Výška hlasu je artikulačně založena na frekvenci hlasivkových kmitů a je dokreslena rezonancí nahrtanových prostor a ev. i zněním prostor lebky, hrudníku; v tom se protíná s hlasovou barvou.

Výšku lze pozorovat u jednotlivých hlásek. Na trojrozměrném spektrogramu je patrná z umístění formantů vokálů i konsonantických šumů na svislé ose. Takto chápaná výška je vlastní jednotlivým hláskám a jejich kombinacím a stává se tak součástí jejich artikulačně-akustické charakteristiky (srov. 6.3 - 6.5); z tohoto hlediska je např. hláska [i] vyšší než [e] nebo [s] vyšší než [ʃ]. Pozornost této vlastnosti věnují detailnější popisy fonetické stavby jazyka.

Nahrávky lze přehrát zde: Nahrávka 1, Nahrávka 2, Nahrávka 3, Nahrávka 4


Od výšky hlasu charakterizující (inherentně) jednotlivou hlásku je třeba odlišit využití proměn výšky hlasu v rámci jednoslabičného slova, které je typické pro tzv. tónové jazyky: výrazy se v nich liší nejen výběrem a sledem hlásek (přesněji fonémů), ale také průběhem tónu v segmentu, přesněji ve slabičném jádru. Výška nebo průběh tónu v nich vytváří samostatnou významovou jednotku. V konkrétním jazyce je takových "typů" proměn výšky hlasu různý počet, v jazyku Jorubů např. 3, ale v jednom z indiánských jazykům Mexika jich bylo popsáno 10; kromě vysokého, středního a nízkého je tu i tón klesající od nejvyššího ke střednímu, od nejvyššího k nejnižšímu apod. Jako příklad tónových jazyků se obvykle uvádí čínština s 4 různými tóny nebo jiné jazyky východní Asie.

Označíme-li v thaištině výšku hlasu číslicemi od 1 (nejvyšší) až po 5 (nejnižší), pak ve slabice [khaː] má kombinace při průběhu tónu 3-2, středně klesavý, význam "jistý druh traviny"; 2-1, nízký klesavý, "oddenek"; 5-1, klesavý, "otrok, sluha"; 4-5, vysoký stoupavý, "zúčastnit se obchodu"; 2-4, střední stoupavý, "noha". Pojmenování tónů v tomto výkladu nemá charakter českých termínů, protože jde o vlastnost jazyků pro nás exkluzivních a jejich charakteristiky známe jen nepřímo z literatury.

Z hlediska komunikace mají význam proměny výšky hlasu v rámci různě velkých celků sdělení označované jako melodie řeči. Vznikají v souvislosti s proměnou délky hlasivek - ty se napínají nebo poněkud zkracují dík pohybu svalů hlasového ústrojí, dík rychlosti kmitů (5.1). Akusticky se melodie projeví jako změny hlasové výšky vlastní celku promluvy. Objektivní záznam melodie řeči podá intonograf (viz obr.). Výška hlasu klesá fyziologicky útlumem hlasivkových kmitů na konci výdechu.

Melodie řeči je především prostředkem modulujícím celek, který je tak lépe percipovatelný, monotónní řeč unavuje posluchače natolik, že její obsah nevnímá. Nápadné skoky ve výšce hlasu jsou naopak důležitým signálem citových a volních postojů mluvčího. Tyto funkce plní v relaci k jeho obvyklé hlasové výšce.

V neutrálním projevu má melodie řeči i další funkce. Pokles výšky hlasu se chápe jako signál konce sdělení, pro vlastní dorozumění má však velký význam také soubor různých výškových (a současně i silových) obměn, které rozlišují sdělení s různou komunikační funkcí, např. oznámení od otázky zjišťovací, nebo ohraničují nekoncové úseky výpovědi uvnitř promluvy. O intonaci jako jazykovému jevu a jejích modelech bude řeč dále (7.2).

Výška hlasu je výrazovým prostředkem při zpěvu (spolu s menšími obměnami výslovnosti); zpěv vytváří z hlediska zvukové realizace jazyka zvláštní podsystém. (Jeho poznávání je mimo náš zájem.)

Časový průběh řeči (řečové tempo) je dán rychlostí artikulační práce a určuje se počtem hlásek (přesněji slabik) za jednotku času. Jednotlivé jazyky mají vlastní průměrné tempo (rychlá je např. italština, ruština je rychlejší než čeština atd.), existuje i individuální návyk tempa řeči. Meze tempa řeči dává srozumitelnost výsledného úseku.

Z hlediska komunikace jsou důležité proměny rychlosti řeči v závislosti na obsahu sdělení (pomalejší tempo bývá vyhrazeno důležitějším částem výpovědi) a na celkové délce úseků řeči (slabiky mnohoslabičných slov bývají např. vyslovovány rychleji, někdy i za cenu méně přesné artikulace). V tempu řeči se odráží i vztah účastníků komunikace: vůči posluchači, u něhož předpokládáme menší chápavost, volíme pomalejší tempo. Mimořádně rychlé nebo naopak pomalé tempo může být také signálem emocí.


Rychlost produkce řeči působí protahování nebo zkracování jednotlivých hlásek. V nám známých jazycích se takto mění spíše vokály, může se však měnit i konsonant (6.3, 6.4). Při modulaci souvislé řeči nejde o rozdíly dlouhých a krátkých hlásek dané hláskovou soustavou jazyka, nýbrž o změny stojící nad nimi, spojené až s celky většími, než je hláska.


 
prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc., Filosofická fakulta MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007