Zoogeografie ČR - výzvy, možnosti a problémy

DIVÍŠEK, Jan. Zoogeografie ČR - výzvy, možnosti a problémy. In Sborník abstraktů studentské konference New Wave. 2010.

Základní údaje

• Originální název: Zoogeografie ČR - výzvy, možnosti a problémy
• Autoři: DIVÍŠEK, Jan.
• Vydání: Sborník abstraktů studentské konference New Wave, 2010.

Další údaje

• Typ výsledku: Konferenční abstrakt
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• Organizační jednotka: Přírodovědecká fakulta

Anotace

V biogeografické a ekologické literatuře (v ČR v i v zahraničí) se setkáváme především se studiem odezvy živočišných druhů na různé gradienty prostředí a se zoogeografickými regionalizacemi ve velkoprostorovém měřítku. V minulosti bylo již několik pokusů vytvořit zoogeografické členění České republiky, nicméně z hlediska detailnějšího individuálního členění (členění vyzdvihující neopakovatelné rysy) se stále jedná pouze o nástin a typologické zoogeografické členění (členění vyzdvihující opakovatelnost jednotek v krajině) nebylo doposud v České republice vytvořeno, neboť naráží na řadu problémů spojených se značným množstvím živočišných taxonů, jejich vysokou mobilitou, rychlejší reakcí živočichů na změny prostředí, užší vazbou na ekotop a množství dalších vazeb (např. potravní vazby na rostliny nebo jiné živočišné taxony). O komplexní biogeografické typologické členění se snaží především geobiocenologie, která vychází ze současných ekologických podmínek, které by za vyloučení vlivu člověka umožnily vznik určitému klimaxovému společenstvu rostlin a živočichů. Vzhledem k tomu představuje geobiocenologická typologie krajiny spolu s biochorami vhodný rámec modelování zoocenóz, které se zakládá na ekologických nárocích jednotlivých druhů. Podkladem tedy mohou být optima druhů na různých gradientech prostředí (např. vlhkost, pH, substrát, listnatost/jehličnatost lesa apod.) nebo tzv. chorotypy (skupiny druhů se společnou distribucí). Samozřejmě není možné takto postihnout všechno živočišstvo v geobiocenóze, proto je vhodné uchýlit se k využití tzv. modelových skupin živočichů, které by nám umožnili vytvořit si o zoocenóze ucelenější představu. Vhodnými modelovými skupinami mohou být např. měkkýši (Mollusca), střevlíkovití brouci (Carabidae) nebo i ptáci (Aves) aj. Kvalitativní rozdíly v distribuci měkkýšů se mohou projevit již na úrovni skupin typů geobiocénů, oproti tomu kvalitativní rozdíly v ptačích společenstvech se na této úrovni objeví zřejmě jen ojediněle. Více rozdílů lze však očekávat v sledu vegetačních stupňů a mezi biochorami. Obecně lze říci, že některé stenovalentní druhy mohou indikovat určité prostředí již svojí přítomností (kvalitativní význam), naopak většinou se setkáme s rozdíly kvantitativními, kde se ukazatelem stává vysoká abundance druhu v optimálních podmínkách, tedy v geobiocenózách s optimálními podmínkami pro daný druh.