Schopnost rozlišit význam jednotek, jimiž probíhá sdělování, není dána jen segmentálními fonémy a jejich seskupováním, ale i zvukovými prvky založenými na prozodických prostředcích řeči. Ve výkladu o fonetice (viz kap. 7) jsme připomněli, že jsou založeny na využití všech pozodických prostředků řeči, i když v daném jazyce pokládáme jeden z nich za relevantní.
Např. melodém jako typ melodického průběhu je fonologicky relevantní pro větnou intonaci, i když ostatní prozodické prostředky, síla nebo řečové tempo jsou také nutně přítomny a dokonce se i v průběhu intonačního schématu mění. Podobně se při dynamickém přízvuku mění i výška hlasu.
Kromě toho jsou suprasegmentální fonologické jevy založeny vždy na relaci prvků v řetězci – buď na rozdílu mezi slabikami s přízvukem a bez něho v případě slovního přízvuku, nebo na průběhu celého modelu intonace rozkládajícího se většinou na více než jedné slabice v porovnání se sledem slabik, kde intonační schéma realizováno není.
Jako suprasegmentální foném se obvykle chápe slovní přízvuk v jazycích, v nichž není jeho umístění dáno obecnou zákonitostí, ale je součástí znění jednotlivého výrazu, tj. pomocí pozice přízvuku se mění význam slova (ruština, angličtina – počet výrazů, kde se takto přízvuk uplatní, není přitom rozhodující). Fonologicky relevantní je také intonace, jejíž průběh mění komunikační funkci výpovědi (7.2.4).
Studium suprasegmentálních jevů z fonologického hlediska je zatím méně rozvinuto. Mohlo by však mít významné místo při studiu fonologických podsystémů řeči emotivní, a to i v konfrontaci různých jazyků – např. otázka, zda existuje něco jako „obecný“ model intonace vyjadřující rozčilení nebo smutek, může být nastolena, ale zatím těžko zodpovězena.