Stříbrné jezero - chráněné druhy v okolí

CHRÁNĚNÉ DRUHY OBOJŽIVELNÍKŮ V OKOLÍ STŘÍBRNÉHO JEZERA

Ropucha obecná (Bufo bufo)

Jak ji poznáme?

Ropuchu obecnou poznáte snadno. Má nenápadné, hnědé až šedohnědé zbarvení, někdy i světle hnědé s tmavými skvrnami, poměrně širokou plochou hlavu a velké oči se zlatavou duhovkou. Břicho může být bez jakékoli kresby, často je však tmavě mramorované. Přehlédnout nelze ani velké příušní žlázy (tzv. parotidy), které nápadně vystupují po stranách krku. Samice ropuchy obecné dorůstají velikosti 12 až 15 cm, samci jsou výrazně menší. K nehezkému vzhledu ropuchy obecné přispívá i silně bradavičnatá kůže, která vylučuje výměšek obsahující jedovaté bufotoxiny. Ty sice pro člověka nepředstavují vážné nebezpečí, ale dostane-li se výměšek do oka, nosu či na jinou sliznici, vyvolá velmi nepříjemné pálení. Ty sice pro člověka nepředstavují vážné nebezpečí, ale dostane-li se výměšek do oka, nosu či na jinou sliznici, vyvolá velmi nepříjemné pálení. Po dotyku je dobré si co nejdříve umýt ruce.

Ropucha je považována za škaredou, ale prý má krásné oči. Asi proto se v pohádkách odporné ropuchy často mění v krásné princezny

Způsob života

Ropucha po většinu roku vede samotářský způsob života. Přes den je zalezlá v děrách, norách hlodavců, pod kameny a ve štěrbinách skal a teprve v noci se vydává za potravou. Samotné ropuchy se živí hlavně slimáky, žížalami a různými, spíše pomalu se pohybujícími členovci a hmyzem.

Toto platí během celého roku kromě dubna a května v období rozmnožování. V té době se ve velkém množství stahují ropuchy do rybníků, tůněk, zatopených lomů a pískoven či požárních nádrží. Často se každoročně vracejí do stejné nádrže, ve které samy přišly na svět. Jak cestu najdou, někdy i ze vzdálenosti několika kilometrů, zůstává dosud tajemstvím.

Ropuchy se pohybují pomalu a krokem, nedokážou skákat jako skokani. Velké množství jich zahyne pod koly aut. V některých zemích zavedli dopravní značky se žábou, která na taková místa řidiče upozorňuje. Také u nás se podobná značka občas používá, ale v oficiálním seznamu dopravních značek zahrnuta není.

Ropuchy kladou vajíčka do typických provazců, dlouhých až několik metrů, které zachytávají na vodní rostliny. Jakmile po dvou či třech týdnech čas rozmnožování pomine, ropuchy nádrže opustí a po zbytek roku k životu vodu nepotřebují. Zůstanou po nich hejna tmavých pulců, kteří se za měsíc až měsíc a půl přemění v malé žabičky a rozlézají se po okolí nádrží.

Ropucha je velmi přizpůsobivá. Žije na poli i v lese, u rybníka i v zahradě, ve městech, v nížinách i vysoko v horách. Jako jeden z prvních obojživelníků osídluje i člověkem zdevastovanou krajinu, například výsypky povrchových dolů.

Hlas

Samci ropuchy obecné se ozývají nápadným, monotónně znějícím hlasem, který lze popsat jako vysoké "orrr, orrr". Chraplavé hlasové projevy ropuch nejsou nijak hlasité, samci totiž nemají zevní ozvučné rezonanční měchýřky jako například skokani. Ropuchy zaslechneme většinou v noci, brzy na jaře, někdy již od poloviny března. V té době žijí ve vodě.

Ohrožení a ochrana

Ropuchy jsou ohroženy především likvidací rozmnožovacích míst. Často také dochází k otravě ropuch organofosfáty a těžkými kovy, jež jsou součástí přípravků používaných v zemědělství. Ropuchy jsou také hlavně ohroženy při jarních migracích. Ochrana spočívá především v ochraně vodních ploch umožňujících rozmnožování a na jaře v budování zábran zamezujících vstup ropuch na vozovky v místech jejich pravidelného tahu.

Rosnička zelená (Hyla arboea)

Rosnička zelená (Hyla arborea) je ohroženým druhem jejíž početnost poklesla v důsledku znečišťování vodních ploch používaných k rozmnožování a používání pesticidů v zemědělství. Areál rozšíření zahrnuje většině území Evropy. V ČR rosnička zelená žije především v nížinách. Jako silně ohrožený druh je zákonem zvláště chráněna.

Jak ji poznáme?

Rosnička zelená je drobná zelenavá žabička, která dokáže své zbarvení poměrně rychle změnit podle toho, kde se nachází. Zelené zbarvení zad je ostře oddělené od bělavého až žlutavého břicha úzkým tmavým pruhem Má dlouhé, na konci rozšířené prsty, které používá jako přísavky a krásně se jimi udrží na rostlinách. Dosahuje délky až 5 cm a nemůžeme si ji splést s jinýma žabama.

Způsob života

Z našich žab je právě rosnička nejméně vázána na vodu. Je to především noční živočich. Celý svůj letní život prožije na stromech, na keřích a podobně a jen na kratičkou dobu, třeba na den nebo dva, se vydává do vody, aby se mohla rozmnožit. Samička klade do dvou až pěti kulovitých shluků celkem 800 až 1000 vajíček. K metamorfóze pulců dochází obvykle v červenci.

