Uvnitř fonických řad dochází po celou dobu vývoje jazyků k vzájemnému ovlivňování realizací hlásek, k jejich změnám, vypouštění nebo přidávání, k úpravám slabičného skladu pojmenovávacích jednotek. Jednotlivé typy takových změn byly jazykovědou, především historickosrovnávací a mladogramatickou lingvistikou v 19. století, popsány a byla vytvořena i příslušná terminologie. V zásadě se užívá dosud, a to zejména v evropských lingvistikách. Vzhledem k tomu, že v každém jazyce jsou obecné principy změn realizací uskutečňovány jinak a i časový profil zachycených změn je různý, omezíme se dále na výklad běžněji užívaných termínů s vybraným příkladem z mateřského jazyka. Dostatek pozornosti daným jevům se dostane při studiu konkrétní filologie jednotlivých jazyků.

Pokud bychom měli před sebou jen zcela synchronní jazyková fakta a neměli možnost srovnávat s minulými fázemi vývoje daného jazyka nebo s dalšími příbuznými jazyky, srovnávat v rámci jednoho jazyka různá nářečí, mluvu běžnou a ortoepickou atd., nemuseli bychom s většinou obvykle připomíněných změn hlásek počítat. Popisujeme-li totiž "změny", vycházíme (na základě tradic lingvistiky minulých století) z toho, že v pozadí všech konkrétních výpovědí, konkrétních vyslovených textů a jejich součástí, existuje nějaký "ideální" stav jazyka (odrážený - pro minulost - v písmu), který je při výslovnosti pozměňován, a že existuje "prajazyk", společné východisko určité skupiny jazyků. Dalším měřítkem se stává reprezentativní zvuková podoba konkrétního jazyka (jeho ortoepická realizace).

Při popisu změn hlásek se navíc vychází z neutrální podoby výrazů, např. u flektivních jazyků l. pádu substantiv, u odvozených slov z kořene nebo kmene slova základového atd. Mluví se pak o tom, že ve tvaru lva došlo k elizi -e- ve srovnání s nominativem lev, zatímco u sedel k epentezi, vložení -e- ve srovnání s l. pádem sedlo, i když je diachronní vysvětlení obou jevů analogické; u vztahu slov navracet senávrat se mluví o "dloužení", při porovnávání současných spisovných dublet polévka - polívka se v druhém případě mluví o úžení -é- v -í-, i když jde o důsledky starého procesu, které dnes jen byly přijaty do spisovného jazyka, atd.

Osvojujeme-li si příslušné termíny, vstupujeme do jazyka vědy a jen dík porozumění termínům si můžeme jejich prostřednictvím osvojovat i údaje o jazyce a jeho proměnách.

Jednotliví autoři někdy užívají existující termíny ne zcela přesně, jejich význam rozšiřují nebo zužují, ve starších nebo cizích pracích může mít termín jinou náplň apod. I s tím je nutno při studiu odborné literatury počítat.

Typy hláskových změn lze charakterizovat z několika hledisek:

  1. Již výše jsme připomněli, že lidská řeč se realizuje ve větších celcích, v nichž dochází ke koartikulaci jednotlivých zvuků, jež se projevuje i sbližováním jejich znění. Vzhledem k tomu, že jde o jevy vznikající při spojování hlásek, jsou označovány jako syntagmatické. Většina změn, které dále popisujeme, je právě tohoto typu. Syntagmatické změny mohou být signálem počínající změny paradigmatické. Ty pozorujeme v jednotlivých jazycích při diachronním pohledu. Týkají se inventáře zvukových prvků rozlišujících význam (tedy fonémů). Paradigmatickou změnou je vznik nové fonologické jednotky, splynutí dvou samostatných jednotek v jedinou nebo (podle některých autorů) i zásadní změna realizace fonému.

