Podstatou simulace jako výukové metody je uvedení účastníka do nějaké situace, která pro něj může být stresující a vyvolá v něm emoce. Emoce nám pomáhají vytvářet a upevňovat paměťovou stopu. Předpokladem pro to je ale jejich dobré zpracování, čemuž můžeme jako lektoři pomoci.
2. Emoce
Úkolem lektora v této fázi je:
- dát prostor všem účastníkům, aby mohli sdělit svoje pocity a dojmy ze simulace (v případě týmu bychom měli dát prostor vždy tomu, kdo je např. mladší nebo z povahy své profese postavený níže - např. všeobecné sestře před lékařem, jinak hrozí, že neřekne upřímně svoje pocity a dojmy pod vlivem vyjádření druhého)
- aktivně naslouchat
- příp. reagovat na emoce účastníků a ujistit se, že je vše v pořádku
Proč je tato fáze důležitá?
Pokud se emocemi nebudeme na začátku debriefingu zabývat, může se stát, že jimi bude účastník zahlcen a nebude se schopen soustředit na racionální analýzu jednotlivých kroků (převáží pravá hemisféra odpovědná za zpracování emocí). Pokud např. cítí účastník frustraci z proběhlé simulace, má pocit, že to bylo přehnané a nebylo to realistické, můžeme tento rozpor vyřešit už v této fázi a v analýze se už k tomu nebudeme vracet a budeme se soustředit na zlepšení jednotlivých kroků v postupu.
Sdílení emocí je velmi důležité také pro to, že účastníci v rámci daného týmu uslyší pocity a dojmy svých kolegů. Pochopí, že se např. cítili všichni podobně a díky tomu se zlepší jejich týmová dynamika. Budou ke svému okolí vnímavější.
Je dobré položit všem členům stejnou otázku a nechat je v této fázi mluvit, aniž bychom jim skákali do řeči. Díky tomu můžeme získat cenné informace, které nám mohou osvětlit některé nejasnosti v jejich postupu řešení. K něterým postřehům se můžete vrátit i později v dalších fázích.
Je třeba být připraven na to, že simulace může vyvolat u účastníka velmi silnou emoci. Např. v situaci, kdy je podstatou scénáře nějaká událost, která v klinické praxi nedopadla dobře (třeba úmrtím pacienta nebo jeho poškozením) apod. V té chvíli je potřeba emoci nepřejít, ale podpořit účastníka a dát najevo svoji účast a porozumění a nakonec se ujistit, že je připraven pokračovat dále.
"Jak jste se během simulace cítili?" / "Jak se nyní cítíte?" / "Jaké jsou vaše prvotní dojmy/pocity z této simulace?"
"Jak to šlo?"
"Vidí to někdo podobně?" / "Máte k tomu ještě někdo nějaký postřeh?"
"Jak jste to vnímali vy ostatní?"
"Říkáte, že jste se cítil/a ... Dokážete říci proč?" / "Co k tomu vedlo?"
"Vidím, že to pro vás byla opravdu složitá/komplikovaná/náročná/stresující situace." (vyjádření tohoto typu (tzv. normalizace) pomáhají posílit SLE)
"Je to situace, se kterou jsem se sám/sama setkala ve své praxi, a pamatuji si, že její řešení pro mě bylo taky náročné/těžké." (vyjádřením vlastní "zranitelnosti" lektora buduje důvěru mezi lektorem a účastníky)
"Uvědomuji si, že takové situace jsou pro nás v praxi opravdu složité na řešení."
"Říkáte, že ... Rozumím tomu správně?" (parafrázováním se můžeme ujistit, zda sdělením účastníků dobře rozumíme)
V této fázi je velmi účinným nástrojem i empatické ticho, kdy necháme krátkou prodlevu mezi vyjádřením účastníka a další připravenou otázkou.