2018
The Name of the Language in the Constitution : a Reflection of Reality, or Unrealistic Desires? (Based on Examples from Croatia, Bosnia and Herzegovina, and Montenegro)
KREJČÍ, PavelZákladní údaje
Originální název
The Name of the Language in the Constitution : a Reflection of Reality, or Unrealistic Desires? (Based on Examples from Croatia, Bosnia and Herzegovina, and Montenegro)
Název česky
Jméno jazyka v ústavě : odraz reality, nebo nereálných přání? (na příkladech z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory)
Autoři
KREJČÍ, Pavel (203 Česká republika, garant, domácí)
Vydání
Balkanistic Forum, Blagoevgrad, 2018, 1310-3970
Další údaje
Jazyk
angličtina
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Obor
60203 Linguistics
Stát vydavatele
Bulharsko
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Kód RIV
RIV/00216224:14210/18:00106002
Organizační jednotka
Filozofická fakulta
UT WoS
000452912600012
Klíčová slova česky
ústavní články o jazyce; jugoslávské ústavy (1921 a 1931); chorvatská ústava (1974); bosensko-hercegovské ústavy (1990s a 2002); černohorská ústava (2007
Klíčová slova anglicky
Constitutional Articles on Language; Yugoslavian Constitutions (1921 and 1931); Croatian Constitution (1974); Bosnian-Herzegovinian Constitutions (1990s and 2002); Montenegrin Constitution (2007)
Štítky
Příznaky
Mezinárodní význam, Recenzováno
Změněno: 12. 10. 2019 01:12, Mgr. Michal Petr
V originále
The paper analyzes the constitutional articles about languages of selected Yugoslav and post-Yugoslav countries, former „Serbo-Croatian“ federal republics: Croatia, Bosnia & Herzegovina, and Montenegro. During the Yugoslav monarchy the constitutional article declared the official language idealistically as Serbo-Croatian-Slovenian. At the time of World War II, in occupied Montenegro, there was the first attempt to constitutionally enshrine the glossonym Montenegrin language. After the so-called Novi Sad Agreement (1954) the literary forms of the language of Serbs, Croats and Montenegrins were unified in the framework of one pluricentric standard language with a mandatory two-part name (Serbo-Croatian) with two variants („Ekavian“ written in Cyrillic and „Ijekavian“ written in the Latin alphabet), which is reflected in the respective constitutional articles. After the Croatian „Declaration on Croatian language“ (1967), the Novi Sad arrangement began to be disturbed, which culminated in the language article in the Croatian Constitution of 1990. The new Montenegrin constitution from 2007, on the other hand, for the first time officializes the glossonym „Montenegrin language“. The most complex national and language situation was in Bosnia & Herzegovina, and this situation naturally also affected the problems connected with the constitutional articles about language in the constitutions of B&H, the Federation of B&H and the Republic of Srpska.
Česky
Příspěvek analyzuje ústavní články o jazycích ve vybraných ústavách jugoslávských a postjugoslávských zemí, bývalých "srbochorvatských" svazových republikách: Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. V ústavě královské Jugoslávie hovořil příslušný článek poněkud idealisticky o jazyce srbsko-chorvatsko-slovinském. Během druhé světové války se v připravované ústavě okupované Černé Hory poprvé vyskytlo lingvonymum "černohorština". Tzv. novosadská dohoda (1954) stanovila, že jazyk Srbů, Chorvatů a Černohorců je jeden (srbochorvatština), avšak o dvou variantách (ekavské psané cyrilicí a ijekavské psané latinkou). Po deklaraci o chorvatském spisovném jazyce (1967) začal postupný rozklad polycentrické srbochorvatštiny, jenž kulminoval v článku o jazyce v chorvatské ústavě z r. 1990. Nová černohorská ústava z r. 2007 naopak poprvé oficializuje lingvonymum "černohorština". Nejsložitější národnostní i jazyková situace byla v Bosně a Hercegovině a tato situace měla přirozeně vliv i na peripetie kolem ústavních článků o jazyce v konstitucích Bosny a Hercegoviny, Federace BaH a Republiky srbské.