Pulci se živí nejprve nálevníky a drobným planktonem, poté přijímají jakoukoli živočišnou potravu a není vyloučen i kanibalizmus. Dospělé žáby se živí drobným létajícím hmyzem, pavouky a jinými bezobratlými živočichy, které najdou na listech stromů. Kořisti se často zmocňují skokem.

Před deštěm vylézá do korun stromů a díky tomu se také televizním hlasatelkám v televizi při předpovědi počasí říká „rosničky“.

Hlas

Rosničky se začínají ozývat po soumraku, potom koncertují celou noc a ve dne se většinou neozývají. Hlas samečka (skřehotání) se za pomocí výrazného rezonančního měchýře nese do vzdáleností až stovky metrů. Člověk "vidí", jak se někdy celý rybník otřásá hlasy tisíců jedinců. Ale protože reagují na pohyb, tak jakmile vstoupí do vody, umlknou. Pak se ozve jeden sameček, tím vyprovokuje dalšího a za chvíli se zase celý rybník ozývá chórem rosniček.

Ohrožení a ochrana

Rosnička zelená je ohrožena zejména rušením malých vodních nádrží a likvidací přilehlých zarostlých mokřin a tůní. Dalším negativním faktorem je intenzivní rybníkářství, kdy hnojením rybníků dochází k hromadění organických látek a pulci se nemohou vyvíjet, a tak postupně celé populace vymírají. Pro ochranu je třeba zachovat vhodné vodní nádrže a pobřežní vegetaci.

Skokan zelený (Rana esculenta)

Skokan zelený ve skutečnosti není klasickým živočišným druhem, ale křížencem jiných dvou druhů - skokana skřehotavého a skokana krátkonohého. Jde o formu, která vzniká složitým mechanismem rozmnožování, pro kterou odborníci používají pojmenování "klepton". To nic ovšem nemění na skutečnosti, že jde o jednu z typických žab našich vod.

Jak jej poznáme?

Na hřbetu, na bocích i hlavě převládá zbarvení v různých odstínech zelené, často doprovázené kresbou z tmavých skvrn a pruhů. Spodní strana těla je světlá, žlutá až žlutobílá, někdy i slabě skvrnitá. Největší jedinci dorůstají délky až 12 cm, což bývají zpravidla samice, samci jsou o něco menší. Jako pro všechny skokany jsou i pro skokana zeleného vedle štíhlého těla příznačné dlouhé zadní končetiny, které slouží k plavání i ke skákání.

Způsob života

Skokan zelený je typicky vodní žábou, neboť se ve vodě či v jejím bezprostředním okolí zdržuje po celý rok. V zimě zalézá ke dnu do bahna, kde ve stavu strnulosti přečká i mrazivé období. Na jaře se probouzí v březnu až květnu podle okolní teploty.

Skokan zelený obývá menší i větší stojaté vody všeho druhu, pokud jsou hustěji zarostlé vodním rostlinstvem. Aktivní bývá jak ve dne, tak v noci.

Tento živočich je velmi ostražitý - tráví hodně času ve skrytu husté vegetace na březích vod, kde čeká na potravu Stačí malý pohyb a uslyšíte pouze žblunknutí, jak dlouhým skokem zmizí pod hladinou.

K rozmnožování dochází v květnu a jedna samice může naklást až 10 000 vajíček ve velkých shlucích, která ve vodě utvoří několik 40 až 50 cm velkých chomáčů. a záhy klesají ke dnu. Za příznivého počasí se z nich už po 7 dnech vylíhnou drobní pulci. Jejich úplný vývoj trvá 3 až 4 měsíce a občas se stává, že některý pulec přeměnu v žábu do zimy nestihne a přezimuje, na jaře pak dosáhne úctyhodné velikosti až 9 cm.

Dospělí skokani loví hmyz a jiné drobné živočichy, které najde na břehu nebo ve vodě, ale v útrobách největších skokanů byly nalezeny i zbytky menších ryb a drobných hlodavců.

Živí se hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými, příležitostně i rybkami nebo malými žábami. Páření probíhá od května do června.

Hlas

Zjara o sobě dávají skokani zelení vědět nápadným hlasem, kterému se říká skřehotání. Nese se do daleka, neboť ho zesilují dva rezonanční bubínky, které se skokanům nafukují v koutcích úst. Jakmile se ozve jeden skokan, přidávají se k němu postupně další, až je z toho „chór“. Od hladiny rybníka se ozývá v poledne i v podvečer, zvláště pilně skokani skřehotají za pěkného počasí. Samci si skřehotáním vyznačují své teritorium a případné vetřelce téhož druhu - ve vodě i na břehu - ze své blízkosti odhánějí.

Ohrožení a ochrana

Kdysi velice hojný druh, u kterého v důsledku znečišťování vod dochází v poslední době k prudkému poklesu stavů a z mnoha míst již zcela vymizel. Skokan zelený je silně ohrožený, zvláště chráněný druh. Na vině je člověk - hnojivy a pesticidy zamořil povrchové vody natolik, že v nich jednak vymizeli různí drobní vodní živočichové (potrava skokanů), a jednak nastaly problémy s jejich rozmnožováním, neboť potřebují pro vývoj vajíček a larev čisté prostředí. Pro zpomalení prudkého poklesu početnosti skokana zeleného je nutno při krajinných úpravách zachovat rozmanitá vodní stanoviště.