    V mateřském jazyce je příkladem syntagmatické změny asimilace znělosti - např. výslovnost [sedba] = ´setba´ - nebo přizpůsobování vokálů a konsonantů ve slabice - třeba změna tvaru rtů při výslovnosti slov [ ʃaːl] = ´šál´ a [ ʃɪl] = ´šil´.

    Paradigmatickou změnou bylo v češtině přijetí /g/, které je schopno rozlišit dvě samostatné významové jednotky jen u rozdílu slovo domácí - slovo přejaté - grogem - krokem, splynutí původně samostatných /y/ - /i/, které se dnes rozliší jen v písmu, nebo změna výslovnosti g>h.

    S paradigmatickými změnami hlásek jazyků. jež studujete, se seznámíte v historické mluvnici.

  2. Syntagmatické změny jsou kombinatorní, tj. vznikají při kombinování (spojování) zvuků a jejich vzájemném ovlivňování, ev. při postavení hlásek před nebo po pauze. V pozadí těchto změn je obvykle zjednodušování artikulační práce, jež má za následek změny v akustice. Pozicí - v tomto případě ve vztahu k přízvučné slabice - je podmíněn také okruh změn souvisejících s redukcí (7.2). Jde často o změny obligatorní (závazné), a proto se pravidelně opakují všude tam, kde jsou vhodné podmínky. Jen někdy jde o změny fakultativní, nezávazné.

    Obligatorní kombinatorní hláskovou změnou je česká spodoba znělosti, která nastává ve skupinách okluzívních párových souhlásek bez výjimky, nebo neznělá realizace párových hlásek před pauzou. Výslovnost rázu na švu slov před vokály - ´rozbil okno´ : [ˈrozbil ˈʔokno] i [ ˈrozbil ˈokno] - je naopak fakultativní, i při ortoepické výslovnosti je obvyklá jen v pečlivé mluvě.

    Některé změny hlásek v jazyce jsou nezávislé na určitém hláskovém okolí, nicméně proběhnou pravidelně. Příkladem je úžení, přechod středových vokálů ve vysoké (změna é > í, důsledkem jsou např. dublety létat - lítat), nebo opačný proces rozšiřování, a také diftongizace, změna jednoduchého vokálu v diftong, nebo opačný proces monoftongizace.

    Diftongizací je vývoj typu lúka > louka známý z historického vývoje češtiny, monoftongizací změna louka > lóka, která proběhla v hanáckých nářečích.

    Zvláštní skupinu tvoří změny analogické, vyrovnání tvarů kmene ohebného slova podle tvarů některého pádu, vyrovnání kořene v různých tvarech "silných" sloves aj. Tento typ změn má tendenci k pravidelnosti, postupně se analogické tvary stávají dubletami v kultivované podobě jazyka a starší podoby mizejí.

    Příkladem takové změny je dnešní peču, jež nahradilko starší peku vlivem tvarů pečeš, peče,…

    Změny slovní základů při flexi se mohou dít i využitím jiných koncovek (typ jablko - o jablcích s alternací vedle novějšího o jablkách bez alternace). V takových případech už o hláskové změně nemluvíme.

    Vedle toho nacházíme ve vývoji jazyků změny sporadické, jež jsou omezeny jen na některé výrazy. Typickou sporadickou hláskovou změnou je důsledek tzv. lidové etymologie, přeměny v hláskové stavbě slova dané chybným pojetím motivace výrazu.

    Příkladem lidové etymologie může být nářeční [zdrava] místo strava příklonem k slovu zdravý.

  3. Část popisovaných změn se jeví jako již odeznělé, zatímco jiné ovlivňují i dnes realizaci mluvené řeči. Mluvíme-li obecně o typech změn, všímáme si jich dohromady, protože změna již ukončená může existovat jako dosud živá v jiném jazyce nebo i v jiné varietě jednoho národního jazyka.

    Proteze, předsouvání určité souhlásky před vokál na začátku slova, např. kdysi formovala tvář slovanských jazyků; dodnes existuje táž protetická hláska v některých z nich alespoň za hranicemi spisovnosti - srov. staré est - čes. jest, ale také dnešní nářeční almara - (nářeční) jarmara, v obou případech s protetickým j-.

