Historie orientačního běhu

Pokud odhlédneme od dávné historie mořeplavců a objevitelů, můžeme za určitý počátek orientačního běhu považovat rok 1897, kdy se v Norsku konaly první známé závody. Ještě předtím se některé orientační aktivity provozovaly v armádě, roku 1886 je orientační běh (orienteering) charakterizován poprvé jako přechod neznámého území pomocí mapy a kompasu. Vůbec Skandinávie je všeobecně považována za kolébku tohoto sportu, orientační běh tam patří mezi nejpopulárnější letní sporty a pro každého závodníka je velkým zážitkem závodit "někde na severu". První mezinárodní závody se konaly roku 1932 v Norsku a střetly se na nich týmy Norska a Švédska.

Počátky orientačního běhu v českých a moravských zemích můžeme hledat někde ve třicátých letech 19. století, kdy byly určité terénní orientační hry součástí různých branných závodů. První, vysloveně orientační závody, se konaly roku 1950. Začínalo se chůzí a v hlídkách, nejprve trojčlenných, posléze dvoučlenných, povinné byly batohy se zátěží, součástí závodů byly různé orientační testy a úkoly. První závody pod názvem Pohár Gottwaldova proběhly roku 1950 v Chřibech za účasti 200 závodníků. Mimochodem, pod názvem Pohár města Zlína, se konají tyto závody dodnes a jsou tak jedním z nejstarších pravidelných závodů na světě.

Definice orientačního závodu tehdejší doby převzatá z knihy 50 let orientačního běhu v ČR:

O tom, jak měli či neměli tehdejší závodníci na růžích ustláno svědčí i následují ukázky z tehdejšího tisku:

Dneska už nám tyto příběhy zní úsměvně, ale tehdy šlo zřejmě o jeden z hlavních střetů mezi zastanci turistického a závodního pojetí orientačního běhu.

K významným změnám v soutěžním řádu došlo v roce 1960, vedle dvoučlenných hlídek začali závodit i jednotlivci (od roku 1963 i na mistrovství republiky), zrušila se povinná zátěž, začalo se závodit na vojenských mapách 1:50000 a jako výsledek závodu byl brán pouze dosažený čas. V roce 1961 dochází k významnému kroku v mezinárodní sféře, když je ustanovena Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF – International Orienteering Federation). Mezi 10 zakládajícími členy bylo i Československo. V současné době má IOF už 71 členů.

První mistrovství světa v orientačním běhu se konalo v roce 1966 ve finském Fiskarsu, také za účasti československé výpravy (4 ženy a 5 mužů). Závodům jednoznačně dominovali skandinávské země, které získaly 11 z 12 možných medailí a např. v závodě mužů na klasické trati bylo prvních 15 závodníků ze "severu".

K významným změnám v letech šedesátých byl zejména přechod na mapy s měřítkem 1:25000, začínají se používat upravené vojenské mapy a roku 1969 je ustanovena Československá federace orientačního běhu (v roce 1970 přejmenována na Československý svaz orientačního běhu – ČsSOB). V roce 1970 také získávají českoslovenští závodníci první úspěch na mistrovství světa, když štafeta Lenhart, Beránek, Jašek, Galík dobíhá na třetím místě. V roce 1992, po rozpadu Československa vzniká Český svaz orientačního běhu, který se v roce 2010 přejmenovává na Český svaz orientačních sportů. V ČSOS je nyní sdruženo 210 klubů s více než 9 000 členy. Počet registrovaných závodníků v sekci OB je přibližně 6800. Mezi historicky nejúspěšnější české reprezentanty můžeme zařadit mistry světa Danu Brožkovou (2008, 2009), Janu Cieslarovou (1991) a Petra Kozáka (1991), historii světového orientačního běhu jednoznačně vévodí dvojice Simone Niggli-Luder (13 zlatých medailí) a Thierry Gueorgiou (9 zlatých medailí).

V současné době si náročnost terénu a přesnost čtení mapy vyžaduje měřítka 1:10000 a 1:15000, pro sprint 1:5000. Orientační běžci jsou skvěle připravení atleti, schopni ve velmi rychlém tempu analyzovat mapu a prostor, ve kterém se nachází. Během šedesáti let, od doby tříčlenných hlídek s batohy plnících rozličné úkoly na stanovištích, jde o pokrok takřka neuvěřitelný.