Skokan hnědý (Rana temporaria)

V Česku patří mezi nejběžnější žáby. Jeho výskyt má víceméně plošný charakter. Běžně se vyskytuje jak ve středních a horských polohách, tak i v nížinách. Vyskytuje se i daleko od vody.

Jak jej poznáme?

Dosahuje délky nanejvýš 10 cm. Žába má dlouhé nohy, jazyk je vpředu přirostlý a je vymrštitelný. Výborně skáče a plave, najdeme ji na souši i ve vodě. Základní zbarvení je hnědavé a žlutavé. Na hřbetní straně těla jsou nepravidelné, různě velké skvrny. Bělavá, žlutavá či slabě oranžová břišní strana samic je skvrnitá, břicho samců je obvykle jednobarevné.

Skokan hnědý má nápadně silně vyvinuté zadní nohy, a proto je schopen skákat až do vzdálenosti 1 m. Velmi dobře plave a potápí se, přičemž využívá mohutných úderů zadních noh. V době rozmnožování se na těle samců objevuje slabě modrošedý odstín, nejintenzivnější v oblasti hrdla.

Způsob života

Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši, kde se obvykle zdržuje za dne ve vlhkých úkrytech. Za vlhkého deštivého počasí je aktivní i za dne, jinak ale vycházejí žáby za potravou hlavně za soumraku a v noci. Od září do listopadu vyhledávají žáby svá zimoviště. Většinou jsou to menší vody, hluboké nejméně 50 cm.

Pro rozmnožování si od března vybírá vodní nádrže s mělkou a teplou vodou, nicméně je schopen reprodukce i v hlubokých stinných nádržích či potocích. Samička klade do vody shluky vajíček čítající několik set až 2500 kusů, ze kterých se líhnou pulci. Ti pak procházejí metamorfózou - narůstají jim zadní nohy, poté nohy přední a pomalu mizí ocas, zmizí žábry a vyvinou se plíce.

Živí se hmyzem a dalšími drobnými živočichy.

Ohrožení a ochrana

Při jarních migracích k místům rozmnožování a v době návratu na suchozemské biotopy je tento druh značně zranitelný, pokud trasy tahu přecházejí komunikace.

Jeho ochrana spočívá především v zachování a budování malých vodních nádrží, omezování chemického znečištění vod, ochrana a obnova vlhkých luk apod. V místech, kde dochází v době migrace obojživelníků k ohrožení populace automobilovou dopravou, je důležité situaci vhodným způsobem řešit – dopravní značení, podchody, zábrany apod.

Skokan skřehotavý (Rana ridibunda)

Skokan skřehotavý (Rana ridibunda) je kriticky ohroženým druhem. Žije pouze v nížinách nejteplejších oblastí, je rozšířena ostrůvkovitě a její početnost výrazně klesá. Populace žijící v nadmořské výšce vyšší než 300 m jsou zcela ojedinělé.

Jak jej poznáme?

Průměrná délka těla je 12 cm, vzácně až 17 cm. Zbarvení hřbetní části těla je temně zelené, olivově zelené, nebo hnědavé, obvykle s tmavými nepravidelnými skvrnami. Středem hřbetu se obvykle táhne jasně zelený pruh. Břicho je bělavé, s tmavými skvrnami, nebo tmavě mramorované. Dolní část stehen má tmavě zelenou nebo hnědou barvu.

Způsob života

Druh je vázán na vodu - zdržuje se buď přímo v ní, nebo v její nejtěsnější blízkosti. Žije v rybnících, kanálech a v hlubších tůních. Vodní nádrže, ve kterých stoupá znečištění vody, se stávají pro život a rozmnožování skokana nevhodnými. Zimu přečkává zahrabán do bahna na dně vod, jen výjimečně v úkrytech na suché zemi. V teplých vodách může zimovat na povrchu dna, ale může být i celoročně aktivní.

Na jaře se probouzí v závislosti na teplotě vody většinou v březnu až v dubnu, páření a rozmnožování probíhá v květnu až červnu. Samice klade až 12 000 (i více) vajíček v chomáčích, které klesají pod vodu a ulpívají na ponořených rostlinách. Pulci se vyvíjejí 3 až 4 měsíce, ve výjimečných případech se může vývoj protáhnout do příštího jara. Pohlavně dospívá skokan skřehotavý ve třetím roce života.

Pulci se živí především řasovými nárosty a jinou rostlinnou potravou, dospělci vodním i suchozemským hmyzem a jinými bezobratlými. Žáby se však mohou živit i drobnými obratlovci, především obojživelníky a jejich vývojovými stadii a drobnými rybkami. Běžný je také kanibalismus

Hlas

Samci se ozývají silným hlasem, v době rozmnožování v daleko slyšitelných žabích koncertech.

Ohrožení a ochrana

Skokan skřehotavý, stejně jako ostatní dva druhy vodních skokanů vyskytujících se v Česku, je důležitou složkou vodních a mokřadních ekosystémů. Je velmi citlivý na negativní vlivy, zejména na eutrofizaci vody, změnu pH, regulaci toků a vysoušení krajiny. Snižování jeho početnosti ukazuje na nevyvážené a narušené přírodní prostředí.

