Vliv vnějšího prostředí na sportovní výkon je nezanedbatelný. Specifické outdoorové podmínky jsou důležitým faktorem, který bychom měli zohlednit jak při plánování samotného tréninkového procesu, tak při jeho diagnostice. Tento materiál pojednává o zimních outdoorových aktivitách, kde je role vnějšího prostředí často klíčovým faktorem pro realizaci samotné aktivity, tréninkové jednotky nebo dlouhodobějšího tréninkového procesu.

Samotná pohybová aktivita je stresorem, který za určitých podmínek vyvolává pozitivní adaptační procesy v lidském organismu. Nicméně při plánování pohybové aktivity musíme brát v úvahu také vliv prostředí. Často se může stát, že vliv prostředí je mnohem výraznějším činitelem, který zasahuje do tréninkového procesu, než pohybová aktivita samotná. Vliv prostředí na výkonnost je tématem mnoha studií, zejména pak v oboru pracovního lékařství. S nástupem automatizace a vyspělých technologií ovšem dochází k postupné nepotřebě fyzické aktivity v pracovním procesu. Ve sportu a jiných venkovních aktivitách tento trend nesledujeme, ba naopak se nároky na lidské výkony zvyšují.

V zimních podmínkách je nejvýraznějším faktorem teplota prostředí, v němž aktivita probíhá. Ta je často úzce spjata s nadmořskou výškou a v neposlední řadě musíme zmínit samotné prostředí jako takové, které musí splňovat určité podmínky, aby mohla být daná aktivita vůbec realizována (sněhové podmínky – běžecké lyžování, alpské lyžování, biatlon; povětrnostní podmínky – skoky na lyžích a podobně). Na udržení tepelné rovnováhy se podílí vlastní produkce tepla (organismu) a klimatické faktory okolního prostředí (teplota, vlhkost a proudění vzduchu, tepelné záření). Skvěle chráněný člověk je schopen snášet teploty v rozmezí -50 °C až +100 °C, kde je teoreticky možné, aby vykonával i práci. Nicméně lidský organismus je schopný snést výkyvy teploty těla pouze v rozmezí 4 °C od teploty jádra, aniž by došlo k výraznému zhoršení výkonnosti. „Změny tělesné teploty ovlivňují stav buněčných struktur, enzymových systémů i řadu chemických a fyzikálních procesů odehrávajících se v lidském organismu“ (Máček a Radvanský, 2011, s. 77). K poškození buňky dochází při teplotách -1 °C, kdy dochází k tvorbě krystalků vody, a +45 °C.

Vzhledem k tématu nás více bude zajímat tělesná aktivita v chladném prostředí. Takzvaný chladový stres je způsoben prostředím, které vyvolává ztrátu tělesného tepla. Nejvýznamnějšími chladovými stresory jsou studená voda a vzduch. Kritická teplota je pro vzduch 22–27 °C a pro vodu 32–35 °C. Je to taková teplota, kdy je nahý člověk schopný udržovat svou tělesnou teplotu, aniž by zvyšoval metabolismus. Optimální teplota pracujícího svalu je 37 °C. Podchlazení určité svalové partie (místní podchlazení) má za následek pokles aerobní vytrvalosti, ale především i anaerobního výkonu. Dále má špatný vliv na šlachy a svalové úpony, u nichž se zvyšuje riziko natržení (ruptura). Základem účinné termoregulace je celkový stav organismu (dostatek spánku, regenerace, …). Samotná teplota prostředí (chlad) není jediným faktorem, který může zapříčinit prochlazení organismu. Výraznou roli hraje také vlhkost vzduchu a studený vítr. Prochlazení svalstva vyvolává snížení rychlosti a síly, únava nastupuje rychleji. Vhodné oblečení dokáže výrazně zvýšit tepelný komfort a tím i zlepšit samotný výkon. Pozor musíme ovšem dát na následné přehřátí, neboť organismus nedokáže rychle měnit mezi potřebou teplo kumulovat a odvádět. Ochranou proti tepelným ztrátám je velmi často jako první vazokonstrikce. Dalším důležitým faktorem je složení těla a vrstva podkožního tuku, chování (zmenšení povrchu těla – schoulení), již zmíněné oblečení či pohlaví. Organismus se prochladnutí brání termogenezí – zvýšenou tvorbou tepla. Tu můžeme sledovat například při svalovém třesu (zvýšení svalové činnosti) nebo metabolickým zvýšením produkce tepla. Svalový třes dokáže zvýšit metabolismus až o 15 % a tím i zvýšit produkci tepla.

