Rozdělení ve společnosti v otázce jazyka se vystupňovalo na počátku 20. st., dimotikisté byli často označováni za zrádce národa a zastánce panslavismu, neboť je podporovala královna Olga, která byla ruského původu. Po revoluci v Rusku r. 1917 byli dimotikisté spojováni s krajní levicí. Situaci dobře ilustrují dvě události známé jako evangeliaka a orestiaka. Roku 1901 byl v aténském časopise Akropolis publikován překlad evangelií do dimotiki Alexandra Pallise. Vydání překladu způsobilo velké pozdvižení zejména mezi profesory a studenty aténské univerzity, která podporovala jazykový archaismus. Studenti se 7. listopadu shromáždili i s dalšími protestujícími u chrámu Dia Olympského, a když se dav rozhodl vydat k arcibiskupství, policie zahájila palbu. Zabito bylo osm až jedenáct osob, studenti a profesoři aténské univerzity, desítky účastníků byly zraněny. Důsledkem událostí bylo zastavení vydávání překladu, omluva časopisu Akropolis, ale také odstoupení arcibiskupa a pád vlády.
O dva roky později, r. 1903, uvedlo Královské divadlo v Aténách Aischylovu Oresteiu v překladu do dimotiki (značně konzervativní dimotiki). Při nepokojích, které událost vyvolala a kterých se opět účastnili studenti aténské univerzity podpořeni svými profesory, byli vojskem zastřeleni dva účastníci protestů a několik bylo zraněno.
Přesto se objevují čím dál intenzivnější snahy zavést dimotiki alespoň na nižší stupně vzdělávacího systému. Roku 1908 byla ve Volosu otevřena první střední škola pro dívky, kde jediným vyučovacím jazykem byla dimotiki. Zakladatel školy je však záhy obviněn z kažení mládeže, přinucen školu zavřít a hájit se před soudem. Přes nepříznivou situaci byl r. 1910 založen Vzdělávací spolek (Εκπαιδευτικός ‘Ομιλος), jehož cílem bylo zavedení dimotiki na první stupeň vzdělávacího systému. Jeho členy byla řada významných literátů, např. Nikos Kazantzakis nebo Andreas Karkavitsas. Spolek prosazoval určité kompromisní řešení, dimotiki s prvky katharevusy.
Roku 1910 vítězí ve volbách nově založená Liberální strana vedená významnou postavou novodobých řeckých dějin Eleftheriem Venizelem a o rok později je parlamentem schválena revidovaná ústava, ve které je poprvé jasně formulováno, jaký jazyk je oficiálním jazykem státu:
„Oficiálním jazykem státu je jazyk, kterým je sepsána ústava a články řecké legislativy.“
Jazykem ústavy byla samozřejmě katharevusa, a ústava tak v podstatě uzákoňuje diglosii. Článek 107 je v platnosti, s výjimkou ústavy z r. 1927, kde není zmínka o oficiálním jazyku, až do pádu vojenské junty a až v r. 1976 se dimotiki stává také jazykem řecké legislativy.
V ústavě z r. 1911 se nachází také článek týkající se překladu Písma svatého do moderní řečtiny, který se zakazuje. Tento článek zůstal zachován ve všech následujících ústavách, v následujícím znění jej najdeme v revidované ústavě z r. 2001:
„Text Písma svatého zůstává nezměněn. Oficiální překlad textu do jiné formy jazyka bez povolení autokefální Řecké pravoslavné církve a Velké Kristovy církve v Konstantinopoli je zakázán.“
Situace se však postupně mění ve školství. Uzákonění katharevusy jako oficiálního jazyka státu bylo vítězstvím jazykového konzervativismu, přesto můžeme označit Venizelosovu vládu v otázce jazyka jako pokrokovou. Venizelos obsadil významné funkce ve státní správě související se vzdělávacím systémem dimotikisty a členům Vzdělávacího spolku dal za úkol vytvořit učební materiály v dimotiki určené pro první stupeň. Roku 1917 byla dimotiki zavedena do výuky v prvních třídách základních škol. Tento proces postupného zavádění dimotiki do vzdělávacího systému, který pokračoval, úspěšně i neúspěšně, v následujících desetiletích, se nazývá vzdělávací dimotikismus.
Venizelosova reforma však neměla dlouhého trvání, po neúspěchu Liberální strany ve volbách r. 1920 je zrušena. V r. 1923 se vrací dimotiki s krátkodobou vládou Venizela, v r. 1925 a 1926 za Pangalosovy diktatury je opět zavedena katharevusa a neustálé střídání vyučovacího jazyka na nižších stupních vzdělávacího systému pokračuje až do 2. sv. války. V letech 1942–1964 se udržela katharevusa, poté však probíhá jazyková a vzdělávací reforma a je opět zavedena dimotiki. R. 1965 je reforma zrušena a situace se nemění ani v době vlády vojenské junty.
Definitivní řešení přichází až r. 1976, kdy dva roky po pádu junty je dimotiki novou ústavou uzákoněna jako jazyk řeckého vzdělávacího systému a oficiální jazyk řeckého státu.