Ze všech obojživelníků Česka nejvíc vázán na vodu. Jeho ochrana proto znamená zachovat dostatečný počet vodních nádrží a mokřin a chránit je před znečištěním.

CHRÁNĚNÉ DRUHY PLAZŮ V OKOLÍ STŘÍBRNÉHO JEZERA

Ještěrka obecná (Lacerta agilis)

Ještěrka obecná (Lacerta agilis) je v České republice hojná po celém území, zasahuje do nadmořské výšky až nad 800 metrů nad mořem. Chybí jen na nejintenzivněji zemědělsky obdělávaných a chemicky ošetřovaných pozemcích a vyhýbá se souvislým lesním porostům.

Jak ji poznáme?

Ještěrka obecná je dlouhá max. 30 cm, obvykle nepřesahuje 25 cm. Hřbet je hnědý nebo šedohnědý, lemovaný dvojicí úzkých světlých proužků. Boky těla i hlavy jsou u samce jasně zelené, u samice hnědé, nebo hnědošedé. Mláďata jsou šedohnědá s bílými skvrnami.

Způsob života

Zdržuje se na teplých, sluncem ozářených travnatých svazích, pastvinách a v zahradách. Lze ji zastihnout na místech, jako jsou železniční náspy, lomy, pískovny a staré zahrady. Ve městech vyhledává především parky a klidnější vilové čtvrti. Často jí lze spatřit i na zanedbaných plochách větších průmyslových objektů či továren.

Vede denní způsob života, kdy nejaktivnější je ráno a v podvečer. Zimní měsíce ještěrky přespávají. Obvykle v říjnu zalézají do děr, pod kořeny stromů, nebo do opuštěných nor savců, ale také do puklin a jeskyněk ve skalách nebo na skalnatých stráních. V dubnu vylézají ještěrky ven.

Za potravu jim slouží nejrůznější hmyz, především pavouci, mouchy, kobylky, ale jsou známy i případy kanibalismu. Dožívá se 9-17 let, v zajetí se jeden exemplář dožil úctyhodných 57 let!

Ohrožení a ochrana

Ještěrka obecná je ohroženým druhem plazů ČR. Její ochrana spočívá převážně v ochraně biotopů. Je zakázán lov všech druhů ještěrek po celém státním území.

Slepýš křehký (Anguis fragilis)

Slepýš křehký (Anguis fragilis) je představitel beznohých ještěrek. Žije téměř na celém území ČR, od nížin až po víc jak 1000 m n. m.

Jak jej poznáme?

„Pozor, had!“ Někdy při jeho spatření uslyšíme tento výkřik, avšak slepýš není had, nýbrž beznohou ještěrkou. Dorůstá délky 30 cm, maximálně až 45 cm. Zbarven je nenápadně hnědě, s jedním, dvěma, nebo i třemi tmavými pruhy a modročerným břichem u samic, samci mívají břicho spíše břidlicově šedé, často se žlutavou kresbou. Svým zbarvením i kresbou však bývá značně variabilní. Někteří samci mají nádherné blankytně modré skvrny na bocích. Pohybuje se plazením jako hadi, ale není tak mrštný. V případě nebezpečí slepýš může odlomit část ocasu, který sebou ještě nějakou chvíli mrská a tím odvede pozornost od kořisti. Slepýši ocas po čase částečně regeneruje.

Způsob života

Vyskytuje se v lesích na pasekách, v křovinatých stráních i na loukách od nížin až do horských poloh. Slepýši žijí skrytě, přes den se ukrývají pod kameny, v pařezech, pod listím a teprve za soumraku vylézají ven. Objevují se zejména po dešti, kdy na zemi pátrají po dešťovkách a slimácích. Také březí samičky lze zastihnout při slunění.

Slepýš přes zimu hibernuje a vylézá koncem března až počátkem května (záleží na podnebí a počasí). Páření probíhá krátce po probuzení ze zimního spánku, ke kladení vajec a rození mláďat dochází na přelomu července a srpna. Samice mohou mít až 15 mláďat Slepýš křehký je vejcoživorodý, vaječný vývoj probíhá v těle samice a mláďata se klubou při průchodu vejce kloakou.

Potravou slepýšů jsou z větší části žížaly a slimáci, případně i různí členovci, larvy a červi přiměřené velikosti.

Ohrožení a ochrana

U nás je silně ohrožen a jeho stavy poslední dobou klesají. Slepýš je zcela neškodná ještěrka, která však bývá neznalými zaměňována s hadem a preventivně likvidována. Je to nejen nesmyslné, ale také nezákonné, neboť je chráněn jako silně ohrožený druh.

Užovka obojková (Natrix natrix)

Užovka obojková (Natrix natrix) je evropský nejedovatý had. V ČR obývá všechna příhodná stanoviště v nižších a středních polohách a vystupuje do nadmořské výšky 700 m. V současnosti je naším nejpočetnějším hadem.

Jak jej poznáme?

Užovka obojková má obvykle tmavě zelenou nebo hnědou barvu, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Zbarvení bývá různé, od šedé po černou, spodní strana je světlejší. Její délka 70-120 cm, na jihu areálu i 180-210 cm.

Způsob života

Typickým biotopem jsou hustě zarostlé břehy řek, říčních ramen, potoků, rybníků, jezer a vodních nádrží, stejně jako bažiny, močály a vlhké louky. Had se nevyhýbá ani blízkosti lidských stavení.