Fyzická aktivita v chladném prostředí se sebou nese určitá zdravotní rizika. Nejčastěji se jedná o hypotermii. Nastává tehdy, když tělesná teplota klesne pod 35 °C. Můžeme ji dělit na akutní, subakutní a chronickou formu. Akutní hypotermie nastává v momentu, kdy veškeré termoregulační mechanismy fungují správně, ale nezvládají velký chladový stresor (pád do ledové vody). Subakutní je charakteristická dlouhodobou fyzickou aktivitou v chladném prostředí, kdy dojde k vyčerpání a není možné zvýšit metabolismus a zabránit tak tepelným ztrátám (vytrvalostní závod s náhlým zhoršením počasí – neadekvátní oblečení). Chronická hypotermie se nejčastěji vyskytuje u starších osob vlivem dlouhodobého (dny/týdny) působení i mírného chladu. Hypotermie se dle závažnosti dále dělí na mírnou, střední a těžkou. Mírná hypotermie – tělesná teplota kolem 32 °C, člověk je schopný se z tohoto stavu zotavit vlastními silami (pobyt v teplé místnosti, oblečení, teplý nápoj). Střední hypotermie – tělesná teplota 30–32 °C, objevuje se bradykardie a poruchy srdečního rytmu, léčba probíhá postupným zahříváním (koupel nejprve ve vlažné vodě a postupně teplotu zvyšovat, končetiny je nutné ponechat mimo lázeň). Těžká hypotermie – pokles tělesné teploty pod 30 °C, je provázena nebezpečnými poruchami srdečního rytmu, poklesem tlaku a mělkým dýcháním. Nastává snížení tvorby energie, objevují se poruchy mentálních funkcí (apatie, zmatenost, letargie, bezvědomí). Při agonii se může díky poruše cerebrálních receptorů a hypothalamického termostatu objevit pocit tepla a pacient se může začít sám svlékat. Hypothalamus ztrácí schopnost regulace tělesného tepla při poklesu tělesné teploty pod 34 °C. Léčba těžké hypotermie si vyžaduje hospitalizaci.

Z dalších rizik pohybové aktivity v chladném prostředí zmiňme vliv na respirační a pohybové ústrojí a v neposlední řadě také omrzliny. Respirační ústrojí – „Chladný vzduch procházející nosem, ústy a tracheou se rychle zahřívá na teplotu blízkou tělesné, a to dokonce i při teplotě pod -25 °C. Jiná situace nastává, pokud člověk dýchá při intenzivní fyzické zátěži výhradně ústy, což ovšem u sportovců bývá velmi často. Pak může dojít k iritaci horních dýchacích cest, někdy i bronchů, již při poklesu teploty pod -12 °C. Výrazně chladný vzduch způsobí pokles dechové frekvence a sníží dechový objem“ (Máček a Radvanský, 2011, s. 94). V posledních letech se stále častěji objevuje tzv. pozátěžové astma, které je spojeno s hyperventilací studeného a suchého vzduchu (objevuje se dušnost, kašel, sípání, tlak na hrudi). Tento jev se velmi často vyskytuje i u sportovců vysoké výkonnosti. Chlad může nepříznivě působit i na pohybové ústrojí. Konkrétně zvyšuje riziko vzniku svalových křečí, případně svalových ruptur v důsledku prudkého a nekoordinovaného pohybu. Těmto stavům je možné předcházet adekvátním rozcvičením a systematickým tréninkem. Omrzliny nejčastěji postihují osoby, které se ocitnou v nepříznivých podmínkách bez možnosti ukončit danou aktivitu (horolezci, lyžaři, turisté a podobně). Postihují především „výčnělky“ těla (prsty, nos, brada a uši). Léčba si žádá teplo a postupné zahřívání, v těžších případech hospitalizaci.

