Rozvojová pomoc a investice do výstavby či rekonstrukce vodních elektráren v subsaharské Africe má za následek vytváření nové postkoloniální závislosti afrických států na rozvinuté ekonomiky světa. Elektrická energie z nových zdrojů slouží primárně pro rozvoj těžebního průmyslu, ovládaného vyspělými státy, nehledíce na možné negativní dopady z rozšiřující se těžby a prohlubující se ekonomické závislosti na vývozu primárních surovin. Práce vychází z Teorie světového systému I. M. Wallersteina, který reflektuje prohlubování závislosti afrických států periferie na globálních ekonomických centrech. Metodologie: Práce bude komparovat nejvýznamnější projekty v oblasti výstavby vodních elektráren, mj. Inga, Kafue, Gilgel Gibe, Djoue, Merowe atd., ze které vyplynou rozdíly v přístupech Světové banky, EU, Číny a Indie k rozvojové pomoci, dopady na hospodářský rozvoj cílových států a prohlubování závislosti na vyspělých státech světa. Výzkumné otázky: Do jaké míry mají být investice spláceny nerostnými surovinami? Zvýší se míra elektrifikace cílových oblastí, nebo bude elektřina spotřebována primárně v těžebním průmyslu? Jaké jsou deklarované cíle, v porovnání se skutečnými? Jsou investice do nových elektráren podmiňovány poskytnutím těžebních licencí? Zvyšuje se poskytnutím financí závislost na vyspělých státech? Do jaké míry je do projektů zapojen místní průmysl a obyvatelstvo?