také nazývaný liščí krok, se tančí ve 4/4 taktu a svůj název získal zřejmě od krokových figur tančených v jedné linii. Jeho předchůdci byly onestep a twostep, které po jeho nástupu vymizely. Na taneční parket se dostál v roce 1920 a byl rozdělen na dva typy, které se v dnešní době přerodily na známý rychlý quickstep a pomalý slowfoxtrot (Baláš, 2003).

Quickstepu se v roce 1920 ještě říkalo quicktime foxtrot, v roce 1929 byl standardizován jako foxtrot, ale své současné jméno získal až v roce 1936. Díky vlivu swingové a jazzové hudby se do něj dostaly různé poskoky, synkopové pohyby, zrychlil a tančil se na hudbu rag-time.

Slowfoxtrot neboli zkráceně slowfox je velice obtížný tanec plný anglické rozvážnosti, hladkosti a elegance. Charakteristické jsou pro něj dlouhé pomalé klouzavé kroky, dokonalé cítění hudby a vyváženost páru. „V dnešní době ve svém vývoji ustrnul, i když se angličtí experti ve společenském tanci snažili o jeho renesanci obohacením novými tanečními prvky, jako jsou sklony a náklony do stran.“ (Baláš, 2003). Jelikož je tento tanec poměrně náročný na prostor, v současné době je pouze soutěžním tancem, na zábavách se s ním nesetkáme (Baláš, 2003).

Tango

Je vášnivý a charismatický tanec, který ale svým vývojem ztratil svůj původní charakter.

Tango dle Baláše (2003) existuje ve třech různých podobách:

  • Argentino 4/8 takt – pomalé tempo, původ Argentina.
  • Habanera 2/4 takt – rychlé tempo, původ Kuba.
  • Milonga 2/4 takt – odvozeno z habanery.

Tango argentino je nejstarší formou, která byla v pomalém tempu. Uchytil se v přístavu Buenos Aires na konci 19. století („toca tango“ = bubny víří). Zde se na jeho vývoji podílely místní španělské taneční vlivy a postupem času vznikly i zbývající dvě podoby, sentimentální tango-milonga a rychlé impulzivní kubánské tango–habanera.

Do Evropy se tento tanec dostává v roce 1907, kdy získává na veliké popularitě pro jeho exotičnost, melodičnost a sentimentální texty. Ale jeho vášnivost byla natolik pohoršující, že byl prohlášen za nemravný a církev dokonce hrozila uvězněním. V roce 1910 byl jeho temperament zklidněn a tanec byl standardizován. Svého původního charakteru a velké obliby dosáhl až po první světové válce, kdy se mu říkalo tango neuvo. V roce 1929 byl finálně standardizován a zařazen do tanců standardních i přes svůj latinskoamerický původ. V současné době se standardizované tango tančí především na soutěžích možná i z důvodu příbytku nových tanců. To však není jeho jediná současná podoba. Dnes zažíváme návrat k původnímu tangu argentinu, jehož prvky již některé páry zařazují i do svých soutěžních choreografií.

Latinskoamerické tance

Rumba

Tento „tanec milenců“ je původem z Kuby, kde se vyvinul z lidového tance „son“nebo také „danson“. Do Evropy se dostal v roce 1923, kde se ale pro svou rytmickou složitost a jednotvárnost kroků neujal. Svůj návrat rumba prožila v roce 1930 ve zjednodušené francouzské podobě. Své skutečné obliby se ale mohla těšit až po druhé světové válce, kdy byla zařazena mezi soutěžní latinskoamerické tance. Její hudba byla obohacena o mnoho různých netypických nástrojů jakými jsou conga, bonga, timbales, claves a charakteristické maracas, kterým se u nás říká rumba koule. Je náročná na rytmus, jelikož klade důraz netypicky na 1., 4. a 7. dobu. Rumba je tanec velice procítěný a plný krásných figur, jelikož má vyjadřovat milostný duet ucházejícího se muže o ženu (Kos, 1973).

Samba

Je brazilský tanec vyvinutý ze svého předchůdce batuque, při kterém „…se tancující shromažďují kolem sólisty, který gestem nazývaným „semba“ si vybírá své nástupce“ (Kos, 1973). Odtud vznikl tedy dnešní název, který proslavily především známé karnevaly v Rio de Janeiru, kde se tančil doslova masově. Do Evropy pronikl v letech 1923-25, kdy došlo k jejímu evropskému zpracování. Po druhé světové válce, v které byl zastaven její vývoj, nabyla nového rozkvětu a byla zařazena mezi soutěžní latinskoamerické tance. Je to tanec afroamerického rytmu charakteristický houpavým pohybem v bocích a neustálými hmity podřepmo. Tančí se namístě a nebo postupovými řadami po obvodu sálu (Kos, 1973).