Všem výše zmíněným rizikům se dá samozřejmě předcházet a na pobyt v chladném prostředí se postupně adaptovat. Adaptaci můžeme rozdělit do čtyř skupin: genetická, aklimatizace, aklimace a habituace. V případě genetické adaptace se jedná o určitou predispozici dané skupiny lidí, kteří lépe snáší pobyt v chladném prostředí (Eskymáci, Šerpové, australští domorodci a podobně). Aklimatizace jsou získané modifikace v průběhu reakce na komplex zevních faktorů (chlad, zima, slunce, nadmořská výška). Pokud působí na organismus pouze jediný faktor (chlad), mluvíme potom o aklimaci. Habituace, neboli přivykání, je snížení reakce na opakovaný zevní podnět (chlad). Rozlišujeme tři hlavní typy chladové aklimatizace: metabolická (zvýšená tvorba tepla), izolační (zvýšení izolační vrstvy – podkožní tuk, vazokonstrikce), hypotermická (nezvyšuje se produkce tepla ani izolační vrstva, ale tělo si zvyká na nižší tělesnou teplotu).

Jako poslední velmi důležitý faktor při pobytu v zimním outdoorovém prostředí musíme zmínit vliv vysokohorského prostředí. Problematika vysokohorského tréninku a pobytu ve vysokohorském prostředí je velmi obsáhlá a přesahuje rámec tohoto textu. Složitost plánování a rozporuplné výsledky mnoha studií zabývající se vysokohorským prostředím to jen potvrzují. Ve spojení se zimními outdoorovými aktivitami budeme mluvit nejčastěji o pobytu ve výškách od 1500 metrů do 3000 metrů. V těchto výškách, které pokládáme za střední/první zónu, se odehrává nejvíce tréninků, za cílem zvýšení výkonnosti, nebo závodů. S rostoucí nadmořskou výškou klesá VO_2max, a to už od 1000 m. Od 1500 m. o 1 % na každých 100 výškových metrů. Tím se výrazně snižuje vytrvalostní výkonnost. Naopak krátké anaerobní výkony (sprinteři, vrhači, skoky atd.) nejsou postiženy, ba naopak využívají výhod řidšího prostředí. Pro trénink se doporučuje prostředí první zóny (1500–3000 m), kdy se nacházíme v optimálním prostředí na trénink v hypoxii (nízká koncentrace kyslíku v ovzduší). Principy trénování ve vysoké nadmořské výšce jsou tématem mnoha publikací a studií, které se této problematice věnují podrobněji.

Doporučení pro trénink ve specifických outdoorových podmínkách:

• Respektovat zevní prostředí (teplota, povětrnostní podmínky, vlhkost vzduchu, …)
• Provozovat aktivitu pouze při vhodných přírodních podmínkách (optimální sněhové podmínky, vítr, teplota)
• Dodržovat zásady tepelného komfortu (kvalitní a adekvátní oblečení, funkční vybavení, dostatek energetických zdrojů, pitný režim, zdravotní stav)
• Znát rizika spojená s pobytem v zimním outdoorovém prostředí a umět je rozpoznat/minimalizovat/řešit
• Využít benefitů vysokohorského prostředí
• Volit adekvátní tréninkové prostředky a diagnostikovat tréninkový proces (upraveno dle Máček a Radvanský, 2011)