Anotace
Útoky volně žijících živočichů na lidi v chráněné přírodní
oblasti a v jejím okolí, kde lidé a volně žijící zvířata
sdílejí tytéž zdroje, je jednou z hlavních výzev ochrany
přírody při získávání efektivní veřejné podpory. Tato studie
byla navržena tak, aby pomohla překonat dlouho pociťovanou
mezeru v identifikaci faktorů podílejících se konfliktu mezi
lidmi a-volně žijícími živočichy. Opírá se zejména o komplexní
analýzu registrovaných útoků volně žijících živočichů na osoby
během let 2003-2013 v Národní parku Chitwan a jeho okolí. Jde o
první vyhlášenou chráněnou přírodní oblast v Nepálu, Tato
studie použila údaje shromážděné z různých zdrojů, průzkumů
míst incidentů, diskuse se zainteresovanými subjekty, rozhovory
s klíčovými informátory a dotazníkové šetření mezi obětmi
a/nebo jejich příbuznými.
Výsledky ukázaly, že útoky divoké zvěře významně korelují s
řadou faktorů: vlastnostmi míst útoků, druhy volně žijících
živočichů, ročním obdobím/měsícem a denní dobou, pohlavím,
vzděláním, uvědoměním a aktivitami dotčených osob. Počty útoků
značně kolísaly v rozmezí od 16 do 48 případů za rok (v
průměru30 útoků za rok), ale přitom v posledních letech
neustále rostou. Charakter útoků byl podle měsíců výrazně
proměnlivý (p <0,001) a k 89 % útoků došlo mimo území parku. Z
celkového počtu došlo k 74 % útoků v nárazníkové lesně polní
zóně do jednoho km od okraje parku. Asi k 87 % útokům došlo
během dne a 63 % v dopoledních hodinách. Většina lidí, kteří se
stali oběťmi útoků, byli dospělí a útoky nastaly při sběru
lesních zdrojů, polních pracích, rybaření, nahánění dobytka a
při práci v domě nebo při spánku. Více než 50 % z obětí byli
lidé nevzdělaní a neznalí chování útočícího zvířete. Z hlediska
útoků konkrétních druhů jde zejména o nosorožce (Rhinoceros
unicornis) (38 % všech registrovanýc útoků), tygra (Panthera
tigris) (21 % všech útoků), medvěda pyskatého (Melursus
ursinus) (18 % všech útoků), slona (Elephas maximus) (9 % všech
útoků) a prase divoké (Sus scrofa) (8 % všech útoků a na 6 %
se podílejí další živočichové. Nejčastější území koncentrací
obětí všech útočících zvířat byla jedna oběť na 4 km2, s
výjimkou slona a prasete divokého. Hustota obětí medvěda
pyskatého byla vyšší tam, kde naopak počty oběti tygra a
nosorožce byly nižší, např. v údolí Madi.
Závažnost újmy významně koreluje s útočícím druhem zvířat (p
<0,0001), s výskytem případů úmrtí 30 %, a ostatní oběti
utrpěly méně závažná zranění. Asi 68 % útoků způsobených slonem
skončilo úmrtím napadených, následovaných úmrtími po útoku
tygra (57 %), nosorožce (29 %), medvěd pyskatého a divokého
prasete (u každého po 4 %). Z celkového počtu úmrtí se 84 %
odehrálo v místech útoků, kde ovšem některé z obětí přišly o
život v důsledku zpoždění při záchranné operaci a poskytování
první pomoci. Většina lidí žijících v blízkosti lesů jsou
nevzdělané osoby, rybáři, a sběrači lesních zdrojů, ti trpěli
útoky nejvíce či vykazují častější smrtelné následky než
ostatní oběti. Přeživší oběti byly nalezeny ve stavech čelících
intenzivním fyzickým, psychickým a ekonomickým problémům.
Zúčastněné strany, včetně úředníků správy parku a více než 91 %
respondentů, si povšimly, že populace velkých útočících zvířat
rostla za posledních 10 let uvnitř a kolem Národního parku
Chitwan. Domnívají se, že mezi možné příčiny pohybu divoké
zvěře ven z parku patřily chutné nebo spásatelné zemědělské
plodiny, zhoršené podmínky stravování uvnitř parku, příznivější
podmínky stanovišť v nárazníkové zóně lesů a zanedbání údržby
elektrických ohradníků. Kromě toho mezi možné příčiny zranění
lze zařadit extrémní chudobu obyvatel s omezenými možnostmi
obživy, nevhodně postavené domy/chatrče těchto lidí, kteří žijí
v blízkosti lesů, náhlou změnu chování útočníků (např. tygří se
stávají lidožroutskými, sloni agresivními), žádné nebo slabé
povědomí o chování zvířat. Protože došlo k vážnému zranění nebo
ke ztrátě rodinných příslušníků způsobených útoky, 85 %
respondentů vyjádřilo názor, aby problematické zvířata byla buď
převezena pryč, anebo umístěna v zoologické zahradě. V údolí
Madi byly zaznamenány útoky téměř všech hlavních útočících
zvířat, ale oběti měly jen omezený přístup k první pomoci a k
rychlejšímu převozu do nejbližší nemocnice. Lidé vyjádřili
trpkou zkušenost se stávající praxí s vyplácením náhrad obětem
v důsledku zbytečně složitého papírování a zdlouhavých postupů.
Také navrhli revizi pravidel pro správu stávající nárazníkové
zóny z roku 1996 a směrnice z roku 1999, vyjádřili potřebu více
se zaměřit na řešení konfliktů.
