„Srbové všichni a všude“: Karadžićova jazyková definice srbství jako východisko srbského nacionalismu

STEHLÍK, Petr. „Srbové všichni a všude“: Karadžićova jazyková definice srbství jako východisko srbského nacionalismu. In Výuka jihoslovanských jazyků a literatur v dnešní Evropě, Brno, Česko, 15. – 16. 5. 2014. 2014.

Základní údaje

Originální název

„Srbové všichni a všude“: Karadžićova jazyková definice srbství jako východisko srbského nacionalismu

Název anglicky

“Serbs All and Everywhere“: Karadžić’s Linguistic Definition of Serbianess As a Ground of Serbian Nationalism

Autoři

STEHLÍK, Petr

Vydání

Výuka jihoslovanských jazyků a literatur v dnešní Evropě, Brno, Česko, 15. – 16. 5. 2014, 2014

---

Další údaje

Jazyk

čeština

Typ výsledku

Prezentace na konferencích

Obor

60101 History

Stát vydavatele

Česká republika

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Organizační jednotka

Filozofická fakulta

Klíčová slova anglicky

Vuk Stefanović Karadžić; Serbs of three faiths; Serbian nationalism

Štítky

RIV - zkontrolováno

Příznaky

Mezinárodní význam, Recenzováno

---

Anotace

V originále

Vuk Stefanović Karadžić byl přesvědčen, že všichni mluvčí štokavštiny bez ohledu na jejich náboženské vyznání, historickou zkušenost a kulturní tradice jsou Srbové a že by se tudíž měli přihlásit k srbskému národnímu jménu. Ve své době takováto teze představovala legitimní – byť poněkud jednostranný – pokus o vymezení národní příslušnosti v souladu s tehdy populárním pojetím národa jako společenství jazyka. V srbském nacionalistickém diskursu se ovšem dodnes běžně setkáváme se zpochybňováním národní a jazykové svébytnosti sousedních jihoslovanských národů a přisvojováním jejich kulturního dědictví na základě Karadžićovy definice srbství z 30. let 19. století. Autor příspěvku toto pojetí národní příslušnosti přibližuje na základě rozboru Karadžićova pojednání Srbi svi i svuda (1849, Srbi všichni a všude), pojmenovává jeho úskalí a poukazuje na způsoby, jimiž později jitřilo představivost srbských nacionalistů a vášně jejich odpůrců.

Anglicky

Vuk Stefanović Karadžić was convinced that all speakers of Shtokavian dialect regardless of their religious affiliation, historical experience or cultural tradition are Serbs, which means that they should adopt Serbian national name. At the time of its formulation, such thesis presented a legitimate – albeit somewhat unilateral – attempt to define nationality in accordance with the then popular conception of nation as the language community. However, in Serbian nationalistic discourse we can still come across cases of contesting national or linguistic distinctiveness of neighboring South Slavic nations and appropriation of their cultural heritage on the basis of Karadžić's linguistic definition of Serbianess from 1830s. The author of the paper describes this conception on the basis of analyzing Karadžić's treaty Srbi svi i svuda (1849, Serbs All and Everywhere), names its shortcomings and refers to manners in which it later stimulated imagination of Serbian nationalists as well as passions of its opponents.