Aktivním mluvním orgánem je především dolní čelist (mandibula) jejímž pohybem se mění velikost čelistního úhlu. Mimo ústní dutinu jsou aktivním orgánem hlasivky (chordae vocales), uvnitř ústní dutiny velum (měkké patro, zadní patro), zejména jeho nejzadnější část uvula (čípek), dále nejdůležitější artikulační orgán jazyk (lingva) a konečně rty (labia). Velum a labia jsou současně i orgánem pasivním, místem tvoření hlásek.

Obrázek 5.3 Aktivní mluvní orgány (dle Hála, 1960)

mandibula (dolní čelist) labia (rty) lingva (jazyk) velum (měkké patro) chordae vocales (hlasivky)

Činnost aktivních artikulačních orgánů je různorodá. V našich výkladech si všimneme jen těch způsobů artikulační práce, které jsou využívány v češtině a jazycích nám blízkých.

Velikost čelistního úhlu je jednak v souvislosti se srozumitelností a donosností mluvy (malý čelistní úhel může omezit šíření artikulované řeči), jednak – a to je významnější – se uplatňuje při rozlišení otevřenosti – zavřenosti samohlásek, rozdílu významného v mnoha běžně studovaných jazycích. V češtině je tento rozdíl jen doprovodný, samohláska [aː] je vždy otevřenější než [iː] nebo [uː]. Větší čelistní úhel je provázen menším napětím artikulačních orgánů, zavřené hlásky jsou současně i napjatější (tenues).

Rty (labia) mají schopnost aktivně měnit svůj tvar a tím ovlivňovat rezonanci ústní dutiny nebo vytvářet přehradu pro tvoření souhlásek. Při řeči se uplatňují různě:

Obrázek 5.4 Změny tvarů retního otvoru (podle Hála, 1960)

zaostřování

postavení neutrální

zaokrouhlování, labializace

Jazyk (lingva) je nejpohyblivější orgán v dutině ústní. Jeho primární funkce souvisí s přijímáním potravy, je však také nejdůležitějším orgánem řeči. Může se pohybovat jako celek (při vokálech), jindy se výslovnosti účastní jen z části, nikdy však není při artikulaci zcela pasivní.

Obrázek 5.5 Fonetické dělení jazyka (podle Hála, 1960)

Při artikulaci se často využívá dorzum, hřbet jazyka, a to jak jeho přednější, tak zadnější část (predorzum, postdorzum), ale také hrot jazyka (apex) nebo kořen (radix). Postavení ostří konečku jazyka proti patru vytváří výslovnost kakuminální (jedna z možných výslovností hlásky [t], [r]), tvoření striktury spodní částí špičky jazyka proti patru se nazývá retroflexní (celebrální). U mnoha souhlásek se artikuluje celými okraji jazyka (výslovnost koronální) – např. [s], [c] (=ť), [t]. Artikulace jazykem se děje většinou ve směru podélné osy úst (výslovnost centrální, středová). Zvláštností je výslovnost laterální (boková), kdy překážka vzniká ve směru příčné osy ústní dutiny. Laterální výslovnost má souhláska [l].

Obrázek 5.6 Postavení jazyka při artikulaci (dle Hála, 1960)

Hrot jazyka je v postavení: intraorálním (ohraničen plnou čarou) supradentálním (ohraničen trhanou čarou) infradentálním (ohraničen tečkovanou čarou) hřbet jazyka (dorzum)

Jazyk funguje při řeči různě. U vokálů se posunuje nahoru a dopředu nebo dozadu celá hmota jazyka, čímž se různě modifikuje rezonanční prostor úst a hrdla. Tento posun je pro jednotlivé samohlásky typický a stal se proto základem pro systemizaci vokálů (5.3).

U konsonantů dochází k vytvoření překážky v cestě výdechovému proudu – striktury. Tvoření striktury má několik fází: intenzi (vytvoření přehrady) – tenzi (podržení překážky) – detenzi (návrat do klidového postavení nebo přechod k další hlásce). Tyto fáze jsou dobře pozorovatelné u tzv. úžinových souhlásek (např. [s], [z]), kdežto u závěrových, u nichž výslovnost nastává až v okamžiku zrušení překážky (např. [p], [d]), mluvíme raději o exkurzi a rekurzi nebo o implozi a explozi.

Základem pro diferenciaci konsonantů je z artikulačního hlediska způsob vytvoření striktury a místo, kde ke striktuře dochází (popř. orgán, který strikturu tvoří). Vedle jazyka mohou strikturu tvořit i rty, hlasivky, ev. uvula, konec vela.

Známe tyto typy striktur (přehrad) – tj. typy způsobů tvoření:

Obrázek 5.7 Artikulace typické okluzivy – souhlásky [t]

Obrázek 5.8 Artikulace typické konstriktivy – souhlásky [s]

Obrázek 5.9 Artikulace typické semiokluzivy – souhlásky [ʦ] (= 'c')

Obrázek 5.10 Artikulace laterální hlásky [l]