Jak je zřejmé, jazyková otázka je na počátku 20. st. již natrvalo propojena s politickou situací. Dimotikisté jsou často spojováni s levicí, což podpořila i změna postoje Komunistické strany Řecka k jazykové otázce a její podpora dimotiki ke konci 20. let. Často jsou také označováni za příznivce Fallmerayerovy teorie, která, jak jsme uvedli výše, předpokládá, že novodobí Řekové nejsou potomky starověkých Řeků, ale Slovanů a Albánců. Zastánci archaizujícího jazyka jsou naopak často spojováni s krajní pravicí.
Významnou událostí, která podpořila dimotikistické hnutí, je založení Soluňské univerzity r. 1929 (od r. 1954 nazývána Aristotelova), která tvořila protiváhu konzervativní aténské univerzitě a místa profesorů byla obsazována zejména z řad dimotikistů.
K předním představitelům vzdělávacího dimotikismu patří další významný řecký jazykovědec Manolis Triandafyllidis (1883–1959), který se po Psycharisovi stává hlavní postavou jazykové otázky. Působil jako profesor lingvistiky na Soluňské univerzitě v letech 1926–1934 a zasloužil se o kodifikaci dimotiki v podobě gramatiky, kterou vydal r. 1941 pod názvem Novořecká gramatika (Νεοελληνική γραμματική /της δημοτικής/).×Ke druhému, upravenému vydání Triandafyllidisovy Gramatiky došlo r. 1993.
Na Novořecké gramatice, často nazývané také „státní gramatika“, pracoval v čele s Triandafyllidisem tým významných jazykovědců té doby, např. Achilleas Tzartzanos (1873–1946) či Nikolaos Andriotis (1906–1976). Tito lingvisté patří ke druhé fázi dimotikistického hnutí, ne již tak radikálního jako Psycharis, naopak ochotného k řadě kompromisů. Triandafyllidis uznává vliv katharevusy na dimotiki. Jazyk, který ve své gramatice popisuje zachovává ortografii katharevusy, ve fonologii zachovává ty prvky katharevusy, které jsou běžně v užívání (φτερό × πτέρυγα), stejně postupuje i v morfologii, syntaxi a lexiku. Triandafyllidisovým cílem bylo popsat jazyk vhodný pro písemný projev (nikoli literární jazyk), který bude schopen vyjádřit veškeré potřeby praktického i duchovního života. V existenci dvou částečně se lišících forem jazyka – pro mluvený a pro písemný projev – nevidí, oproti dřívějším dimotikistům, problém. Ve své gramatice odmítá extrémy obou stran, archaistů i prvních dimotikistů, a dává tak pevnou podobu jazyku, který vychází z dimotiki, neodmítá však již zažité prvky katharevusy. Triandafyllidisův jazyk je dnes standardem řeckého jazyka, zkrácená verze jeho gramatiky vydaná r. 1949 představuje oficiální školskou gramatiku.
O třináct let dříve než vydává Triandafyllidis svou gramatiku, r. 1928, vychází Novořecká syntax (Νεοελληνική σύνταξις /της κοινής δημοτικής/) Achillea Tzartzanose. Toto dílo, zásadně přepracované a opětovně vydané ve dvou dílech r. 1946 a 1953, představovalo další z velkých úspěchů vzdělávacího dimotikismu a dodnes je nejobsáhlejším a nejlépe zpracovaným popisem syntaxe moderní řečtiny.
Situace ve vzdělávacím systému byla tedy až do r. 1976 značně nestabilní, v legislativě a státní správě se používá katharevusa.
V literatuře však dimotiki postupuje mnohem razantněji. Přiklání se k ní již básníci generace 80. let v čele s Kostisem Palamasem, který na poli řecké literatury působí až do 40. let 20. st. Od konce 19. st. je tedy jazykem řecké poezie dimotiki, i v rámci tohoto vývoje se však setkáváme u některých autorů s originálním přístupem k jazyku. Samotný Palamas vydává r. 1910 poému Císařova flétna (Η φλογέρα του βασιλιά), kterou se v předvečer balkánských válek snaží podpořit tzv. Velkou myšlenku. Ve snaze poukázat na kontinuitu řeckého jazyka a kultury se inspiruje slovní zásobou byzantské řečtiny. Katharevusa se objevuje v díle význačného řeckého surrealisty a představitele generace 30. let Andrease Embirikose. Důvodem však není jazykový konzervativismus autora, ale využití katharevusy pro umocnění uměleckého dojmu díla. Kombinace archaizujícího jazyka a netradičních až šokujících témat, která surrealismus přináší, zvyšuje pocit absurdity charakteristický pro díla tohoto literárního směru.
Postup dimotiki v řecké próze na přelomu 19. a 20. st. je, jak jsme již uvedli, pozvolnější. Prosazuje se nejdříve v dialogických pasážích děl, později však titíž autoři píší svá díla kompletně v dimotiki. Jednu z mála výjimek představuje Alexandros Papadiamandis, v jehož díle nadále nacházíme různé jazykové roviny.
Obecně však můžeme říct, že již na počátku 20. st. se jazykem řecké literatury stává dimotiki.