  4. Většina syntagmatických změn je kontaktní, pro ovlivnění je nutné bezprostřední sousedství zvuků. Méně obvyklé jsou změny distantní ("na dálku"). Kontaktní změny jsou obvykle obligatorní, distantní sporadické.

    V češtině se setkáme s distantní změnou při lidovém přejímání cizích slov nebo při žertu ([dedektiːfka] místo detektivka, pomoranč místo pomeranč).

    Podívejte se do některé historické mluvnice jazyka, který studujete, a vyhledejte si příklady na jednotlivé typy změn. Můžete se podívat i do terminologického slovníku daného cizího jazyka, kde se příklady na termíny dokumentují jazykovým materiálem jazyka výkladu. Poradit vám může také etymologický slovník studovaného jazyka.

Vokál je hláska s maximálním znění hlasu (5.3), na jejím počátku se proto musí hlasové ústrojí dostat do kmitů; měkký hlasový začátek (5.1), postupné rozkmitání hlasivek, může vést na počátku k oslabené znělosti, dyšný začátek může vykrystalizovat do podoby hlásky [h], ev. znělého [ɦ], tvrdý se jeví akusticky jako okluzivní souhláskový zvuk, který může, ale nemusí být chápán jako samostatná souhláska. V lingvistice se tento jev - vkládání souhlásky před výraz začínající samohláskou, nazývá proteze, užívá se protetická hláska. Ve vývoji jazyka se jako protetické uplatnilo v, h nebo j, tj. vesměs hlásky s nevýraznou konsonantickou stavbou.

V češtině najdeme v nespisovných útvarech národního jazyka příklady na všechny typy. Protetická hláska se přitom stává stálou součástí výrazu, objeví se tedy i v odvozeninách ([voko] - [ˈmodro/vokaː], [ˈnavokose ˈsnaʒil]). Jako protetická hláska se v nespisovných útvarech vlastních Čech a západní poloviny Moravy objevuje /v/, které předchází náslovné o- u slov běžné slovní zásoby ([vodnesu], [vorval], [von], - ale [otec]). Další protetické hlásky jsou doloženy v tradičních nářečích ([ɦ] - [ɦolomóc], [ɦulica], [ɦapatika]; vzácně i [ j] - [ jarmara]).

Konsonanty se po pauze většinou nemění, jen při velmi intenzivní výslovnosti se může stát, že počáteční konsonant ztratí znělost.

Vokály mají zejména na konci výpovědi tendenci k dloužení.

Pro konsonanty je situace různá. V některých jazycích může být před pauzou jen neznělá výslovnost párových hlásek (tak i v češtině), jinde se zachovává napjatost souhlásky, souhlásku doprovází specifický zvuk apod. Jde o součást artikulační báze jazyka a této zákonitosti se přizpůsobují i přejatá slova.

Pozorujte, jak se vyslovují konce slov před pauzou v jazyce, který studujete.


Spojení dvou vokálů v rámci jedné slabiky - tedy tautosylabické - by vytvářelo slabiku se dvěma slabičnými vrcholy, což je sice možné, ale v nám blízkých jazycích nedoložené: v jedné slabice může existovat nanejvýš diftong (5.3, 6.3), kde jsou vokalické elementy spolu svázány do jediného artikulačně a akusticky proměnlivého celku.

Heterosylabické (různoslabičné) spojení vokálů je artikulačně poněkud obtížné, neboť tytéž orgány, především hmota jazyka, tvoří v průběhu okamžiku dvě zcela odlišné hlásky. Na švu mezi vokály vzniká hiát. Ten je buď zachován, tj. hlásky přecházejí jedna v druhou, aniž by splynuly, nebo splývají postupně do diftongu, vzniká, obvykle jen sporadicky, synireze (v historii češtiny do + úfati, dnes doufat).

