Biogeografie

Olše šedá (Alnus incana L., Moench.)

Čeleď: Betulaceae - břízovité

4-7 B~ 5

Areál: submediteránní – boreální se suboceánickou tendencí

Strom menšího vzrůstu s přímým štíhlým kmenem, kuželovitou korunou a pravidelným větvením, který  obyčejně dosahuje 10 až 20 m výšky a průměru kmene 30–50 cm. I ve stáří má šedohnědou hladkou borku, se zřetelnými lenticelami. Letorosty pýřité, olysávající, nelepkavé. Pupeny stopkaté, tupě špičaté, šedohnědě plstnaté, nelepkavé, kryté dvěma šupinami. Střídavé listy, rozmístěné hlavně po obvodu koruny, mají čepel vejčitou až eliptickou, 7–9 cm dlouhou, zašpičatělou, šedozelenou, nelepkavou, na rubu šedě chlupatou, s dvojitě pilovitým, na výmladcích až mělce laločnatým okrajem. Jednodomá dřevina rozkvétající časně zjara před rašením listů. Samčí jehnědy na konci větévek jsou až 9 cm dlouhé a převislé, samičí jsou přisedlé, menší než jehnědy olše lepkavé, po opylení dřevnatí. Zralé šištice jsou tmavohnědé, přisedlé, obsahují množství rezavě hnědých nažek s širokým blanitým křídlem, které vypadávají počátkem zimy.

Ekologie: Světlomilná dřevina. Snáší záplavy a kolísání hladiny spodní vody. Je nenáročná na půdu. Jejími obvyklými stanovišti jsou náplavy bystřin, často silně štěrkovité, břehy horských potoků z jakéhokoliv geologického materiálu. Na silně kyselých a rašelinných půdách sice vydrží lépe než olše lepkavá, ale roste slabě. Daří se jí i na jalové zemi, pokud je půda kyprá a se silným podílem skeletu. Z náletu semen osidluje pohyblivé štěrkové náplavy, surové a nepřipravené půdy a platí proto za pionýrskou dřevinu. Olše šedá se vyskytuje ve smíšených porostech s mnoha různými dřevinami, protože stanoviště jsou velmi rozmanitá. Olše šedá je diagnostickým druhem podsvazu Alnenion glutinoso–incanion.

Rozšíření: Evropský druh. Je rozšířena ve střední, východní, jihovýchodní a severní Evropě, jižněji pak jenom ostrůvkovitě. Na jih zasahuje po Albánii a Bulharsko, směrem na západ roste po Kavkaz a západní Sibiř. V České republice se vyskytuje hojně ve všech horských a podhorských oblastech. Podél vodních toků pak často sestupuje do nižších poloh.

Mapa převzata z: www.florabase.cz

Mapa převzata z: Úradníček & Maděra (2001).

Zdroje:

AMBROS, Z. & ŠTYKAR, J. (1999): Geobiocenologie I. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 63 s. ISBN 8071573973

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. JUN., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J. & ŠTĚPÁNEK, J. eds. (2002): Klíč ke květeně České republiky. [Key to the Flora of the Czech Republic.], Academia, Praha. 928 p. ISBN 8020008365

ÚRADNÍČEK,L. & MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek. 334 str. ISBN  8086271099

http://www.florabase.cz