Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)

ŠIMEČKOVÁ, Marta. Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky). Národopisná revue. 2022, č. 2, s. 114-124. ISSN 0862-8351.

Základní údaje

• Originální název: Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)
• Název česky: Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)
• Název anglicky: Languages and Dialects as Part of Regional Identity and Cultural Heritage (on the Example of the Czech Republic)
• Autoři: ŠIMEČKOVÁ, Marta.
• Vydání: Národopisná revue, 2022, 0862-8351.

Další údaje

• Typ výsledku: Článek v odborném periodiku
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• WWW: URL
• Příznaky: Recenzováno

Anotace

Cílem příspěvku bylo stanovit, zda jsou jazyky a jejich teritoriální dialekty nehmotným kulturním dědictvím, či nikoliv. Bylo argumentováno výňatky z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, též konkrétními záznamy na seznamech UNESCA, v nichž jazyky a dialekty figurují coby nehmotné kulturní dědictví samostatně nebo jako součást komplexnějších položek. Bylo zjištěno, že definice nehmotného kulturního dědictví, jak je formulována ve jmenované úmluvě, zcela odpovídá charakteru dialektů – jsou širokou veřejností pokládány za součást kulturního dědictví, předávají se z generace na generaci, jsou přetvářeny v závislosti na různých faktorech, které je ohrožují, a dávají svým nositelům pocit sounáležitosti a kontinuity. Bylo předloženo několik možností pro záchovu nářečí ve smyslu jejich dokumentace a prezentace ze strany dialektologů i laiků. Zároveň bylo upozorněno na případné důsledky aktivní ochrany legislativní cestou, zejména na nežádoucí konzervaci určitého stavu bez zohlednění přirozeného jazykového vývoje a na nutnost kanonizace vedoucí k vytvoření umělého jazykového hyperstandardu.

Anotace anglicky

The aim of the paper is to determine whether languages and their territorial dialects are intangible cultural heritage or not. Excerpts from the Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage have been argued, as well as specific entries on the UNESCO lists, in which languages and dialects appear as intangible cultural heritage independently or as part of more complex items. The definition of intangible cultural heritage, as formulated in the aforementioned Convention, has been found to entirely correspond to the nature of dialects – these are considered by the general public as part of cultural heritage, passed down from generation to generation, reshaped by various threatening factors, and they provide people with a sense of identity and continuity. Several options for the preservation of dialects in terms of their documentation and presentation by dialectologists and laypersons were presented. At the same time, attention was drawn to potential consequences of active protection through legislation channels, especially to the undesirable conservation of a certain state without taking into account natural language development and to the need for canonization leading to the creation of an artificial language hyper-standard.