Dalším řešením přechodu mezi vokály je hiátová hláska, souhláska vstupující mezi oba vokály. Jako hiátové se uplatní stejné souhlásky jako při protezi; jde o aproximanty, současné nebo dříve existující, které se nověji staly běžnými souhláskami jazyka.

V češtině se vyskytují heterosylabické skupiny vokálů buď na švu slov nebo předpony a slovního základu ([ˈdalami ˈananas], [doopravdi], [zaoral]); zejména na švu samostatných slov je doporučován ráz ([ˈdalami ˈʔananas]), vokály by neměly splývat. V přejatých slovech se heterosylabické dvojice vokálů vyskytují hojněji. Ráz neužívá, hranice slabiky však má zůstat zachována ( [chaos], [reakce], [aorta]). Ve spojení i + vokál se v cizích slovech užívá hiátové [ j] a výslovnost není diftongická (Marie, diář, hyena, studium - [marije, dijář, hijena, studijum] ). Toto hiátové [ j] je různě výrazné, ve spisovném projevu však nikdy nemizí. V blízké slovenštině hiátové j není.

Mezi vokály patřícími různým slabikám může docházet také k asimilaci, vzájemnému sbližování základních složek jejich výslovnosti. Projevem asimilace vokálů "na dálku" je např. v turečtině, ale i v maďarštině vokalická harmonie - přizpůsobování vokálů koncovky vokalické složce kmene slova.

Ověřte si v jazyce, který studujete, jak se v něm vyslovují případy, kdy se vedle sebe píší v cizím slově (cizím v tomto jazyce!) dvě samohlásky. Řeší podobné případy výslovnostní slovníky? Zachovávají se obě samohlásky, vyslovuje se mezi nimi přechodový zvuk - nebo splývají v jedinou hlásku, diftong? Která z možností je pokládána na standardní?

Teoreticky by bylo možno kombinovat v jazyce jakoukoli souhlásku (skupinu souhlásek) s jakoukoli samohláskou. Ve skutečnosti tomu tak v konkrétním jazyce není. Velmi často se setkáváme s tím, že přední vokály se častěji spojují se souhláskami předními nebo palatálními, zatímco zadní konsonant má za sebou vokál posteriorní. Koncový konsonant zavřené slabiky podobné omezení nemá.

Změnami ve stavbě slabik pozorovatelnými jen diachronně, které jsou založeny na tomto principu, jsou přehlásky (umlaut), změny zadních vokálů v přední po palatálním nebo palatalizovaném konsonantu, ev. mezi takovými konsonanty, a palatalizace (přechody zadních konsonantů v přední), při nichž se konsonant měnil vlivem následujícího vokálu. Oba typy změn odezněly ve vývoji češtiny v několika vlnách už v praslovanštině a staré češtině. Dnes jsme svědky jejich důsledků, např. rozdílů koncovek tvrdého a měkkého vzoru nebo alternací k-c-č při skloňování nebo odvozování slov.

V synchronním pohledu nacházíme v rámci jedné slabiky spojení plynulé, mezi konsonantem a vokálem však probíhá akomodace. Jde o změnu vznikající koartikulací, společným vyslovením. Podstatou akomodace je to, že se sice okrajové fáze hlásek sblíží, ale vzniká jen varianta hlásky, ovlivňuje se některý irelevantní rys artikulace a akustiky. V mnoha jazycích dochází k akomodaci mezi konsonantem a vokálem i ve spojení heterosylabickém, pokud patří jednomu slovu, nebo dokonce i přes hranice slov. Uvádí se, že je tu akomodace poněkud slabší, ale nemáme po ruce exaktní zkoumání, které by to ověřilo. Většinou se akomodace oslabuje v pečlivé a pomalé mluvě. Akomodace by mohla být začátkem podstatnější změny hlásek včetně paradigmatické.

