Realismus a idealismus v politické teorii

BAROŠ, Jiří. Realismus a idealismus v politické teorii. In Pavel Dufek a Jiří Baroš. Liberální demokracie v době krize. Perspektiva politické filosofie. 1. vyd. Praha – Brno: Sociologické nakladatelství – Masarykova univerzita, 2019, s. 50-69. Edice studie, sv. 136. ISBN 978-80-7419-277-7.

Základní údaje

• Originální název: Realismus a idealismus v politické teorii
• Název anglicky: Realism and Idealism in Political Theory
• Autoři: BAROŠ, Jiří.
• Vydání: 1. vyd. Praha – Brno, Liberální demokracie v době krize. Perspektiva politické filosofie, od s. 50-69, 20 s. Edice studie, sv. 136, 2019.
• Nakladatel: Sociologické nakladatelství – Masarykova univerzita

Další údaje

• Originální jazyk: čeština
• Typ výsledku: Kapitola resp. kapitoly v odborné knize
• Obor: 50601 Political science
• Stát vydavatele: Česká republika
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• Forma vydání: tištěná verze "print"
• WWW: Info na stránkách nakladatele
• Organizační jednotka: Fakulta sociálních studií
• ISBN: 978-80-7419-277-7
• Klíčová slova česky: idealismus, liberalismus strachu, normativní teorie, politická politická teorie, politická teorie, realismus, realistická utopie, utopofobie
• Klíčová slova anglicky: idealism, liberalism of fear, normative theory, political political theory, political theory, realism, realistic utopia, utopophobia
• Příznaky: Recenzováno

Anotace

Šířeji metodologické – metateoretické – předpoklady demokratické teorie, na něž ve svém výkladu narážejí Pavel Dufek i Tereza Křepelová, rozvádí důkladněji ve druhé kapitole Jiří Baroš, se zvláštním zřetelem k napětí mezi „realistickým“ a „idealistickým“ přístupem k politickému filosofování – pod kterýmžto označením se ve skutečnosti ukrývá několik souvisejících metodologických rozlišení. Metateoretické volby, které implicitně nebo explicitně činí každý autor či autorka, přitom dlouho zůstávaly mimo zorné pole politické filosofie jako takové. Baroš se nejprve vrací k Rawlsem zpopularizovanému rozlišení mezi ideální a neideální teorií, kde první verze teoretizování stanovuje normativní standard, dle něhož poměřujeme stávající politickou realitu, zatímco neideální teorie říká, jak se postavit nejlépe postavit k identifikovaným nedostatkům. Baroš posléze nastiňuje hlavní body pokračující kritické výměny mezi realisty a idealisty, kde liberalismus jakožto politická teorie bývá obvykle svými odpůrci řazen do druhé skupiny, a kloní se k názoru, že plodná reakce na krizi dnešních liberálních demokracií předpokládá příklon k tomu, co Jeremy Waldron nedávno nazval politickou politickou teorií (Waldron 2016) – tedy vědomému úsilí o filosoficky poučený rozbor (úlohy) existujících politických institucí v demokracii (o což se v různé míře snaží také čtvrtá až osmá kapitola). Stejně tak užitečným je podle něj návrat k obecnější teorii politických režimů, v nichž tyto politické instituce mají své místo, protože až ten umožňuje skutečně vidět, k jakým mutacím jsou liberální demokracie dnes potenciálně vystaveny. To lze ostatně dokument na příkladu dějin politické teorie samé: Kromě systematických autorů typu Hobbese či Kanta mají své místo v Panteonu největších politických filosofů i empiričtěji orientovaní autoři, jakými byli např. Montesquieu či Tocqueville.

Anotace anglicky

The second chapter by Jiří Baroš deals with broadly methodological and metatheoretical assumptions of democratic theory, paying a special attention to the dispute between “realism” and “idealism” in political philosophy. These two seemingly self-explanatory notions in fact encompass at least three standalone distinctions. Baroš starts with the Rawlsian distinction between ideal and non-ideal theorising, where the former elaborates ideal standards against which political reality is to be measured and evaluated, while the latter is primarily interested in how to cope with existing deficiencies of our political systems. He then overviews opposing types of criticism of the Rawlsian project: On the one hand, Sen’s emphasis on gradualist eradication of real-world injustices and the uselessness of Rawlsian ideal theory for such endeavour; on the other hand, Gerald Cohen’s and David Estlund’s respective “utopian” rejections of realist constraints on Rawlsian ideal theory. Because much of the liberal current in political philosophy belongs to the ideal-theory approach, Baroš subsequently discusses Bernard Williams’s and Raymond Geuss’s realist criticisms of this dominant mode of political theorising. He concludes that a fruitful theoretical response to the announced crisis of liberal democracy resides in what Jeremy Waldron dubbed political political theory – that is, an attempt at a philosophically informed analysis of (the role of) existing political institutions in constitutional democracies. Baroš also suggest returning scholarly attention to a general theory of political regimes which could contextualise liberal democracy among possible alternatives.

Návaznosti

• GA16-13980S, projekt VaV: Název: Liberální demokracie v době krize

Investor: Grantová agentura ČR, Liberální demokracie v době krize