Živí se obojživelníky, nejčastěji žábami (skokani, ropucha), ale příležitostně i savci (drobnými hlodavci), rybami a hmyzem. Ryby a zástupci ostatních obratlovců (plazi, ptáčata, ptačí vejce, drobní savci) tvoří jen zanedbatelnou část potravy. Mláďata užovky obojkové loví pulce, čolky a příležitostně hmyz.

K páření, které je provázeno ritualizovaným chováním samců, dochází nedlouho po prvním jarním svlékání. V průběhu června a července klade samice na teplá místa - většinou do vlhkého a tlejícího organického substrátu - až 50 bělavých kožovitých vajec. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí asi 18 centimetrů a jsou samostatní ihned po vylíhnutí.

Protože není jedovatá, na obranu produkuje pouze zapáchající tekutinu nebo předstírá smrt. Někdy předstírají také útok, ale neotevírá při něm čelisti. Při obraně kouše jen vzácně.

Ohrožení a ochrana

K její ochraně může přispět pouze zachování původních biotopů, které by umožnilo přežití její hlavní kořisti - obojživelníků. Potravní základna tohoto druhu je ohrožena zejména rychlým úbytkem vodních skokanů.

VYBRANÉ CHRÁNĚNÉ DRUHY PTÁKŮ V OKOLÍ STŘÍBRNÉHO JEZERA

Lejsek šedý (Muscicapa striata)

Jak jej poznáme?

Lejsek šedý (Muscicapa striata) je pták velký jako vrabec domácí. Vrch těla je šedohnědý, spodek bělavý se slabými, tmavými, podélnými proužky na hrudi a temeni hlavy. Pohlaví se navzájem neliší, mláďata mají na zádech světle lemované peří, takže vypadají skvrnitě.

Lejsek šedý zpravidla vysedává na vyvýšených místech, často pocukává ocasem a křídly a vzlétá několik metrů do výšky a lapá hmyz.

Způsob života

Hnízdo si zakládá v různých polodutinách, což jsou v přírodě různé výklenky nevysoko ve stromech, za kůrou, v paždí větví při kmeni, ve štěrbinách, v zahradách často v různých výklencích staveb zpravidla shora krytých, ale také v polobudkách nebo i v kovových lampách. Od půli května až do července je možné nalézt v hnízdě zpravidla 4 - 5 vajec, po 14 dnech sezení a 14 dnech krmení mláďata vyletují z hnízda a brzy se sama vydávají na cestu do zimovišť.

Řídké listnaté lesy jsou jeho nejčastějším hnízdním prostředím, ale postupně pronikl i do parků a zahrad. Bohužel však i vzdor dobrému soužití s člověkem početnost lejsků v posledních desetiletích v celé Evropě velmi poklesla a i u nás je veden jako ohrožený druh.

Živí se létajícím hmyzem a bobulemi. Hmyz loví v letu a pro lov si vytvořili svéráznou strategii: sedí na vrcholku stromu, na větvi, na drátech nebo jiném vyvýšeném místě s dobrým výhledem a čekají na letící hmyz. Okamžitě pak z místa vyletí velmi obratným třepotavým letem a po uchopení kořisti do zobáku se klouzavě snáší na stejné místo nebo jiné vhodné místo v sousedství.

Lejsek šedý je tažný pták, ze zimovišť v Africe se vrací na přelomu dubna a května a odlétá na přelomu srpna a září. Naši lejsci přeletují přes Saharu v celé její šířce.

Hlas

Lejsek šedý je příkladem drobného pěvce s nenápadnými hlasovými projevy. Vábením jsou tiché, ostré, krátké, sykavé a mlaskavé zvuky. Tento hlas je sice tichý, ale ostrý a upozorní nás na přítomnost lejska spíše než nenápadný zpěv. Ten sestává z nenápadného tichého a krátkého cvrčivého švitoření, doplněného vábením a ozývá se jen zřídka. Jeho hlas proto uslyšíme spíše náhodou.

Moudivláček lužní (Remiz pendulinus)

Jak jej poznáme?

Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) je podstatně menší než vrabec. Má šedou hlavu s černou (v prostém šatě hnědou) páskou přes oko, výrazně hnědý hřbet a světle hnědou spodinu těla. Váží přibližně 10 gramů.

Způsob života

Moudivláček je výborný „architekt a stavitel“. Jeho zavěšené, zcela uzavřené hnízdo s tunelovitým vchodem nemá v naší přírodě obdobu. Základní kostra hnízda je z lýkových vláken, stěny z jemných plstnatých nažek topolů a vrb. Na snůšce 4 až 8 vajíček sedí jen samička a sama také krmí mláďata. Hnízdí v dubnu až červnu jednou až dvakrát ročně.

Vyskytuje se ve špatně přístupných hustých porostech křovin, vrbin a rákosových porostů vodních ploch a močálů. Zde sbírá hmyz a další drobné bezobratlé živočichy, v zimě se živí i semeny. Naše populace jsou tažné, zimují ve Středomoří. Ohrožený, podle zákona zvláště chráněný.

Hlas

Moudivláček lužní zpěvem nějak mimořádně nevyniká. Jeho vábení, vysoké a slabé "cííí", si snadno spleteme s hlasem strnada rákosního. Zpěv, slabě znějící vysoký trylek a jemné cvrčení zaslechneme jen zřídka.

