2019
Spojení rozumu a emocí v Aristotelově etice
BRÁZDIL, JanZákladní údaje
Originální název
Spojení rozumu a emocí v Aristotelově etice
Název anglicky
Connection between reason and emotions in Aristotle's ethics
Autoři
BRÁZDIL, Jan (203 Česká republika, garant, domácí)
Vydání
Philosophia : studentská konference doktorandů filozofie 2019, 14.–15. února 2019, Katedra filozofie FF UP, Olomouc, 2019
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Prezentace na konferencích
Obor
60302 Ethics
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Kód RIV
RIV/00216224:14210/19:00110184
Organizační jednotka
Filozofická fakulta
Klíčová slova česky
morální charakter; rozum; emoce; Aristotelés; etika
Klíčová slova anglicky
moral character; reason; emotion; Aristotle; ethics
Štítky
Příznaky
Recenzováno
Změněno: 9. 3. 2020 16:40, Mgr. Zuzana Matulíková
V originále
Ve svém příspěvku se zaměřím na komplikovaný vztah rozumu a emocí v Aristotelově etické teorii, přesněji na vztah usuzovací a toužící části duše. Budu obhajovat stanovisko, že roli, kterou Aristotelés těmto dvou aspektům lidské duše přisoudil, není možné chápat ve shodě s pojetím raného ani pozdního Platóna, který vztah obou aspektů popisuje jako více či méně kompetitivní, ale ani s pojetím Davida Huma, u kterého jsou sice reason a sentiment představeny jako kooperující, zato však přísně oddělené. Představím důvody, na jejichž základě se domnívám, že Aristotelés při definici mravní ctnosti a dalších klíčových pojmů důsledně neodlišil usuzovací a toužící aspekt duše, ale že s nimi pracuje jako s navzájem neoddělitelnými a věnuje nemalou snahu právě tomu, aby postihl složitou provázanost a vzájemné působení usuzovací a toužící části duše. Na základě několika odkazů k současné psychologii ukážu, proč si myslím, že tato snaha byla nejen dobře mířená, ale také že představuje velmi hodnotný (leč zanedbávaný) moment Aristotelových etických spisů.
Anglicky
In my contribution I will focus on the complicated relationship of reason and emotions in Aristotle's ethical theory, more precisely on the relationship of the deliberative and the desiring part of the soul. I will advocate that the role that Aristotle attributed to these two aspects of the human soul cannot be understood in the same way as the concept of early or late Plato, who describes the relationship of both aspects as more or less competitive, but not even in the same way as the concept of David Hume where reason and sentiment are presented as cooperative but strictly separated. I will argue that Aristotle in defining the moral virtue and other key terms did not consistently distinguish between the deliberative and the desiring aspects of the soul, but works with them as inseparable and devotes considerable effort to the complex interconnection and interaction of the deliberative and desiring part of the soul. Based on several references to contemporary psychology, I will show why I think that this effort was not only well aimed but also that it represents a very valuable (but neglected) moment of Aristotle's ethical writings.
Návaznosti
| MUNI/A/0945/2018, interní kód MU |
|