Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
   
  ObsahLiteraturaRejstříkVerze pro tisk

8.3 Subfonematická fonologie – fonologie distinktivních rysů

Fonematická fonologie, o níž jsme dosud mluvili, pokládá za nejmenší zvukovou jednotku jazyka foném. Při zkoumání vztahů ve fonologickém systému však operuje s vlastnostmi fonémů odvozenými z jejich základních alofonů, tj. všímá si i prvků, jejichž simultánní realizací foném vzniká.

Poznámka

Při artikulaci vytváří mluvčí určitou konfiguraci fonologicky relevantních vlastností (provázených i vlastnostmi irelevantními) a při percepci tuto konfiguraci chápeme jako určitý foném. Znění realizace je např. výsledkem labiální okluze doplněné zněním hlasu a nazálností (relevantní rysy), navíc je tu jisté napětí svalů, způsob pohybu rtů aj.: tyto simultánně přítomné relevantní rysy interpretuje příslušník našeho jazyka jako /m/; jiný zvuk je vokalický, jeho znění je dáno nízkou vertikální polohou jazyka a je krátký: interpretujeme jej jako /a/ atd.

Část fonologicky relevantních rysů je společná pro řetězec fonémů (ve slově /staːt/ místo tvoření a neznělost celé skupiny /st/), jiné se v průběhu realizace mění (v uvedené skupině /st/ se mění způsob tvoření). Řečový signál vnímáme vlastně jako proud relevantních složek schopných distinkce a registrujeme jejich přítomnost – nepřítomnost (realizaci – nerealizaci) v jednotlivých časových průřezech.

Subfonematická fonologie (termín volíme podle J. Horeckého, 1978) pokládá za minimální zvukovou jednotku jazyka právě tyto fonologicky relevantní rysy. Vzhledem k tomu, že mají schopnost odlišovat členy opozice, užívá se pro ně termín distinktivní rysy (distinktivní příznaky) fonémů. Podle toho se i celý směr fonologických bádání označuje jako teorie distinktivních rysů. I v tomto pojetí fonologie založené na interpretaci distinktivních příznaků se užívá termínu foném. Foném je tu zkráceným názvem pro určitou konfiguraci distinktivních příznaků sloužících rozlišení významu.

Subfonematická fonologie využívala na počátku pro popis distinktivních rysů především pojmů vycházejících z akustické fonetiky, neboť zvukový signál je nositelem informace, a proto v něm jsou všechny distinktivní složky obsaženy. Tato zkoumání navázala na výsledky experimentálních metod studujících akustiku řeči, jež se plně rozvinuly až po 2. světové válce. Trojrozměrné spektrogramy umožnily akustickou stavbu distinktivních rysů pozorovat, popsat a systematizovat. Distinktivní rysy lze vymezit i na základě artikulace, ve vědeckých popisech se jim dnes dává přednost.

Zvuková stavba jazyků je velmi rozmanitá. Všechny jazyky světa se však v principu identifikace zvukové signálu řeči shodují, a proto se lingvisté pokusili o určení inventáře distinktivních rysů společného pro všechny jazyky světa; konkrétní jazyk pak z tohoto souboru využívá jen část.

Zakladatelé tohoto pojetí fonologie, američtí lingvisté R. Jakobson, G. M. Fant a M. Halle, určili v 50. letech 20. století takových rysů dvanáct; každý z nich chápou jako binární opozici přítomnosti – nepřítomnosti daného rysu (nazálnost – nenazálnost apod.). U dalších autorů se při aplikaci na materiál konkrétních jazyků počet určovaných distinktivních rysů obměňoval, může se lišit i terminologie. Část lingvistů, mezi nimi i zakladatelé tohoto pojetí, nachází společnou soustavu opozic u konsonantů a vokálů, jindy se vymezují pro každý podsystém vlastní distinktivní rysy. V původní verzi jsou veškeré opozice chápány jako binární (a privativní), někteří fonologové však tento postup pokládají za logický model a pro přirozený jazyk počítají i s vícečlennými opozicemi. Celkově lze říci, že máme před sebou odvětví bádání, které se vyvíjí.

