2018
Doplňující výklad smlouvy
KOTÁSEK, JosefZákladní údaje
Originální název
Doplňující výklad smlouvy
Název česky
Doplňující výklad smlouvy
Název anglicky
Constructive Interpretation of Contracts
Autoři
KOTÁSEK, Josef (203 Česká republika, garant, domácí)
Vydání
1. vyd. Brno, 118 s. Editio Scientia, 2018
Nakladatel
Masarykova Univerzita
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Odborná kniha
Obor
50501 Law
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Forma vydání
elektronická verze "online"
Odkazy
Kód RIV
RIV/00216224:14220/18:00106739
Organizační jednotka
Právnická fakulta
ISBN
978-80-210-9148-1
Klíčová slova česky
doplňující výklad; doložky úplnosti; salvatorní klauzule; klauzule oddělitelnosti; interpretace
Klíčová slova anglicky
constructive interpretation; merger clause; severability clause; interpretation
Příznaky
Recenzováno
Změněno: 1. 10. 2019 11:15, Mgr. Petra Georgala
V originále
Stěží kdy najdeme smlouvu, která by pamatovala na všechny možné budoucí eventuality. V kontinentálním právu se strany smlouvy obvykle koncentrují na určení svých hlavních povinností a v ostatním se spoléhají na podpůrné a relativně přehledné zázemí v dispozitivních normách. Mezera ve smlouvě je proto očekávatelným a standardním problémem, který řeší všechny právní řády. V úvodu první kapitoly rozebírám historický vývoj doplňujícího výkladu a konstatuji, že většina zemí jej aprobuje judikatorně. Zatímco se ale s doplňujícím výkladem smlouvy v zahraniční judikatuře setkáváme relativně běžně, v české soudní praxi na něj – alespoň ve své přiznané podobě – zatím čekáme. Podněty tak prozatím přichází zvenčí. Odpůrci doplňování smlouvy v českém právu naleznou oporu svého negativního postoje v důvodové zprávě občanského zákoníku. V první kapitole jsem dospěl k závěru, že ač se důvodová zpráva radikálně postavila proti doplňujícímu výkladu, je otázkou, do jaké míry to bude pro osud doplňujícího výkladu jako takového relevantní. Ve druhé kapitole jsem se pokusil vysvětlit rozdíl mezi jednoduchým a doplňujícím výkladem a dále jsem se zabýval tím, jak lze obsah smlouvy fixovat do budoucna tzv. doložkou úplnosti. Ve třetí kapitole jsem se věnoval poměru mezi doplňujícím výkladem smlouvy a dispozitivním právem. Prioritu má v českém právu doplnění pomocí dispozitivního práva, tj. na základě objektivních norem. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na postup soudu při samotném doplnění smlouvy. Podle toho, zda hledáme recept v hypotetické vůli stran či v objektivní kalkulaci, můžeme pro zjednodušení rozlišovat mezi „subjektivisty“ a „objektivisty“. Většinové stanovisko se neurčitě pohybuje mezi oběma uvedenými póly. V respektu k vůli stran ke každé doplňované smlouvě přistupujeme individuálně – tím se doplnění zásadně liší od dotváření práva, které laboruje s obecnými nástroji a měřítky určenými pro větší počet budoucích případů. Při domýšlení či simulaci hypotetické vůle stran však budeme předpokládat, že strany by se pokusily vyřešit mezeru způsobem, který je v souladu s principem poctivostí a který bude takovým uspořádáním vztahů, které by zvolili rozumně uvažující aktéři. Podle okolností nás tak může doplňující výklad velmi vzdálit skutečné (empirické) vůli stran. V závěrečné šesté kapitole této studie jsem se pokusil odhadnout, jak se naše budoucí soudní praxe postaví k tzv. doplňujícímu výkladu smlouvy – zda jej (v souladu s negativním postojem důvodové zprávy k občanskému zákoníku) odvrhne jako nezvaného vetřelce, či zda jej uvítá jako vhodný nástroj pro zacelení mezer ve smlouvě. Mám za to, že české právo má i bez tzv. doplňujícího výkladu dostatek nástrojů, jak s mezerami ve smlouvě naložit, a to s podobnými či dokonce s identickými efekty, jako je tomu u „doplňujícího výkladu smlouvy“. Řešení se nabízí v objektivním (normativním) výkladu smlouvy či v obecném dotváření práva (v českých podmínkách zejména aplikací § 545 a § 10 OZ), které umožní riziko neúplnosti smlouvy přenést na protistranu. Limitem doplňujícího výkladu je dispozitivní právo, které může zaplnit část smluvních mezer – k tomu je ostatně zákonodárcem určeno.
Anglicky
The contract parties can hardly provide for all future eventualities and the corresponding law do not always offer results that meet the particular requirements of the case. A constructive interpretation of the contract is one of options, how to fill such a gap in contractual arrangements. Courts attempt to derive relevant solutions reflecting the intention of the parties. When filling the gap by interpretation, the court reverts to the rule, which the parties themselves would have agreed upon with regard to the rules of good faith and common usage. Courts proceed from the hypothetical will of the parties at the time of the contract conclusion. In most countries, constructive interpretation of the contract is a standard tool to fill in contract gaps. In Czech law, however, it has been rejected in explanatory report to the Civil Code. Unification models dealing with constructive interpretation (DCFR, CESL), have not been adopted. Its destiny is thus uncertain. It must be taken into account that post-socialist country like Czech Republic will be more sensitive to risks of constructive interpretation (e.g. interfering in the autonomy of parties, information deficit of courts, “temptation of hindsight”, social engineering). In this study, the author discusses the constructive interpretation of contracts in Czech and German contract law, paying particular attention to the relevant provisions of the Draft Common Frame of Reference. He deals in detail with main aspects of constructive interpretation of contracts: (1) the theoretical background (interpretation methods, will theory against theory of declaration, subjective and objective interpretation, interpretation of contracts with merger clause); (2) the rules and limits of constructive interpretation; and (3) the manner in which lacunae in the contract are filling out. The author examines the possible adoption of the "constructive interpretation of the contract" in the Czech law within unspoken competition with traditional "gap filling" tools including the severability clauses. The author holds pragmatic conclusion that competition of suppletive law will be fatal for the constructive interpretation in Czech law: the aim to fill in the gaps could be achieved by normative interpretation of contracts or in the context of ordinary lawmaking. A "constructive interpretation of the contract" which takes the solution of the issue away from the parties' autonomy and simulates the hypothetical will of the parties retroactively at the time of the contract conclusion, with reservation for exceptional cases, is in principle in Czech law not necessary.