Každá společnost se potýká se sociálně-ekonomickými výzvami, které se nevyhnutelně opakovaně vracejí a je téměř nemožné je trvale vyřešit, protože závisí například na fázích hospodářského cyklu, na politické situaci státu nebo na klimatických a přírodních událostech a podmínkách. Jednou z těchto výzev je problematika bezdomovectví. Podle výzkumu Nešporové a Holpucha (2020) byl v roce 2019 celkový odhad lidí bez přístřeší v České republice 23 900 osob. Jedním z nástrojů řešení problematiky bezdomovectví je poskytování sociálních služeb. Za účelem, aby byly služby poskytovány na adekvátní úrovni, existují tzv. standardy kvality sociálních služeb, jejichž plnění kontroluje inspekce. Pátý z patnácti standardů se týká individuálního plánování sociální služby (dále IP). Tento standard vyžaduje, aby měl poskytovatel služby sepsaná vnitřní pravidla procesu plánování a jeho hodnocení. Dále požaduje spolupráci soc. pracovníka či pracovnice (dále pracovník nebo pracovnice) s klientem či klientkou při tvorbě IP a aby plán reflektoval jeho či její osobní cíle a možnostmi. A v neposlední řadě je nutné, aby probíhalo průběžné hodnocení těchto cílů (MPSV). Proces individuálního plánování by měl sloužit jako podpůrný nástroj na cestě k dosažení úspěšného řešení klientovy situace. V sociální práci s lidmi bez přístřeší jsou podmínky pro využívání individuálního plánování ztížené, například protože intervence těchto osob bývá často krátkodobá a nepravidelná. O individuálním plánování s lidmi bez přístřeší není dostupné mnoho literatury. Zabývá se jím jedna bakalářská práce ze Zlínského kraje, která popisuje proces IP z pohledu sociálních pracovníků. Autorka práce v závěru doporučuje zabývat se tématem i z pohledu klientů (Hanáková, 2015). Dále téma rozebírá např. výzkum z Ostravské univerzity, který se věnuje zejména popisu oblastí individuálního plánování s lidmi bez přístřeší (Mikulec, 2019). Domnívám se, že individuální plánování může v určité podobě pomoci při intervenci v jakékoliv sociální službě. V sociální práci s lidmi bez přístřeší z mého pohledu není naplňován plný potenciál IP, protože není plánování dostatečně přizpůsobováno cílové skupině, tudíž neplní svůj účel. Můžeme se ptát, zda je vůbec individuální plánování relevantní podmínkou, tedy zda by mělo být standardem kvality služeb, pokud není v některých typech sociálních služeb aplikovatelné. V této bakalářské práci se chci na problematiku individuálního plánování s lidmi bez přístřeší podívat z opačného konce. Na místo zkoumání systémové změny se budu věnovat pohledu sociálních pracovníků a klientů na proces IP, tedy tomu, jak podle nich práce s IP v praxi probíhá, jak se daří tento nástroj využívat a jak by se jeho využití dalo případně zlepšit. Cílem mé bakalářské práce je získat odpověď na hlavní výzkumnou otázku: „Jaký mají sociální pracovníci a lidé bez přístřeší postoj k individuálnímu plánování v sociální práci s lidmi bez přístřeší?“ V rámci své bakalářské práce se budu ptát na pohled sociálních pracovníků, ale i klientů, protože se domnívám, že pro komplexní zhodnocení a popsání využití IP je potřeba zahrnout pohledy z obou účastněných stran.