Ťuhýk obecný (Lanius collurio)

Jak jej poznáme?

Samec ťuhýka obecného (Lanius collurio) je pestře zbarvený pěvec velikosti štíhlého drozda, který je nápadný svým červenohnědým hřbetem, šedou hlavou a poměrně dlouhým černým ocasem, kterým často pohybuje ze strany na stranu. Má velkou hlavu a silný hákovitě zahnutý zobák. Při sezení na větvičkách potřásá ocasem. Samička je nenápadná, hnědavá, s tmavě vlnkovanými boky.

Ťuhýka nejčastěji spatříme, jak sedí na vrcholku nějakého trnitého keře a odtud jako z pozorovatelny vyhlíží svou kořist.

Způsob života

Potravu tvoří nejrůznější hmyz, ale i vajíčka a mláďata jiných pěvců a ulovit dokáže i drobného savce. Je to tedy jakýsi dravec mezi našimi pěvci stejně jako ostatní ťuhýci a je k dravému způsobu života dobře přizpůsoben. Jeho zobák je poměrně dlouhý, horní čelist je na konci zahnutá a její hrana je po straně opatřena ostrým zoubkem, zejkem, podobně jako je tomu u sokolovitých dravců. Zejk usnadňuje ťuhýkům drtit a trhat kořist. Má-li ťuhýk potravy nadbytek, s oblibou napichuje kořist na trny do zásoby, která pak bývá často zapomenuta.

Ťuhýk obecný je ptákem tažným, který se vrací ze svých zimovišť v jižní Africe poměrně pozdě, většinou až začátkem května. Jeho věrnost místu hnízdění je značná.

Hnízdí v otevřené křovinaté krajině, v trnitých houštinách, na železničních náspech a okrajích lesů v květnu až červenci jedenkrát ročně. Hnízdo ze stébel, kořínků a mechů se nachází v hustých křovinách jako jsou trnka a růže. Snůšku tvoří 4 - 6 bělavých vajec s červenohnědými skvrnami, které často tvoří na tupém konci vejce věnec. Na vejcích sedí samice 2 týdny, oba rodiče krmí mláďata 14 dní na hnízdě a poté ještě asi 3 týdny po opuštění hnízda.

S odstraňováním křovin a scelováním pozemků jeho početnost ve vlastní zemědělské krajině značně poklesla, a to nejen u nás. Je odhadováno, že jen v letech 1970 - 1990 se početnost evropské populace snížila asi o 50 %. Dnes jej často zastihneme i na neudržovaných okrajích měst a obcí, neboť zde nachází dostatek křovin i hmyzu. Pozorováno bylo dokonce, jak staří i mladí ťuhýci posedávali na popelnicích a chytali vyletující hmyz, a dokonce jej vybírali i přímo z otevřených popelnic.

Ťuhýk obecný je dnes zařazen mezi zvláště chráněné živočichy, a to v kategorii ohrožený druh.

Hlas

Jemný švitořivý zpěv, s občasnými hrubšími vložkami je v přírodě velice nenápadný, i když jeho původce je pták poměrně nepřehlédnutelný. Mnohem častěji než zpěv nás na přítomnost ťuhýka upozorní jeho varovný hlas - ostré ček - ček, opakované vícekrát za sebou.

Vlastní zpěv jednotlivých samců ťuhýka obecného je značně rozmanitý, neboť ťuhýci dokáží imitovat nejrůznější hlasy a zvuky.V dřívějších dobách býval ťuhýk obecný pro své pěvecké schopnosti chován i ptáčníky v klecích. Klasik české ornitologie Karel Kněžourek ve svém Velkém přírodopisu ptáků, vydaném v roce 1910, o zpěvu ťuhýka píše: "Jest to velice schopný a učenlivý zpěvák, a vycvičen-li, musíme jej počítat ku nejlepším domácím pěvcům. Co slyší, to se snaží věrně reprodukovati, a proto budiž mu vzorem vždy dokonalý nějaký pěvec. Jaký div, že pak svému pěstiteli způsobí velikou radost."

Ačkoliv není vzácným ptákem jsou s nahráváním jeho zpěvu potíže. Upozorní nás na svoji přítomnost vícekrát opakovaným hrubým nemelodickým voláním, ale zpěvu se dočkáme jen náhodně. Někteří samci totiž vůbec nezpívají. U zpívajících jsou ale veliké rozdíly v kvalitě zpěvu. Zvláště staří patří mezi dobré zpěváky a zejména imitátory. Zpěv je cvrčivé švitoření, které obsahuje napodobené hlasy mnoha pěvců. Na zpěv si musíme často počkat i několik hodin. Jakmile ťuhýk zjistí, že mu věnujeme pozornost začne se ozývat varováním. Pak odlétne o desítky metrů dále a k našemu vzteku třeba i zazpívá.

Žluva hajní (Oriolus oriolus)

Jak ji poznáme?

Žluva hajní (Oriolus oriolus) je pták velikosti kosa. V ČR je to pravidelně se vyskytující pták, o celkové početnosti 8000-16000 hnízdících párů.

Samec má výrazné žluté zbarvení těla, kontrastující s černým zbarvením křídel a ocasu. Zobák je červený, kolem oka je černá skvrnka. Samice je vybarvena nenápadně, její tělo je na hřbetě olivově zelené, spodina těla je šedá s podélnými proužky. Mladí jedinci jsou zespodu bílí a slabě proužkovaní, křídelní pera mají světlý lem.