Ve stati z r. 1955 uvádějí tvůrci koncepce subfonematické fonologie přehlednou charakteristiku akustické podstaty binárně chápaných distinktivních rysů (jak ji ukazují trojrozměrné spektrogramy) a výklad doplňují o vymezení artikulační podstaty rozdílu a o příklady na využití opozice v různých jazycích světa. Jejich charakteristiku distinktivních rysů ve stručnosti dále uvádíme. Pro potřebu skript je vysvětlení jednotlivých opozic ilustrováno příklady českých fonémů stojících v dané opozici.

  1. Vokálnost – nevokálnost

    Akusticky jsou fonémy s příznakem „vokálnost“ charakterizovány přítomností formantových pruhů ve spektru, u nevokálních pruhy ve spektru chybějí; artikulačně je vokálnost založena na otevřenosti nadhrtanových prostorů.

    Vlastnost vokálnosti mají vokály a sonory, obstruenty a /j/ je nevokální.

  2. Konsonantnost – nekonsonantnost

    Akusticky jsou charakterizovány fonémy s příznakem "konsonantnost" nepatrnou celkovou energií, fonémy bez tohoto příznaku mají zvukovou energii vyšší; artikulačně je příznak konsonantnosti tvořen strikturami, u nekonsonantů striktury chybějí.

    Vlastnost konsonantnosti mají obstruenty a sonory, vokály a /j/ jsou nekonsonantní.

  3. Kompaktnost – nekompaktnost

    Akusticky jsou fonémy s příznakem kompaktnosti charakterizovány soustředěním zvukové energie ve středu spektra, u nekompaktních je zvuková energie posunuta k okraji spektra; artikulačně je kompaktnost založena u konsonantů na artikulaci v zadnější části ústní dutiny (od postalveol dozadu), u vokálů jsou kompaktní ty, při nichž je jazyk v ústech nejníže.

    Vlastnost kompaktnosti mají vokály /a/, /a:/ a konsonanty postalveolární, palatální, velární, laryngální; ostatní fonémy jsou nekompaktní.

  4. Difuznost – nedifuznost

    Akusticky je pro difuznost typické postavení formantů (tónů, z nichž se skládá vokál) na okrajích spektra, formanty nedifuzních vokálů jsou blíže středu; artikulačně jde o rozdíl ve vertikálním posunu jazyka, u difuzních je jazyk blíže patru.

    Vlastnost difúznosti mají vysoké vokály, nedifuzní jsou vokály středové (/o/, /oː/, /e/, /eː/). Tento distinktivní příznak se vyskytuje jen u vokálů s příznakem "nekompaktnost" a byl do teorie distinktivních příznaků vnesen nověji jako dělítko mezi vokály vyššími než nízké. Ve starším pojetí se vokály dělily na kompaktní (s formanty blíže sebe) a difuzní (s formanty vzdálenějšími). Toto dělení nebylo s to postihnout trojúrovňové a víceúrovňové vokalické systémy.

  5. Napjatost – nenapjatost

    Akusticky jsou u napjatých patrná ostřejší ohraničení složek spektra než u nenapjatých, artikulačně je napjatost dána větším napětím mluvních orgánů při artikulaci.

    Tento rozdíl v češtině není distinktivní. Uplatňuje se např. ve francouzštině pro diferenciaci dvou různých e-ových fonémů.

  6. Znělost – neznělost

    Akusticky jsou fonémy s příznakem "znělost" (sonorita) charakterizovány přítomností formantu F0, ve spektru neznělých tento formant chybí; artikulačně je rozdíl založen na doplňujících kmitech hlasivek. Rozdíl se uplatňuje jako distinktivní příznak u většiny obstruentů (pravých konsonantů), u sonor a aproximant se neuplatní.

    Poznámka

    Rozdíl znělých a neznělých je pro češtinu základním korelačním rysem.

