V originále
Si l’écopoétique tourne ses yeux vers la nature et sa morphologie, les univers pollués, les zones de friches ou de désastres, les terrains vagues et autres non-lieux appartiennent évidemment de plein droit au champ couvert par l’écopoétique. Les textes de François Bon représentent ainsi un reflet par excellence de la question du paysage (cf. Paysage fer, Décor ciment), mais aussi du pays et du “dépaysement” (Cf. Daewoo), des (dé)territorialisations en les associant aux renouvellements formels et narratifs qui sont étudiés dans cette communication.
In Czech
Pokud se ekopoetika obrací k přírodě a její morfologii, pak i znečištěné prostory, pustiny nebo oblasti přírodních katastrof a další "ne-místa" patří do prostoru jejího ohledávání. Texty Françoise Bona tak představují reflexi par excellence otázky krajiny (zejm. texty Železná krajina, Cementový dekor), ale také země samotné a procesu „deterritorializace“ (např. román Daewoo). Ve svém příspěvku se budeme zaobírat otázkou formy a narativními modely, které tyto otázky reflektují.
In English
If ecopoetics turns its eyes to nature and its morphology, polluted universes, wasteland or disaster areas, wasteland, and other non-places obviously belong to the field covered by ecopoetics. The texts of François Bon thus represent a reflection par excellence of the question of the landscape (cf. Iron landscape, Cement decor), but also of the country and of the “change of scenery” (Cf. novel Daewoo), and also of (de) territorializations by associating them with formal and narrative renewals which are studied in this communication.