Potenciální útoky lze omezit prostřednictvím efektivního řízení
parku a nárazníkové zóny. Dotčené orgány by měly rovněž
poskytovat vzdělání a zvyšovat povědomí obyvatel o druhově
specifickém chování zvířat útočících na lidi a rozvíjet
adaptační strategie. Nutno revidovat pravidla řízení
nárazníkové zóny a způsoby její ochrany a rozvoje, a také
management likvidace konfliktů. Stávající systémy odškodňování
by měly být dále zjednodušeny, z úrovně orgánů regionu by měla
být přenesena práva poskytování okamžité úlevy obětem na správu
parku. Stávající jednotky krizového řízení by měly být dále
posíleny a lépe vybaveny. Alespoň jedno lékařské
traumatologické centrum by měla být vybudováno v každém sektoru
parku s prvořadým upřednostněním oblastí Madi a Amaltari.
Stávající místní zdravotní střediska by měla být modernizována
tak, aby mohla provádět okamžité ošetření obětí. …víceméně
Abstract
Wildlife attack on people in and around protected area, where
the same resources are shared by both people and wildlife, is
one of the major conservation challenges in getting effective
public supports. This study was designed to overcome the long
felt gap of identifying the factors involved in human-wildlife
conflict, especially wildlife attacks on people during
2003-2013 in and around Chitwan National Park, first designated
protected area in Nepal, and analyzed in a comprehensive way.
This study used data collected from various sources: incident
site observations, discussion with stakeholders, key informant
interviews, and questionnaire survey from victims/or relatives.
The results showed that wildlife attacks were significantly
correlated to the factors: incident site, wildlife species,
season/month/time, gender, education or awareness and
activities. The attack substantially fluctuated, ranging from
16 to 48 every year (30 attacks per year), but was steadily
increasing in recent years. Patterns of attacks were
significantly uneven (p < 0.0001) across the months, and 89%
attacks occurred outside the park. Of the total, 74% attacks
occurred in the buffer zone forests and croplands within one km
from the park. About 87% attacks occurred during day time and
63% in the morning. Most of the victims were adults and attacks
occurred during collection of forest resources, working in
farms, fishing, herding cattle and working in house/or bed
time. More than 50% of victims were uneducated and unfamiliar
to the attacking animals’ behavior. Species-specific attacks
involved were 38% by rhino (Rhinoceros unicornis) alone, 21% by
tiger (Panthera tigris), 18% by sloth bear (Melursus ursinus),
9% by elephant (Elephas maximus), 8% by wild boar (Sus scrofa)
and 6% by others. There was a strong positive correlation among
the number of victims for all attacking animals with a maximum
of one victim per 4 km2 except elephant and wild boar. Density
of bear victims was higher where the tiger and rhino victims
were lower, e.g. in Madi valley.
Injury severity was significantly correlated to the attacking
animal species (p <0.0001), with occurrence of fatality cases
by 30%, and the rest suffered with minor to serious injuries.
About 68% attacks caused by elephant were fatal cases followed
by tiger (57%), rhino (29%), bear and wild boar (each 4%). Of
the total, 84% fatalities occurred at incident sites, where
some victims had lost their lives due to delay in rescue
operation and first-aid treatment. Mostly, people living close
to the forests, uneducated, fisherman, and forest resource
collectors suffered more or received more severe fatalities
than others. The surviving victims were found facing
substantially harsh physical, psychological, and economical
problems.
Local stakeholders including park authorities and more than 91%
respondents perceived that the population of major attacking
animals was increasing in and around the park for last 10
years. They opined that possible causes of wildlife moving out
from the park were palatable agricultural crops, degraded
habitat inside the park, improved habitat conditions in the
buffer zone forests and negligence of maintenance of the
electric fences. Besides this, possible causes of the
casualties were related to the extreme poverty with the limited
livelihood options, loosely constructed houses/or huts of the
people living nearby forests, abrupt change in behavior of the
attackers (e.g. tiger become man-eater, aggressive elephant
tusker), no or less awareness on animal behavior. Despite being
severely injured or loss of family members caused by attacks,
85% respondents expressed their opinion to release the
problematic animals either translocate or in zoo. In Madi
valley, attacks occurred by almost all major attacking animals
recorded, but victims had limited access to the first-aid
treatments and their faster access to nearby hospital. People
expressed bitter experience on the existing practices of
getting relief/ compensation amount for the victims due to
unnecessary complex paper works and lengthy procedures. They
also suggested for revising the existing buffer zone management
rule 1996 and guideline 1999, focusing more on the conflict
management.
Potential attacks can be reduced through the effective
management of park and buffer zone, and concerned authorities
should also provide education or awareness about
species-specific behaviour of attacking animals to the people
with adaptation strategies. Buffer zone management rule and
guideline need to be revised with the main themes of
conservation, development and conflict management. The existing
compensation schemes should be further simplified, and
regionalized authority should be delegated to the park official
for providing immediate relief to the victims. The rapid
response team should be further strengthened and equipped. At
least one medical trauma centre should be established in each
sector with a high priority in the Madi and Amaltari areas. The
local health posts should be upgraded so that they can carried
out immediate treatments to the victims. …víceméně
angličtina
Soubor nebo složku lze nahrát pomocí tlačítka Přidat.
Podrobnosti lze zjistit označením příslušného řádku.
Pro častou práci je možné zvolit režim Více možností.
Vyhledávaný výraz můžete zadat přímo do adresního řádku.
Pomocí funkce Nedávné je možné se rychle vrátit k právě prohlíženým souborům. Oblíbené soubory je také možné označit Hvězdičkou.