Humanitární intervence coby ozbrojené opatření vymykající se zákazu použití síly měla dvě formy: individuální a kolektivní. Jestliže individuální humanitární intervence postrádá své legální i legitimní místo v dnešním mezinárodním právu, tak kolektivní humanitární intervence, jež předpokládá agregaci moci a ozbrojené síly, zasluhuje teoretický i praktický rozbor. Humanitární intervence má základní kontext v Kapitole VII Charty OSN, a sice ve vztahu k čl. 42; právě její legalita a legitimita může být odvozena z autorizace (pověření) Radou bezpečnosti, kdy orgán OSN vyzve ad hoc koalici, anebo stálou mezinárodní organizaci pověří zásahem. Staví se nepostradatelná otázka, zdali humanitární intervence mimo světový systém kolektivní bezpečnbosti je vůbec použitelná a zdůvodnitelná; a to právě v rámci Evropské unie, které se upírá z formalistických pohledů mezinárodněprávní subjektivita. Je Evropská unie v případě zapojení do humanitární intervence prostou asociací členských států, jež jedná jejich jménem, nebo naopak stálou organizací, jež se chová v takovém případě spíše autonomně.