  7. Nazálnost – nenazálnost (orálnost)

    Akusticky jsou fonémy s příznakem "nazálnost" charakterizovány typickými změnami formantové struktury; je u nich patrný dodatkový nosní formant a obvykle i částečná redukce některého jiného formantu. Artikulačně je rozdíl založen na využití dodatkového nosního rezonátoru.

    Nazálnost je v češtině přítomna u konsonantů /m/, /n/, /ɲ/ v opozici k /b/, /d/, /ɟ/; vzhledem k tomu, že tyto konsonanty jsou současně sonory, tj. mají vyšší složku tónovosti než jiné konsonanty, nemusí se s tímto rozdílem při popisu počítat. V některých jazycích existuje tento distinktivní rys i u vokálů (v polštině, francouzštině).

  8. Nekontinuálnost – kontinuálnost

    Akusticky jsou nekontinuální fonémy charakterizovány spojitostí spektra s realizacemi okolních fonémů, u nekontinuálních je před (nebo po) maximálním zvýšení akustické energie krátké přerušení; artikulačně je rozdíl založen na existenci úplné přehrady při artikulaci nekontinuálních konsonantů, při kontinuálních je přehrada jen částečná, tj. jde o úžinu.

    V češtině jsou nekontinuální okluzivy a semiokluzivy, ostatní konsonanty jsou kontinuální. Podle původního pojetí se příznak "nekontinuálnost" objevuje jako diferencující prvek i u kmitavého /r/ × /l/. Tato opozice bývá označována i jako opozice okluzivnosti – neokluzivnosti; termín dobře vyhovuje, i když vychází z artikulační podstaty distinktivního rysu.

  9. Drsnost (stridens) – hladkost (mellows, matnost)

    Akusticky je při drsnosti forma zvukových složek nepravidelná, při rysu matnosti je spektrum sourodé; artikulačně je drsnost dána obměnou překážky, která vede ke vzniku turbulentních vzduchových proudů, při matnosti je překážka jednodušší.

    Vlastnost drsnosti mají semiokluzivy ve srovnání s okluzivami. Je to tedy distinktivní rys rozlišující dvě skupiny fonémů s příznakem nekontinuálnosti. Uplatní se u dvojic /t/ – /ʦ/, /d/ – /ʣ/.

    Někteří autoři uvažují o distinktivním rysu drsnosti – matnosti u dvojice fonémů /ř/ – /r/; to není oprávněné, neboť /r/ je sonora (má příznak vokálnost, konsonantnost), zatímco /ř/ je běžná souhláska; oba fonémy jsou tedy diferencovány již na úrovni základního členění fonémů.

  10. Abruptivnost – neabruptivnost (glottalizovanost – neglottalizovanost)

    Akusticky se abruptivnost jeví jako ostré ukončení spektra, u fonémů neabruptivních je spektrum ukončeno méně ostře; artikulačně je abruptivnost založena na sevření hlasové štěrbiny.

    Poznámka

    Tento distinktivní rys se v nám blízkých jazycích nevyskytuje.

Další skupina vlastností je označována jako distinktivní rysy tonické, neboť jsou založeny na výškových obměnách spektra hlásky – základní realizace fonému.

  1. Gravisivost (tupost) – akutovost (negravisovost, ostrost)

    Akusticky je gravisovost dána nízkými frekvencemi spektra, vysoké frekvence ve spektru jsou typické pro fonémy s příznakem ostrosti; artikulačně vzniká gravisovost větším prostorem v dutině ústní, provází proto hlásky s artikulací na okraji artikulačního ústrojí.

    Distinktivní rys gravisovosti je přítomen u vokálů /u/, /uː/, /o/, /oː/, při jejichž výslovnosti v zadní části ústní dutiny je prostor úst relativně volný (ve srovnání s /ɪ/, /e/, v nichž jej zčásti vyplňuje jazyk).

    U konsonantů jsou gravisové labiály, veláry a laryngály, ostatní jsou negravisové.

