Diagnostika a intervence u sociálně podmíněného mentálního postižení: kvalitativní studie v praxi českých pedagogicko-psychologických poraden

ŠEBÁNKOVÁ, Lucie a David HAVELKA. Diagnostika a intervence u sociálně podmíněného mentálního postižení: kvalitativní studie v praxi českých pedagogicko-psychologických poraden. 2022.

Základní údaje

• Originální název: Diagnostika a intervence u sociálně podmíněného mentálního postižení: kvalitativní studie v praxi českých pedagogicko-psychologických poraden
• Autoři: ŠEBÁNKOVÁ, Lucie a David HAVELKA.
• Vydání: 2022.

Další údaje

• Typ výsledku: Prezentace na konferencích
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• Klíčová slova česky: pseudooligofrenie, sociálně podmíněné mentální postižení, zdánlivé mentální postižení, diagnostika, intervence

Anotace

Prevalence mentálního postižení (dále jen MP) je stálá a pohybuje se přibližně na úrovni 1 % (APA, 2013a; Maulik et al. 2011). V České republice však existují vyloučené lokality a sociální skupiny, kde se tato diagnóza objevuje výrazně častěji (Klusáček, 2014).K vysvětlení výrazného nepoměru mezi obecnou prevalencí MP a nadprůměrnou prevalencí MP v konkrétních populacích se specifickými demografickými charakteristikami lze užít konceptu sociálně podmíněného mentálního postižení (dříve pseudooligofrenie, dále jen SPMP) V příspěvku chceme představit výsledky pilotní kvalitativní studie, jejímž cílem bylo podniknout sondu do toho, jak poradenští psychologové vnímají koncept SPMP – jejich povědomí o tomto konceptu, postoj k němu, diagnostická praxe, potenciální podpůrné intervence. Z analýzy vyplynulo, že žádný z respondentů pojem explicitně neužívá, avšak implicitně je v jejich praxi přítomný. Daný koncept by dle nich mohl sloužit jako inspirace k širšímu přemýšlení o etiologii „podezřele“ nízkých hodnot v testech intelektu a o intelektovém potenciálu dítěte. Diagnostiku intelektových a adaptivních schopností v praxi respondenti staví nejčastěji pouze na standardizovaných testech intelektu, testy a škály pro adaptivní chování, sociální a rodinné prostředí, zejména pro nedostatek personálních a časových kapacit, nepoužívají. Diferenciální diagnostiku SPMP od mentálního postižení vnímají respondenti jako složitou, polovina respondentů vidí jako vhodnou cestu dynamickou diagnostiku. Na návaznou podporu a intervenci se respondenti kvůli omezeným kapacitám zaměřují velmi okrajově. Potenciálními náměty pro praxi jsou také – potřeba tvorby jasně vymezené a všeobecně přijímané definice SPMP, větší komplexnosti a hloubky diagnostiky, prohloubení spolupráce s rodinou dítěte ze sociálně znevýhodněného prostředí a dalšími návaznými institucemi.