2020
Autonomie vysokých škol a jejich financování v českých zemích v letech 1848–1939
FASORA, Lukáš a Anna PEČINKOVÁZákladní údaje
Originální název
Autonomie vysokých škol a jejich financování v českých zemích v letech 1848–1939
Název anglicky
The autonomy of higher education institutions and their financing in the Czech lands in 1848–1939
Autoři
FASORA, Lukáš (203 Česká republika, garant, domácí) a Anna PEČINKOVÁ (203 Česká republika, domácí)
Vydání
Český časopis historický, Praha, 2020, 0862-6111
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Obor
60101 History
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Kód RIV
RIV/00216224:14210/20:00114095
Organizační jednotka
Filozofická fakulta
Klíčová slova česky
autonomie vysokých škol; státní financování; 19. a 20. století; české země
Klíčová slova anglicky
autonomy of higher education institutions; state-financing; 19th and 20th centuries; Czech lands
Štítky
Příznaky
Recenzováno
Změněno: 29. 4. 2021 09:55, Mgr. Igor Hlaváč
V originále
Praktická realizace „humboldtovského“ konceptu vysokých škol, opřeného o autonomní rozhodování a soulad výzkumu a výuky, se v českých zemích odehrála v období mezi reformou Leo Thuna (1849–1851) a uzavřením vysokých škol nacisty v roce 1939. Vysokým školám byla poskytnuta specifická forma autonomie, která je odlišovala od jiných autonomních svazků ve veřejné sféře především v tom, že vysoké školy nedisponovaly vlastním majetkem a byly proto plně závislé na přísunu státních financí. Hospodářská závislost na státu silně ovlivňovala představu reprezentací vysokých škol o vlastní společenské roli a identitě – na jednu stranu školy respektovaly svoji roli jako státního ústavu, na druhou se snažily v některých oblastech vystupovat jako samosprávná korporace. V textu jsou analyzovány rozdíly, které v tomto směru odlišovaly pražské univerzity se starobylou tradicí a povědomím někdejší držby vlastního jmění od ostatních univerzit v českých zemích a dále univerzity jako celek od technických vysokých škol. Právě na univerzitách, zvláště jejich humanitních fakultách se postupně prosadila extenzivně chápaná představa o autonomii a šířila se odtud do dalších oblastí vysokoškolského sektoru i celé společnosti. V tomto směru byla vysokoškolská autonomie pionýrem společenské plurality a proměny v náhledu na stát od hierarchického autoritativního pojetí k pojetí liberálně-demokratickému. Současně s vrcholem vysokoškolské autonomie mezi léty 1890–1930 narůstaly krizové příznaky tohoto způsobu správy. Text sleduje zvláště problémy spojené s neefektivním využíváním státem poskytnutých financí a majetku. Nefunkčnost „humboldtovského“ systému autonomie ve 30. letech vedla stát k zásahům do rozhodování vysokých škol o ekonomických otázkách a posléze omezování autonomie vysokých škol jako celku a hledání alternativního, postliberálního způsobu řízení tohoto společensky velmi důležitého sektoru špičkového vzdělávání a vědy.
Anglicky
The practical implementation of the “Humboldtian” model of higher education, relying on autonomous decision-making and the concord of research and teaching, took place in the Czech lands in the period between the reform of Leo Thun (1849–1851) and the closure of the higher education institutions by the Nazis in 1939. Higher education institutions were given a specific form of autonomy, which distinguished them from other autonomous unions in the public sphere, in particular in that the higher education institutions did not possess their own property and were therefore fully dependent on the supply of state funding. Economic dependence on the state strongly influenced the idea of the representations of the higher education institutions of their own social role and identity – on the one hand, schools respected their role as a state institute, while on the other hand they tried to act as self-governing corporations in some areas. In the text, the differences are analysed that distinguished the Prague university with an ancient tradition and awareness of the former possession of its own property from other universities in the Czech lands and furthermore universities as a whole from technical higher education institutions. It was precisely at universities, especially their faculties of humanities, that the widely understood concept of autonomy was gradually adopted and spread from there to other areas of the higher education sector and society as a whole. In this respect, university autonomy was a pioneer of social pluralism and transformation in the view of the state from a hierarchical authoritarian concept to a liberal-democratic concept. Simultaneously with the peak of higher education autonomy between 1890 and 1930, the crisis symptoms of this method of administration increased. The text follows in particular the problems associated with the inefficient use of state-provided funds and property. The malfunctioning of the “Humboldtian” system of autonomy in the 1930s led the state to interventions in the decision-making of higher education institutions in economic matters and later the reduction of the autonomy of higher education institutions as a whole and search for an alternative, post-liberal method of managing this socially very important sector of first-rate education and science.
Návaznosti
| GA19-01035S, projekt VaV |
|