Biofilmové infekce ran jsou komplexními polymikrobiálními komunitami bakterií a hub obklopené extracelulární matrix sestávající z proteinů, polysacharidů a bakteriální, ale i hostitelské eDNA. Matrix chrání mikroorganismy před vlastní imunitní obranou hostitele a významně zvyšuje toleranci k antimikrobiálním látkám. Předpokládá se, že biofilm stimuluje trvalou chronickou zánětlivou reakci imunitního systému. Navzdory tomu není úloha biofilmu v patogenezi chronických ran a účinek antimikrobiální terapie dobře znám. Rozvoj infekce v chronických ranách hraje důležitou roli komplikující léčbu pacientů. Přítomnost mikroorganismů v lůžku rány může vést ke stavům vyžadujícím opakované chirurgické zákroky se souvisejícím zvýšením nákladů na léčbu a snížením kvality života pacienta. Pacienti s chronickými nehojícími se ranami mohou být infikováni širokým spektrem mikroorganismů. Nejčastěji se vyskytujícími mikroorganismy u hospitalizovaných pacientů jsou koaguláza-negativní stafylokoky, Staphylococcus aureus, Enterococcus faecalis, Candida spp., Pseudomonas aeruginosa a Acinetobacter spp. (Norbury et al., 2016). Ke studiu polymikrobiálních biofilmů a jejich odpovědi na antimikrobiální látky jsou nezbytné vhodné modely biofilmu. Doposud bylo vyvinuto několik modelů a modelových systémů, které napodobují chronické nehojící se rány, od Static In Vitro Wound Models, ve kterých jsou biofilmy pěstovány na agaru, poloxamerových gelech nebo celulózových matricích umístěných v Petriho miskách (Percival et al. 2007; Kim a Izadjoo 2015 a další) přes In Vitro Chronic Wound Models with Liquid Flow (Thorn a Greenman 2009 a další) až po Microfluidic Wound Models, které se připravují v mikrokanálcích (Halder et al. 2013). U těchto modelů je známo mnoho nevýhod a mnoho z těchto modelů není plně přizpůsobeno polymikrobiálnímu biofilmu jako původci infekce. Proto by zvýšení složitosti modelu přidáním více druhů mohlo zvýšit relevanci modelového systému právě pro studium polymikrobiálních raných infekcí. Žádný z výše zmíněných in vitro modelů chronických ran nevyužívá zároveň ranám odpovídající kultivační povrch, ranám odpovídající kultivační médium a rozhraní vzduch-kapalina, které by reálným podmínkám odpovídalo. Buněčné modely ran s monovrstvou buněk či 3D ekvivalenty lidské kůže (TE-HSE) (např. Haisma et al. 2013; Charles et al. 2009) také polymikrobiální infekci uspokojivě nesimulují. Studentka se ve své diplomové práci a v její teoretické části zaměří nejprve na charakterizaci polymikrobiálních společenstev raných infekcí a zhodnocení současného stavu poznání na poli in vitro modelů raných infekcí. Teoreticky i laboratorně se pak bude věnovat přípravě nejprve monomikrobiálního modelu a posléze modelu polymikrobiálního tak, aby pro studium polymikrobiálních interakcí upravila a vyvinula in vitro model chronické rány přizpůsobený právě potřebám polymikrobiálních biofilmů.