Cha-cha

Objevila se v roce 1953 jako tanec odvozený od mamba tančené na rytmy složené z rumbové a boogie hudby. Jejím tvůrcem se stal kubánský hudebník Enrique Jorrin. Z tohoto tance v 4/4 taktu známého svou triolou zpívanou slabikami cha-cha-cha se stal jeden z nejoblíbenějších tanců celého světa a byl téměř automaticky zařazen do soutěžních latinskoamerických tanců. „Pohybová technika je založena v prvé řadě na pohybu v kyčlích a potom teprve na práci chodidel. Horní část těla je téměř v klidu až na mírné souhyby ramen vpřed a vzad.“ (Kos, 1973).

Tance jazzové

Jive

Jedná se o tanec afroamerického původu, kterému se původně říkalo jitterbug. Výrazně souvisel se vznikem jazzu a jeho podobu značně ovlivnil swing, ke kterému se váží taková jména jako Benny Goodman, Glenn Miller, Duk Ellington, Louis Armstrong, Ella Fitgerald nebo elegantní Fred Astair (Baláš, 2003). Po druhé světové válce se stal velice oblíbeným a to především mezi mládeží. Jeho úspěch spočíval v poměrně rychlém tempu, synkopovaném rytmu a novým pohybem neustálého propínání a povolování holenního a hlezenního kloubu. Taneční odborníci ho zřejmě pro jeho původ dlouho nezařazovali do soutěžních tanců, nakonec ale pod tlakem mladých tanečníku tak učinili a zařadili ho pro jeho charakter do latinskoamerických tanců, i když jeho původ je severoamerický (Kos, 1973).

Blues

Tento tanec se dostal z Ameriky do Evropy až k závěru první světové války. Tančí se na folklórní hudbu amerických černochů. Písně jsou laděny velmi melancholicky a vyjadřují stesk po rodné vlasti a bídu, v které museli žít. Pro černochy je modrá-blue barvou smutku, z toho tedy odvozen název tance. V Evropských zemích tento tanec ale ztratil svůj původní charakter a dnes ho mladí lidé tančí jako zábavný společenský tanec a ze svého původu má jen název a kývavý pohyb těla do stran v podřepu (Baláš, 2003).

Kolové tance

Polka

Je naším jediným národním tancem, který se uchytil i ve světě. Původ polky má mnoho verzí. Jedna z nich představuje Annu Chadimovou jako autorku, když ji někdy kolem roku 1830 předvedla v Kostelci nad Labem. Tato verze ale není příliš pravděpodobná, proto se většina autorů přiklání spíše k verzi, že vznikla v okolí Hradce Králové ze sympatií k polskému národnímu povstání roku 1830. Vyvinula se nejspíš z polského krakowiaku obohacena o některé ryze české prvky. I původ názvu je sporný. Může být odvozen od slova Polsko, ale i od slova půlka, což může znázorňovat půlku 4/4 taktu, tedy fakt, že se polka hraje v taktu 2/4, a nebo je tu možná souvislost s figurálními tanci. „…figurální tance starší vrstvy, např. rejdovák a rejdovačka, měly často první část v ¾ taktu v pomalém tempu a druhou část, dohru, ve 2/4 taktu rychlého tempa. Protože mládež, tehdy jako dnes, dávala přednost tancům rychlého tempa, volala na muzikanty, že chce zahrát druhou půlku – „polku““ (Kos, 1973).

Jisté ale je, že když se polka dostala někdy dolem roku 1840 do Paříže, stala se celosvětovou módou a v průběhu první poloviny 20. století se objevilo v různých státech mnoho jejich obměn. Ve Francii to byla polka třesená „tremblente“, v Americe swingová, v Bavorech houpavá a další. Skládali pro ni i významní skladatelé jako František Matěj Hilmar, Bedřich Smetana a uchvácen tímto rytmem byl i Johann Strauss starší.

Valčík

Tento král tanců, který se drží na světových parketech již 200 let, se zrodil z točivých německých tanců v ¾ taktu, kde v prvé řadě stojí bavorský „Ländler“. Později už získal svoje dnešní jméno walz – valčík a to od německého slova walzen – otáčet se. Ale i Francouzové si dělají nároky na původ tohoto tance. Dle jejich názoru se vyvinul z jejich tance „volta“ později „la volse“. Jedním z důležitých mezníků v jeho vývoji je rok 1787, kdy se již jako kolový tanec dostal z Německa do Paříže, kde slavil veliký úspěch. Největšího rozkvětu se ale těšil v době Vídeňských kongresů (1814), při jejichž příležitosti se konaly honosné plesy, na jejichž parketech vládl valčík. Valčík byl ale také pokrokovým tancem, jelikož změnil jeho dosavadní funkci. „Umožnil konverzaci mezi tanečníkem a tanečnicí, což dosud při tancích tančených na dálku (dožívající „quadrilly“, „menuety“, „polonézy“ apod.) nebylo možné.“ (Kos,1973).

Hudbu pro něj psali takoví velikáni jako Johann Strauss mladší i starší. Ale první standardizovanou formu provedl až v roce 1919 taneční mistr Karl von Kirkowitz (Kos, 1973).

Stránky fakulty sportovních studií MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2009  

Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.