Akomodací vznikají obměny jako je nazalizace ústních vokálů po nazálách a před nimi, palatalizace vokálu po palatalizovaných konsonantech, obměny labializace vokálu po labiálách, obměny pozice rtů při sykavkách vlivem následujícího vokálu atd. Akomodaci tedy působí jak konsonant vzhledem k vokálu, tak naopak. (Viz i 5.3).

V některých pracích se termínem akomodace označuje částečná asimilace, sblížení hlásek v některém artikulačně-akustickém rysu a termín asimilace je vyhrazen pro úplné ztotožnění hlásek.


Také při spojování konsonantů v rámci slabiky a slova nastává vzájemné sbližování realizací. Základem je prolínání detenze prvního konsonantu s intenzí konsonantu dalšího, jež vede až ke splynutí obou. U tautosylabických konsonantů je sbližování větší než přes hranice slabiky, je-li mezi konsonanty předěl, např. hranice slov, není v některých jazycích sbližování obvyklé nebo je signálem nepečlivé řeči.

Nejběžnějším typem přizpůsobování výslovnosti souhlásek je asimilace. Při ní se sbližují hlásky tak, že získávají společný relevantní rys artikulace. Asimilovat se může místo i způsob tvoření, z doplňkových rysů konsonantické artikulace se běžně asimiluje znělost, palatalizace.

Ve starších pracích se termínem asimilace rozumí také akomodace, pokládáme však za vhodné oby typy důsledně odlišovat.

Pro asimilaci má čeština termín spodoba, který vystihuje podstatu jevu: dva nebo více konsonantů se sbližují, získávají společnou vlastnost. Většinou jde o asimilaci kontaktní, kdy se přizpůsobují hlásky sousedící, ve vývoji jazyků však nacházíme i asimilaci "na dálku", někdy označovanou termínem metatonie. Ve výjimečných případech se objevuje plná asimilace, při níž se obě od původu odlišné souhlásky ztotožňují (lat. ad + fero - affero), většinou se sblížení týká jen některé vlastnosti (šlo by o asimilaci částečnou - termín se nevžil).

Přizpůsobování ve skupinách konsonantů může být progresivní nebo regresivní. O progresivní asimilaci mluvíme tam, kde jsou pro výslovnost souhláskové skupiny rozhodující vlastnosti souhlásky první (např. neznělé [s] + znělé [ɦ] > neznělé [sx], typ [sxoda]), u regresivní asimilace je výsledek ovlivňován souhláskou poslední (např. neznělé [s] + znělé [ɦ] > znělé []; typ [zɦoda]). Regresivní (anticipační, zpětná) asimilace je v jazycích častá, progresivní (postupná, perseverační) je řidší. Může existovat i asimilace vzájemná, kdy si sousedící souhlásky předávají vlastnosti navzájem.



Asimilace se dále může dělit podle toho, která vlastnost konsonantů podléhá sblížení (asimilace znělosti, měkkosti, místa tvoření, způsobu tvoření atd.).

Z mateřského jazyka si nejsnáze představíme asimilaci znělosti: [zbiːrat] = ´sbírat´, [sʦellit] = ´zcelit´, [tuʃka] = ´tužka´ apod. Existuje tu však i asimilace místa tvoření (´banka´ - [baŋka] nebo ´sedni´ vyslovené bez této asimilace [sedɲi] nebo s ní [seɟɲi]) a způsobu tvoření vedoucí ke splynutí sousedících konsonantů do společného zvuku (typ ´podzim´vysloveno [poʣim] se souhláskou "znělé c"). Typem asimilace je i boční exploze, společné vyslovování ve skupině d, t + l ( [metla], [zvadla] ) , nebo nosová exploze, která vzniká ve skupinách orálních a nazálních okluziv (typ ´hodná´ - [hodNnaː], kde je pouze jedna alveolární okluze).

Výsledkem asimilace tvoření je také spojitá výslovnost dvou sousedící stejných souhlásek. Vzniká přitom gemináta, zdvojený konsonant. Od dvojice sousedících stejných souhlásek (např. na hranici slov) se gemináta liší tím, že detenze první a intenze druhé jsou propojeny.

