J 2020

Osvícenská vizualita jako proces šíření vědění?

SUCHÁNEK, Pavel

Základní údaje

Originální název

Osvícenská vizualita jako proces šíření vědění?

Název anglicky

Enlightenment Visuality as a Means of Spreading Knowledge?

Autoři

SUCHÁNEK, Pavel (203 Česká republika, garant, domácí)

Vydání

Cornova : Revue české společnosti pro výzkum 18. století, Praha, Česká společnost pro výzkum 18. století, 2020, 1804-6983

Další údaje

Jazyk

čeština

Typ výsledku

Článek v odborném periodiku

Obor

60401 Arts, Art history

Stát vydavatele

Česká republika

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Odkazy

Kód RIV

RIV/00216224:14210/20:00118386

Organizační jednotka

Filozofická fakulta

DOI

Klíčová slova česky

české země; 18. století; osvícenství; vizuální kultura; umělci; akademie; znalectví; umělecká kritika

Klíčová slova anglicky

Czech Lands; 18th century; Enlightenment; visual culture; artists; academies; expertise; art criticism

Štítky

Příznaky

Recenzováno
Změněno: 12. 4. 2021 16:56, Mgr. Zuzana Matulíková

Anotace

ORIG EN

V originále

Historikové umění již vícekrát upozornili na zásadní proměnu společenské funkce výtvarného umění v českých zemích kolem roku 1800 a na nový ideál měšťanské vizuality. Vizuální kultura osvícenské éry byla rovněž interpretována jako určitý „pohyb vědění“ napříč různými kulturními sférami. V reakci na diskusní tezi Daniely Tinkové o osvícenství jako procesu šíření a demokratizace vědění a rozšiřování informačních sítí rozvíjí předkládaný text tyto úvahy a zamýšlí se též nad dalšími možnostmi konceptualizace umění doby osvícenství v českých zemích. Připomíná, že nová kulturní centra a sféry průniku sociability různých skupin obyvatelstva přinášely nejen změny v organizaci sdílení informací o výtvarném umění, ale i novou situaci, kdy výměna znalostí probíhající napříč různými sociálními a vzdělaneckými sférami již nesledovala dříve jasněji vyznačené profesní hranice, které utvářely původní terminologii a metodologii daného oboru. Na jedné straně se například profesionální umělci pouštějí do studia nejrůznějších vědních oborů, zatímco naopak tradiční humanistický umělecko-teoretický diskurz se stával polem nejen pro diletující „amatéry“, ale rovněž pro novou vrstvu profesionálních znalců a kritiků umění bez formálního uměleckého vzdělání. Znalosti o umění se tak stávají svébytnou oblastí vědění, součástí výchovy, zdrojem kulturní a historické paměti a projevem patriotismu i osobní identity. Podobný posun lze zaznamenat i ve sféře „vidění“, která byla v době osvícenství formována ambicemi na rozšíření tradičního spektra konzumentů a recipientů umění prostřednictvím esteticky změřené výchovy a vzdělávání. Patrná je též snaha o naplnění ideálu veřejného umění na základě moderního kritéria „vkusu“ s cílem eliminovat přetrvávající sociální bariéry a kulturní monopol tradičních aristokratických elit a formovat představy o měšťanské vizuální kultuře (sentimentalita, přehodnocení hierarchie žánrů, výuka kresby, rozmach grafického umění atd.). Výše zmíněný pohyb vědění pak výrazně usnadnil recipientům rovněž orientaci na trhu s uměním (umělecké výstavy, kritiky, inzerce), poskytl jim vlastní měřítka a kritéria pro hodnocení kvality umělecké produkce, jakož i obecně vizuality počínající industriální éry (veřejně přístupné umělecké sbírky, průmyslové výstavy, první muzea atd.), a tím v míře dříve netušené zpřístupnil svět výtvarného umění nejširší veřejnosti.

Anglicky

A number of art historians have noted how in around 1800 the social function of the visual arts in the Czech Lands fundamentally changed and a new ideal of bourgeois vizuality emerged. At the same time, visual culture in the Age of Enlightenment came to be seen as a ‘movement of knowledge’ through different cultural spheres. Reacting to the discussion of Daniela Tinková’s view of the Enlightenment as a process of spreading and democratizing knowledge and extending information networks, the present text develops these ideas and considers other ways in which art in the Czech Lands during the Enlightenment could be conceptualized. We point out that new centres of culture and broad-based social penetration brought not only changes in the way information on the visual arts was disseminated, but a new situation in which the exchange of knowledge across a variety of social and educational fields was no longer restricted to the hitherto clearly defined professions that had established the prevailing terminology and methodology in their own domains. For example, professional artists might now explore all sorts of fields of knowledge, while traditional humanistic art-theoretical discourse began to attract not only dilettante ‘amateurs’ but also a new class of professional art experts and critics with no formal artistic training. The study of art thus became an independent branch of knowledge, a component of education, a source of cultural and historical memory, and a badge of patriotism and personal identity. A similar shift can be observed in modes of visual perception, which in the Enlightenment were moulded by an endeavour to extend the traditional range of art consumers and recipients by means of aesthetically oriented education and training. There was also a clear attempt to fulfil the ideal of public art based on modern criteria of ‘taste’, aimed at eliminating persisting social barriers and the cultural monopoly of established aristocratic elites and creating a template for a bourgeois visual culture (sensibility, reappraisal of hierarchy of genres, instruction in drawing, growth of graphic art, etc.). This movement of knowledge also made it far easier for recipients to find their bearings in the art market (exhibitions, reviews, advertisements) by providing them with criteria for judging the quality of artworks and, more generally, promoting the visuality of the dawning industrial age (public access to art collections, industrial exhibitions, the first museums, etc.), and hence to a hitherto unseen extent opening up the world of visual art to the wider public.