Teoretický rámec této práce souvisí se srovnáním vývoje a zavádění interaktivních herních aktivit a gamifikace v muzeích v České republice a na Ukrajině.
Výzvy spojené se zaváděním gamifikace do muzejního prostředí a rozvoj herních metod a herních technologií spolu se zvyšováním atraktivity muzeí je v české a zejména evropské muzejní komunitě široce zkoumána. 
Ukrajinská muzea se také zajímají o herní technologie jako o prostředek k přilákání návštěvníků muzeí.
Zkušenosti s tvorbou hravých muzejních akcí v Ukrajině jsou přitom mnohem mladší než praktická propracovanost stejných postupů v českých muzeích. To ale neznamená, že jsou méně profesionální nebo amatérské. Jsou ale mnohem více omezeny socioekonomickými okolnostmi, které nemohou ovlivnit.
Vzhledem k základním podmínkám jejich rozvoje v Ukrajině se však častěji než jejich prezentace v teoretických pracích či metodických příručkách projevuje aktivní hledání zakotvení těchto myšlenek v praxi. Protože přenést tvůrčí myšlenky gamifikace muzejního prostředí do prostoru formální prezentace vyžaduje mnohem větší úsilí než jejich uvedení do praxe. Proto také vývoj takových současných ukrajinských odborníků v oblasti implementace herních technologií v muzeu není prezentován na evropských konferencích a není publikován v mezinárodních sbornících vědeckých článků.
Vzhledem k historickým podmínkám se nejoriginálnější a nejčerstvější nápady pracovníků ukrajinských muzeí čistě evolučně vyvíjejí jinak. Zpočátku je jim přidělováno mnohem méně prostředků a příležitostí. Zároveň je ukrajinské muzeologické škole po léta historicky vštěpován komplex méněcennosti, což nemohlo neovlivnit vývojovou cestu herních technologií a gamifikace v ukrajinských muzeích.
V důsledku toho je přítomnost ukrajinské vědy v českém muzejním prostředí mizivá. Nebo je prezentována prostřednictvím ruského koloniálního imperiálního narativu. Z toho vyplývá nutnost představení a prezentace ukrajinské muzeologické školy v evropském kontextu.
Z hlediska teorie gamifikace muzejního prostředí je právě na ukrajinské straně nejvíce mezer. Vzhledem k tomu, že existuje řada omezení nejen socioekonomického a zdrojového charakteru, ale že úspěchy gamifikace ukrajinského muzejního prostředí zůstávají v oblasti praktické realizace (někdy prostě hrdinské), ale nejsou popsány v odborných mezinárodních publikacích. Navíc pro vnějšího Evropského pozorovatele (zejména českého) vytváří Ukrajinská muzejnictví efekt jakési "neprůhledné černé skříňky". To, že čeští vědci většinou nečtou azbuku, tento efekt jen umocňuje. Ale pro bývalou sovětskou vědu je tato bariéra propustná. Navíc se historicky stalo, že ruskojazyčný svět je pro evropský muzejní prostor transparentnější. Například, rusisti jsou v evropské vědě zastoupeni významněji než ukrajinisté. Proto jsou v evropském vědeckém prostoru ruské imperiální stereotypy o Ukrajině. V důsledku toho je ona a její věda zastoupena optikou kolonizátorů. Nebo není vůbec zastoupena. A možnost zaplnit tyto mezery se představila téměř nedávno. Zatímco ukrajinští muzejníci a právě nadšenci při návštěvách českých muzeí vědomě využívají svá pozorování jako vzorky pro tvůrčí zpracování na ukrajinské půdě. Kromě toho mohou být zakladateli soukromých muzeí, která se však stávají populárními a navštěvovanými.  
Potřeba alespoň částečně a na počáteční úrovni zaplnit stávající mezery a je způsobena relevancí této práce.