  2. Mollovost (snížení) – nemollovost

    Akusticky se mollovost projevuje celkovým posunem spektra hlásky dolů, nemollové jsou bez tohoto snížení; artikulačně je rys založen na zmenšení retního otvoru (artikulačně ´labializovanost´) nebo zkrácení hrdelní dutiny (velarizace artikulace). Rozdíl mollovosti se v nám blízkých jazycích neuplatňuje.

    Tento distinktivní rys bývá označován i termínem labializovanost nebo velarizovanost podle způsobu tvoření rysu v jazyce.

  3. Durovost (zvýšení) – nedurovost

    Akusticky se durovost projevuje posunem spektra výše, a to zejména v oblasti F2, u nedurových posun není; artikulačně je protiklad založen na zmenšení ústní dutiny při realizaci durových fonémů, jehož se dosahuje posunem jazyka k palatu; současně se zvětšuje hrdelní dutina.

    Distinktivní rys durovosti se v češtině neuplatňuje; je využíván např. v ruštině nebo polštině u konsonantů (rozdíl /m/ – /mʲ/; /s/ – /sʲ/ atd.). Tato opozice je u mnoha autorů označována jako opozice palatalizovanosti – nepalatalizovanosti, tj. tradičním termínem vycházejícím z artikulační podstaty rozdílu.

Ukázalo se (M. Romportl), že pro popis češtiny bude vhodné doplnit uvedený soubor o distinktivní příznak kvantity u vokálů a o distinktivní příznak, který by umožnil zařadit do systému české /ř/ (akusticky i artikulačně blízké alveolárním konstriktivám).

  1. Dlouhá kvantita – nedlouhá kvantita

    Kvantita realizace vokalického fonému je z obecného hlediska chápána nikoli jako vlastnost určitého zvuku, ale jako vlastnost celé slabiky, jako prozodém, který může být v určitém úseku užit pouze jednou. Toto pojetí pro češtinu nevyhovuje, česká kvantita je vokalickou vlastností nezávislou na pozici slabiky ve slově a tomu odpovídá i její využití. Akusticky je protiklad založen na relativní délce trvání akustického signálu, artikulačně je dán relativním trváním tvoření.

    Kvantita jako distinktivní vlastnost u vokoidů, která je nezávislá na přízvuku nebo pozici slabiky ve slově, je samostatným fonologickým jevem češtiny; jde o vlastnost stálou, zatímco v blízké slovenštině jde o vlastnost dík rytmickému zákonu neutralizovatelnou.

  2. Vibrantnost– nevibrantnost

    Největší problémy způsobovalo u nás při zařazování do systému české /ř/. M. Romportl proto připojuje ke klasickému souboru ještě tento distinktivní příznak Akusticky je vibrantnost založena na kolísání charakteristik ve spektru, artikulačně je dána proměnlivostí úžiny.

    Tento distinktivní rys odlišuje fonémy /ʒ/= ž a /ř/, uplatní se i při diferenciaci /l/ a /r/.

Do uvedeného doplněného souboru distinktivních rysů se daří zařadit všechny české fonémy a zachytit i jejich vztahy. Sama potřeba doplňovat soustavu distinktivních rysů ukazuje, že jde o nástroj poznávání jazyka, který lze dále rozvíjet.

Mimo uvedený soubor stojí diftongy: z hlediska subfonematické fonologie není diftong chápán jako monofoném, ale jako spojení bifonematické: české /oʋ/ „ou“ se v tomto pojetí skládá z vokálu /o/ a ze složky /ʋ/, která má vlastnost "nevokálnost", "nekonsonantnost" (obdobně jako /j/). Diference slov kole – /kole/ a koule – /koʋle/ je pak v tom, že první má 4, druhé 5 fonémů.

Uvedené distinktivní rysy nejsou stejně využívány. Charakter jazykové univerzálie mají protiklady vokálnost – nevokálnost, konsonantnost – nekonsonantnost, ostatní se uplatňují jen u části fonémů anebo jsou distinktivní jen v některých jazycích.

Interpretace fonologické struktury jazyka na základě teorie distinktivních rysů vede k vytvoření modelů fonologického systému jazyka. Model má binární charakter, tj. vychází z binárních opozic.

