2021
A (Non)Existing Language – Serbo-Croatian after WWII
KREJČÍ, Pavel; Elena KREJČOVÁ a Nadezhda STALYANOVAZákladní údaje
Originální název
A (Non)Existing Language – Serbo-Croatian after WWII
Název česky
O jednom (ne)existujícím jazyku aneb Srbochorvatština po druhé světové válce
Autoři
Vydání
Balkanistic Forum, Blagoevgrad, 2021, 1310-3970
Další údaje
Jazyk
angličtina
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Obor
60203 Linguistics
Stát vydavatele
Bulharsko
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Označené pro přenos do RIV
Ano
Kód RIV
RIV/00216224:14210/21:00121758
Organizační jednotka
Filozofická fakulta
UT WoS
EID Scopus
Klíčová slova česky
srbochorvatština; standardizace srbštiny; standardizace chorvatštiny; standardizace bosenštiny a černohorštiny
Klíčová slova anglicky
Serbo-Croatian Language; Standardization of Serbian and Croatian; Standardization of Bosnian and Montenegrin
Příznaky
Mezinárodní význam, Recenzováno
Změněno: 13. 6. 2021 22:21, doc. Mgr. Pavel Krejčí, Ph.D.
V originále
After the Second World War, Serbo-Croatian was formally declared on the basis of the so-called Novi Sad Agreement (1954). Its demise is connected to the demise of the Yugoslav Federation (1992). The sociological, historical, political and ideological reasons of the rejection of this glottonym (and with it the rejection of the common language) were clearly the decisive factor, but they were not always the same. The Serbs, Croats, Bosniaks and Montenegrins had specific reasons for this. These reasons can be revealed, inter alia, by analyzing a number of declarative, proclaiming, explanatory, defending, shorter or longer texts on the language generated by all the above-mentioned national communities which used Serbo-Croatian as their first (mother) tongue after 1990. The most recent Declaration on the Common Language (2017) is unique in this sense.
Česky
Srbochorvatština byla po druhé světové válce oficializována tzv. novosadskou dohodou (1954). Její zánik souvisí se zánikem jugoslávské federace (1992). Sociologické, historické, politické a ideologické důvody odmítnutí tohoto složeného lingvonyma (a tím i odmítnutí takto manifestovaného společného jazyka) byly jednoznačně rozhodujícím faktorem, ale nebyly pokaždé stejné. Srbové, Chorvati, Bosňáci i Černohorci pro to měli vlastní důvody. Tyto důvody lze mimo jiné odhalit analýzou řady deklarativních, proklamačních, vysvětlujících, obhajujících, kratších i delších textů o jazyce generovaných lingvisty (ovšem nejen jimi) ze všech výše uvedených národních společenství, která jako první (mateřský) jazyk používala srbochorvatštinu po roce 1990. Nejnovější Deklarace o společném jazyce (2017) je v tomto smyslu unikát.
