Jedná se o experimentální práci. Nejspolehlivější metodou testování imunokompatibility biomateriálů je jejich vložení do modelových živočichů a sledování víceúrovňové reakce imunitního systému. Tento postup je však z ekonomických, etických a technických důvodů velmi náročný a nevhodný pro prvotní testování materiálů. Snahou je tedy vytvořit sadu reproducibilních testů, které postihnou alespoň hlavní momenty imunitní reakce na cizorodé těleso, jako je aktivace neutrofilů, které přivolávají monocyty, jejich následná polarizace do prozánětlivých nebo proregeneračních makrofágů a stimulace fibroblastů k produkci fibrózní kapsuly. Z tohoto testování se pak vyprofilují materiály, které mohou postoupit do in vivo testování, s tím, že je pravděpodobné, že nevyvolají nežádoucí imunitní reakci a budou se lépe integrovat do příslušné tkáně. Student se v bakalářské práci praktického typu psané češtinou zaměří na problematiku imunokompatibility biomateriálů, která je klíčová pro jejich využití v medicíně, zejména v oblasti tkáňového inženýrství, implantologie a vývoje nosičů léčiv. Práce bude zahrnovat klasifikaci biomateriálů a přehled imunitních reakcí organismu na cizorodé materiály, včetně vrozené a adaptivní imunity. Hlavní důraz bude kladen na charakteristiku metod používaných pro hodnocení imunokompatibility in vitro – např. kultivace neutrofilů, makrofágů, měření cytokinové odpovědi a analýzu povrchových markerů. V diskuzi bude pojednáno o výhodách a limitech buněčných modelů in vitro ve srovnání s in vivo testováním. Cílem práce je shrnout současné poznatky o metodách testování imunokompatibility biomateriálů a zhodnotit jejich přínos pro vývoj bezpečných a funkčních materiálů pro klinické použití. V praktické části student prokáže, že se seznámil s metodami používanými v naší laboratoři tím, že otestuje imunokompatibilitu misek upravených plazmou za vzniku polymeru bohatého na –COOH funkční skupinu.