Formou znázornění fonologické soustavy jazyka jsou matrice ukazující uplatnění jednotlivých distinktivních rysů u jednotek jazyka, jež chápeme jako fonémy; grafické znázornění se provádí v podobě tzv. stromu, schématu, které ukazuje princip diferenciace fonému a je utvářeno tak, aby pokud možno odráželo i hierarchii jednotlivých distinktivních rysů.

Matrice i stromy jsou pro každý jazyk jiné, protože se v něm uplatňují jen ty z distinktivních rysů, které jsou pro konkrétní jazyk relevantní. Kromě toho docházelo u jednotlivých lingvistů také k dalšímu upřesňování rysů samotných, ke změnám v jejich pojmenování, hierarchii, orientaci atd.

Zobrazení v podobě stromu je v konečné podobě vždy závislé také na pořadí uvádění distinktivních rysů. Ve speciálních foneticko-fonologických studiích má velký význam, pro základní seznámení s disciplínou stačí přijmout následující zobrazení matrice a stromu českých konsonantických fonémů (převzaté z knihy Z. Palkové, 1997, s 253-254) jako ilustraci.

Tabulka 8.4. Matrice českých konsonantických fonémů

(c)mnňlrjpbtdťďkcčfvszšžxhř
(2) tónové+/−++++++−−−−−−−−−−−−−−−−−−
(3) kontinuál+/−0−−+0−−−−−−−−−−++++++++0
(4) koronální+/−−++000−−++++−00−−++++−−0
(5) drsné+/−00000000−0−00++000000000
(6) anterior+/−0+−+0−++++−−−+−++++−−−−0
(7) vibrant+/−000−+000000000000000000+
(8) znělé+/−000000−+−+−+000−+−+−+−+0

Obrázek 8.1 Stromový graf českých konsonantických fonémů

resources/strom_konsonantu.jpg

V matrici chybí znělé /ɡ/, /ʣ/ a /ʤ/ – koncepce uplatněná autorkou s nimi jako s „cizími“ nepočítá. Do stromového grafu, který zobrazuje postupnou diferenciaci fonémů podle jednotlivých rysů jsou zařazeny v závorkách, v závorce jsou zde – pro přiblížení s obvyklou informací o českých souhláskách – uvedeny také obligatorní alofony fonémů. Jiné možnosti zobrazení najdete v uvedené publikaci.

Vysvětlení:

Znaménka + a – znamenají přítomnost–nepřítomnost určitého rysu, 0 = rys je u dané skupiny konsonantů irelevantní.

Tónové – přítomnost výraznější tónové složky, zvukového prvku vlastního sonorám.

Kontinuál – kontinuálnost, tj. rys vlastní konstriktivám.

Koronální – artikulace okraji jazyka, možná u jazyčných konsonantů přednějších než veláry.

Drsné – drsnost, nepravidelnost zvukových vln, výrazně přítomná u semiokluziv (rozlišuje je od koronálních okluziv)

Anterior – anteriornost, umístění striktury v přední části artikulačního ústrojí.

Vibrant – vibrantnost, kmitavost v artikulaci.

Znělé – přítomnost formantu základního hlasu; u fonémů, které nejsou v korelaci znělosti, je rys irelevantní.

Na základě subfonematického popisu jazyka lze formulovat i zákonitosti spojování fonémů platné pro konkrétní jazyk. Sdělují, jaké konfigurace distinktivních rysů jsou v řetězci možné, event. jak se proměňují. Tyto výklady se uplatňují ve specializované literatuře, dobře je lze využít pro komparaci fonologických systémů různých jazyků, neboť mohou ukázat, že zdánlivě týž foném má v různých jazycích různou fonologickou pozici.

Na druhé straně však je důsledně binární přistup k rysům fonémů vzdálen realitě (v reálném jazyce fungují normálně vztahy složitější, jež je nutno na binární postupně rozčleňovat – srov. vztah místa artikulace a jeho rozčlenění na koronálnost, anteriornost a drsnost), a proto není obecně přijímán.

← Předchozí 
Obsah
 Následující →