Její exotický původ je patrný již na jejím vzhledu: nádherně, až zářivě žlutý sameček s černým ocasem a křídly je jedním z našich nejkrásnějších ptáků. Samička již tak pestrá není, namísto žluté je bledě zelenožlutá.

Způsob života

Žluva hajní je tažný druh, který do Střední Evropy přilétá na přelomu dubna a května. Zimoviště evropských populací se nacházejí v jižní a jihovýchodní Africe. Vyskytuje se nejčastěji jednotlivě, ve světlých listnatých lesech, sadech apod. Hnízdění započíná koncem května. Hnízdí pouze do nadmořské výšky 600 m n.m. Hnízda si splétá z trávy v korunách stromů, ve vidlici nějaké větve. Samice klade 3-5 bílých vajec s několika černými skvrnami. Při inkubaci vajec se střídají oba rodiče. Po dvou týdnech se líhnou mláďata, která za dalších 14 dnů vylétají. Na zimoviště žluvy hajní odlétají počátkem září.

Potravu tvoří různí bezobratlí živočichové a dužnaté plody, např. moruše, střemchy, vinná réva, třešně.

Žluva je přísně tažný pták, což znamená, že v žádném případě u nás nezimuje. Její zimoviště leží až v tropické Africe, proto také k nám přilétá jako jeden z posledních tažných ptáků, zpravidla až kolem 1. května.

Druhým důvodem pro poměrnou vzácnost je to, že hnízdí jen v nižších polohách, zhruba do 500 - 600 metrů nad mořem. Je to totiž pták světlých listnatých lesů, především teplomilných doubrav. Souvisí to s tím, že žluva je jediným zástupcem tropické skupiny, který pronikl tak daleko na sever.

Zcela ojedinělý mezi našimi ptáky je i žluví způsob stavby hnízda: je to pevná kotlinka, zavěšená okraji vpletenými do vidlice větví v koruně stromu. Nejčastěji koncem května a začátkem června se v hnízdě objeví 3 až 5 vajec, světlých a jen s jemnou tmavší kresbou. Rodiče krmí mláďata ještě nějakou dobu po vyvedení a rodiny se již v srpnu a nejpozději do září vydávají na společnou pouť do zimovišť.

Potrava žluvy se skládá z různých bezobratlých živočichů až do velikosti chrousta, ale její velkou část tvoří různé dužnaté plody - moruše, střemchy, vinná réva, ale hlavně třešně. Žluvy se proto často objevují v třešňových sadech a místy se žluvě dokonce říkalo třešňák.

Hlas

Flétnový, zvučný a bezesporu krásný zpěv žluvy hajní můžeme u nás slyšet nepříliš často. Ihned po příletu se žluvy začnou ozývat. Jejich zpěv byl kdysi přepisován slovy "kdyby ho bylo", k čemuž prý lesníci připojovali "to by se pilo". Kromě vlastního zpěvu se žluvy hlasitě ozývají i varovným hlasem, který nejlépe asi vystihuje slovenský termín "škríkanie".

Mnohem častěji je možno slyšet z již hustě olistněných korun stromů příjemné flétně podobné volání znějící jako "dydlio", několikrát po sobě opakované.

VYBRANÉ CHRÁNĚNÉ DRUHY SAVCŮ V OKOLÍ STŘÍBRNÉHO JEZERA

Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus)

Jak ho poznáme?

Netopýr hvízdavý je spolu se svým dvojníkem netopýrem nejmenším (P. pygmaeus) náš nejmenší netopýr. Má masité,široké, krátké ušní boltce nepřesahující při přeložení do předu úroveň čenichu, dobře vyvinutá epibléma. Srst je na hřbetě tmavohnědá, na břiše světlejší hnědošedá. Ušní boltce a létací blána jsou hnědočerné.Váží 3,5 až 8g, délka těla je 36 až 51mm.

Způsob života

Letní kolonie tohoto druhu (čítající od 20 do 300 samic) můžeme nalézt v různých štěrbinových úkrytech (za obložením domů, za okenicemi,...) a ve stromových dutinách. Stejné ukryty používají po řadu let a v průběhu sezóny střídají více úkrytů, v závislosti na vývoji roční doby i počasí. V podzimním období se letní kolonie rozpadají a vznikají nové přechodné smíšené (samci i samice) kolonie, čítající až 600 jedinců. V některých oblastech jejich výskytu (např. Plzeň, Brno, Klatovy,..) tyto kolonie invazně naletují do měst a objevují se na neobvyklých místech (v bytech, za okny, v květináčích ...). V září a v říjnu se rozpadnou na menší skupinky (3 až 40 ks), které již obsazují štěrbinové ukryty v blízkosti zimovišť. Zimují jednotlivě, ale i v několika tisícových koloniích ve skulinách zdí, ve spárách panelových domů, sklepích, prostorách věží, kostelech, zámcích, za obrazy na chladných chodbách, v zárubních a podobně. V teplejších obdobích středního holocénu zimoval v početných skupinách v jeskyních. V dnešní době je jen málo jeskyní v jihozápadní části areálu jeho výskytu, kde pravidelně zimuje.

Průměrná délka života je 2 až 3 roky, nejvyšší známý věk je 16 let, 7 měsíců. Běžné přeletuje do vzdálenosti 50 km, nejdelší známý přelet je 770 km

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)

Jak ho poznáme?