Po pádu junty r. 1974 zahajuje Konstantinos Karamanlis, předseda pravicové strany Nea Dimokratia, která zvítězila ve volbách, vzdělávací reformu (1976). Oficiálním jazykem vzdělávacího systému i státní správy se stává novořečtina, kterou zákon č. 309 definuje jako „dimotiki, která se formovala v celořecký vyjadřovací nástroj řeckého lidu a spisovatelské obce, oproštěná od všech prvků dialektů a veškerých krajností“. Současně reforma ruší výuku staré řečtiny na druhém stupni, konkrétně na tzv. gymnáziích (tři poslední ročníky devítileté povinné školní docházky), starořečtí spisovatelé jsou čteni v překladech. Za takový úspěch vděčí dimotiki mimo jiné také podpoře, které se dostalo katharevuse diktátorským režimem. Z řady původních příznivců katharevusy se během tvrdé diktatury v Řecku (1967–74) stali zastánci dimotiki. Otázkou však je, zda je možné soudobou novou řečtinu stále ještě nazývat dimotiki. Zásadně se liší od Psycharisova jazyka, to je zřejmé. Dále se však názory různí: někteří badatelé zastávají názor, že se jedná o dimotiki, jiní, že se nejedná ani o Triandafyllidisovu dimotiki, ani o katharevusu, ale jazyk „smíšený“ (μεικτή γλώσσα). Jisté je, že řada prvků katharevusy má v moderní řečtině (obecné novořečtině či standardní novořečtině, jak je v poslední době stále častěji nazývána) pevné místo.
feminina na -ος (η οδός)
adjektiva na -ής, -ύς (συνεχής, ευρύς)
genitiv pl. na -εων, případně gen. sg. na -εως substantiv s kmenem na -ι (η δύναμη, nom. pl. na -εις, gen. pl. na -εων, případně gen. sg. na -εως)
neutra na -ον (το ενδιαφέρον)
neutra na -αν (το σύμπαν) ad.
mediopasivní tvary původně atematických sloves (συνίσταμαι, επιτίθεμαι)
složená slovesa – zachování archaického kmene u složených sloves (διώχνω, ale επιδιώκω)
částečné uchování starší morfologie: vnitřní augment (εισέπραξα), reduplikace (εκτεταμένος) ad.
Dochovala se také řada frází s absolutním genitivem, dativem a dalšími prvky, které z mluveného jazyka ustoupily již ve starověku (προκειμένου να, τοις εκατό, κατευθείαν ad.).
výskyt hláskových skupin, které odporují fonotaktickým pravidlům dimotiki (např. dvě frikativy: εχθρός)
Debaty a staré spory v jazykové otázce oživilo zavedení monotonického systému r. 1982. Zaznamenávání přízvuků a přídechů se objevuje již v helénistických textech, všeobecně se rozšířilo se zavedením minuskule v 9. st. Zrušení přídechů i přízvuků (až na některé výjimky) požadoval na počátku 19. st. básník a dimotikista Jannis Vilaras. Snaha Vilarase i jiných během 19. st. však byla neúspěšná, zvláště když se za zachování polytonického systému postavil Georgios Chatzidakis. Návrh tvůrců Novořecké gramatiky Metaxas r. 1939 zamítl, a tak i tato na svou dobu moderní gramatika byla sepsána v polytonickém systému. V době vlády Karamanlise navrhovala opozice v rámci vzdělávací a jazykové reformy zahájené r. 1976 zrušení polytonického systému, k tomu však došlo až za vlády PASOKu r. 1982.
V současné době je žhavým tématem v otázce jazyka způsob výuky staré řečtiny na školách a zejména, stejně jako v řadě jiných jazyků, přejímky z cizích jazyků.
V moderní řečtině se setkáváme se slovy přejatými zejména ze dvou jazyků, francouzštiny – od 19. st. – a angličtiny, v posledních desetiletích zejména americké angličtiny. Jedná se o přímé přejímky, např. κομπιούτερ, gramatické kalky, např. ουρανοξύστης ← skyscraper, sémantické kalky, např. καλύπτω (v jazyce tisku καλύπτω ρεπορτάζ) ← cover, internacionalismy, např. τηλέφωνο ad. Přejatá slova jsou zejména substantiva, v menší míře adjektiva a slovesa. Slova přejatá z francouzštiny pocházejí zejména z tematického okruhu módy, vybavení domácnosti, vaření, umění, technologie, sportu apod., přejímky z angličtiny pak z okruhu obchodu a bankovnictví, sportu, zábavy, technologie apod. Přejatá slova mohou i nemusí být zařazena do morfologického systému řečtiny. Substantiva často (ne však vždy) získávají podobu nesklonných slov (γκολφ, κομπιούτερ), u sloves je častá přípona -άρω (μπλοκάρω, σερφάρω).
Co se týče katharevusy, nemůžeme samozřejmě předpokládat, že by vydáním zákona 309 z r. 1976 zcela zmizela. Katharevusa ještě řadu let přetrvala v legislativě, církevních kruzích a armádě.