Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Umělecké dílo v době digitální reprodukce (Douglas Davis, 1995)

V rámci současné mediální praxe jsou obrazy, zvuky a slova neustále dekonstruovány, přetvářeny a opět sestavovány. Proto Douglas Davis, mediální umělec a teoretik, průkopník videoartu a tzv. „long-distance art“, tvrdí, že umělecké dílo v době digitální reprodukce je reálně i formálně proměnlivé – „je chameleón“. Podle Davise souvisí s tímto stavem skutečnost, že koncepty jako originál a reprodukce, na kterých vystavěl svoji studii Walter Benjamin (srov. s kapitolami Reprodukce uměleckého díla a Aura – zmizení aury), v mediálním prostředí založeném na filmu, elektronice a telekomunikacích nelze uplatnit, neboť je nelze jasně a jednoznačně určit: „Tyto dva stavy, jeden čistý a originální, druhý imitativní a nečistý, jsou nyní fikcí“27 (Davis 1995, s. 381).

Davis se proto nezabývá koncepty originálu, kopie či reprodukce. Zajímá jej však, jestli v situaci, kdy se rozestup mezi originálem a jeho kopií zhroutil, zmizela také definitivně aura uměleckého díla, původně Benjaminem spojovaná s konceptem uměleckého originálu. Davis je přesvědčen, že aura uměleckého díla se v protikladu k Benjaminovým proroctvím nevytratila, ale transformovala se a stala se součástí nové umělecké praxe. V této souvislosti se zaměřuje především na kolaborativní a participatorní umělecké formy zprostředkované internetem a světovou počítačovou sítí (World Wide Web).

„[…] umělecké dílo mění nejen svoji formu a způsob doručení. Avšak nejvíce provokativní je jeho rozšíření do intimních útrob našeho těla, mysli a ducha. Vedle toho jsou všechny změny, dokonce i internet, dokonce naše právě probíhající evoluce do světové počítačové sítě, nepodstatnými. Žádný jiný prvek předávání zpráv nepobuřuje strážce tradiční modernity více, než tento jediný fakt“28 (Davis 1995, s. 381).

Radikální změny v povaze uměleckého díla nalézá Davis především v zaměření na intersubjektivní a osobní kontakt a na osobní výpověď, které nahradilo modernistické ambice umělců vytvořit dílo s univerzální platností a hodnotou. Jako příklad tohoto nového typu tvorby uvádí vlastní internetový umělecký projekt The World’s First Collaborative Sentence29 (První společně vytvořená věta světa) z roku 1994, který charakterizoval jako heterogenní koláž z nejrůznějších obrazů, zvuků a slov: „Každý fragment, každý obraz, každý zvuk je jedinečný, osobní, zachvívající se vědomím své identity“30 (Davis 1995, s. 382).

Poznámky ke kapitole

27The two states, one pure and original, the other imitative and impure, are now fictions“ (Davis 1995, p. 381)

28The World First Collaborative Sentence (1994) je jedním z prvních internetových uměleckých děl vůbec. Dílo bylo v roce 1995 zakoupeno Barbarou a Eugenem M. Schwarzovými pro Whitney Museum of American Art, které se tak stalo prvním muzeem vlastnícím internetové umělecké dílo

29„[…] the work of art is not only changing its form and means of delivery. But far its most provocative extension is into the intimate bowels of our body, mind, and spirit. Beside this, all changes, even the Internet, even our recent evolution into the World Wide Web, pale. No single element of the messaging now going on disturbs the guardians of traditional modernity more than this single fact“ (Davis 1995, p. 381)

Nápad realizovat tento projekt vznikl v průběhu Davisovy retrospektivní výstavy InterActions 1967–1981 v Lehman College Art Gallery v New Yorku. Internetové stránky této výstavy a nového projektu The World’s First Collaborative Sentence, který měl rozšířit výstavu o interaktivní platformu umožňující zájemcům zapojit se přímo do tvorby, byly zprovozněny a vzájemně propojeny dne 8. prosince 1994. Některé prvky výstavy se staly součástí pozadí internetového projektu. http://artport.whitney.org/collection/index.shtml

Tvůrci The World’s First Collaborative Sentence chtěli vyzvat svět, aby se podílel na vytvoření své vlastní věty, možná nejdelší věty, která kdy byla napsána, a také první věty, jež má více autorů. Zájemci mohli ´psát´ větu nejen slovy, ale také fotografiemi, videi, grafikou, www odkazy a zvuky posílanými po internetu, e-mailem, poštou, ale také při osobní návštěvě muzea (Davis 1985, s. 382)

30„Each fragment, each image, each sound is unique, personal, quivering with the sense of self“ (Davis 1995, p. 382)

Mgr. Jana Horáková, Ph.D. |
ÚHV, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita |
Návrat na úvodní stránku webu, přístupnost |
Stránky Filozofické fakulty MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2010

Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.