Velký netopýr s výrazně rezavou, krátkou a hustou srstí složenou z jednobarevných chlupů. Podobně jako další druhy rodu má nápadně širokou, masivně stavěnou hlavu a krátké masité, tmavohnědé boltce s paličkovitým tragem široce ledvinovitého tvaru. Křídla jsou úzká a zašpičatělá, v ocasní bláně je široká epiblema s chrupavčitou přepážkou. Podle zbarvení a tvaru hlavy se takřka nedá zaměnit se zástupci jiných rodů, od zbývajících druhů rodu Nyctalus se liší především velikostí (n. stromový je zřetelně menší a n. obrovský naopak výrazně větší). Za letu ho poznáme podle větší velikosti a krátkých, širokých křídel. Váha je 19 až 46g a délka těla 63 až 84mm.

Způsob života

Své letní kolonie (čítající od 20 do 100 samic) vytváří zejména v přirozených dutinách často v blízkosti vodních ploch. Ty poznáme podle tmavého až černého zabarvení u vletového otvoru. Za teplých letních dnů, zejména odpoledne se kolonie ozývá dobře slyšitelným vrzavým hlasem, podle nějž se dá nejsnáze nalézt. V poslední době se objevují i letní kolonie v dutinách zdí a ve spárách panelových domů. V době přeletu nalezneme menší skupinky (3 až 20 ks.) v podobných typech úkrytu jaký používají pro letní kolonie. Zimují v početných skupinách (až 600 jedinců) ve skalních spárách, v uzavřených skrýších ve věžích, v rozsáhlejších stromových dutinách, zasahujících pod zem. Ovšem podobně jako letní kolonie i pro zimování často používá spáry v panelových domech, větrací šachty a podobně.

Paření probíhá na podzim, v přechodných úkrytech. Samice rodí pravidelně dvě mláďata koncem v června. I přesto že u tohoto druhu známe dlouhé přelety, nejedná se o tažný druh.

Významnou část jeho potravy tvoří tak zvaný vzdušný plankton. Na večer jej můžeme vidět lovit poměrně nízko nad hladinou, poté vyletí do výše zhruba 30 metru, kde chvíli krouží a přelétá na jiná loviště. Často loví vysoko v blízkosti bílých světel.

U nás se vyskytuje celoročně, konkrétních dokladů o letních koloniích ovšem mnoho není – vesměs pocházejí z jihočeských pánví, ze středních Čech a jižní Moravy. Lovící jedince však běžně zaznamenáváme na celém území vyjma souvislých lesních komplexů ve vyšších polohách. V období přeletů a obsazování zimovišť se běžně objevuje, často v početných skupinách, i ve městech.

Hlas

Jeho hlas je poměrně na nízké frekvenci a ty co mají dobrý sluch můžou zaslechnout část jeho výkřiku. Často též slyšíme potkávací hlas (tzv. „hallo call“) – dlouhé, 30-50 ms trvající téměř CF hlasy se 4 harmonickými složkami (asi 10, 20, 36 a 50 kHz) – a koncem léta a na podzim také pravidelně opakované dlouhé série lákacích hlasů samců. Tyto hlasy lze slyšet i pouhým uchem.

Netopýr vodní (Myotis daubentonii)

Jak ho poznáme?

Od ostatních menších zástupců rodu Myotis se liší hlavně připojením křídelní blány, která se upíná k noze až v místě patního kloubu, takže celé chodidlo zůstává volné. Boltce jsou poměrně krátké a široké, se 4-5 příčnými záhyby, netopýr je v klidu i při zimování sklápí nazad. Tragus dosahuje přibližně poloviny výšky boltce, výraznější zářez na okraji boltce chybí. Zbarvení boltců a blan je světle hnědé, srst bývá tmavohnědá na hřbetě a hnědošedá až šedobílá na břiše. Ve zbarvení mladých jedinců jsou hnědé odstíny méně výrazné, celkově jsou mláďata tmavší. Kolem očí bývá větší neosrstěná plocha a jednoletá zvířata mají ve středu dolního rtu tmavou tečku. Váží 6 až 17g a délka těla je 36 až 60mm.

Způsob života

Nejčastěji vytváří letní kolonie v dutinách stromů, ale také mu vyhovují různé skuliny ve zdech,v klenutí mostů (čítající od 15 do 50 samic) a na půdách (zde muže letní kolonii tvořit až 200 samic). Jednotlivé kusy zimují ve štolách, sklepích a v jeskyních převážně ve štěrbinách. Nejvíc mu vyhovuje krajina s dostatkem členitých lesních porostů, s dostatkem vodních ploch, či klidných toků.

Loví zejména komáry a pakomáry nízkým letem nad vodní hladinou. Často můžeme pozorovat jak při lovu škrtne ocasní blánou o vodní hladinu, pravděpodobně tak sbírá hmyz z vodní hladiny.

Průměrná délka života je 4 až 4,5 roku a nejvyšší známý věk je 28 let. Běžné přelety jsou 50, výjimečně až 100 Km.

Od 70. let 20. století se u nás jeho početnost zvyšuje, dnes je jedním z nejhojnějších druhů s prakticky celoplošným výskytem; při lovu ho zastihneme téměř na každém vesnickém rybníku.

 

Publikováno dne 1.12.2007