V mateřském jazyce najdeme gemináty jen při pečlivé výslovnosti - typ ´vyšší´[viʃʃiː], zjednodušené, běžné [viʃiː], ev. ´poddaná´ [poddanaː] od výslovnosti výrazu ´podaná´ [podanaː] (ruka). Zdvojená souhláska není totožná s "dlouhou" souhláskou vyskytující se např. v italštině.

I zákonitosti asimilace patří k artikulační bázi jazyka a uživatelé je ve svém spontánním projevu využívají neuvědoměle. Většinou se jim přizpůsobují také přejatá slova. Mnoho pozornosti jim věnuje ortoepie.

V cizích jazycích obvykle platí jiné zákonitosti asimilace než v naší mateřštině. Všimněte si jich, jsou důležité pro vědomé osvojování jazyka a pro pochopení jeho zákonitostí.

Do jisté míry opakem asimilace je disimilace - rozlišení hlásek, zvětšení akustických a artikulačních rozdílů dvou hlásek v jednom řečovém úseku. Disimilace je méně obvyklý jev. Často se řadí mezi změny sporadické - objevuje se totiž v mnoha jazycích jen v jednotlivých slovech a nezasahuje celý systém jazyka.

Typem disimilace je nářeční výslovnost [doxtor] místo spisovného [doktor], při níž dochází k diferenciaci skupiny [k+t]: místo dvou okluziv se objevuje konstriktiva + okluziva.

Disimilovat se mohou i vokály. V ruských dialektech existuje např. disimilativní a-kání, výsledný zvuk v redukci hlásky o se mění tak, aby se odlišil od vokálu v přízvučné slabice.

Přeskupením sousedících hlásek vzniká inverze, přesmyknutí hlásek nikoli sousedících je metateze. Nejčastěji nastává u přejatých slov, u nichž chybí opora v hláskovém skladu slov příbuzných. Zvláště snadno se přeskupují likvidy [l] a [r].

Příkladem inverze je v češtině výslovnost [ʒliʧka] ´lžička´, metateze [ratolest] ze staršího [letorast] nebo vždy připomínané jihomoravské [ʦerel] místo [celer]; jak je vidět z příkladů, některé změny se promítly do spisovného znění výrazů, pozorujeme se tedy jen diachronně, zatímco v jiných slovech se dějí doslova "před našima očima".

Běžným typem změn je zjednodušování souhláskových skupin. Souhlásková skupina, jejíž složení (někdy patrné i z psané podoby) lze vysvětlit etymologií slova, se mění různým způsobem: Vypouštění hlásky na počátku slova se označuje jako afereze (jsem - vysloveno jako [sem], ´tkanička´ jako [kaɲɪʧka] ).

Velmi častým typem změn hlásek v proudu řeči je elize - vypouštění souhlásek ve složitějších konsonantických skupinách uvnitř slov (např. české běžné [japko] = ´jablko´, [ ʃveska] = ´švestka´); stejný termín označí i "vypuštění" samohlásky zjistitelné srovnáním s jinými tvary slova - viz výše lev - lva. Sporadická je elize intevokalického konsonantu, často j, h, v, v rychlé mluvě ([fonetˈtoimˈnedaruju] = ´to jim nedaruju´).

Potíže ve výslovnosti skupin souhlásek řeší vkladné (epentetické, svarabhaktické) vokály; vkladné [e] je např. v 2. pádě mn. čísla substantiv typu břízka - břízek, lávka - lávek. Část vkladných vokálů je v jazyce ustálena a promítají se i do psaného jazyka, jsou vlastně změnami realizací hlásek jen z historického hlediska. Jiné jsou i dnes živé, např. sporadická anaptyxe, vkládání vokálu pro potřebu snazší výslovnosti ve speciální situaci (výslovnost [reti] místo [rti] při zpěvu).

 
prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc., Filosofická fakulta MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007