Stav, kdy v každé z publikovaných prací mohlo být užito jiného systému přepisu, nebyl výhodný, a proto byl již v r.1888 položen Mezinárodní fonetickou asociací základ pro Mezinárodní fonetickou transkripci (API - podle francouzského názvu organizace Association Phonétique Internationale, nebo IPA - podle anglického názvu International Phonetic Association; dnes se užívá častěji označení na bázi angličtiny). Ve starších pracích se o ní mluví jako o fonetické abecedě. Transkripce IPA využívá latinky (v západoevropské modifikaci), doplňuje znaky pro hlásky, které odpovídající písmeno nemají, pro jemnější rozlišení se pak užívá i diakritických znamének a několika liter zvláštních. Zachycuje také základní prostředky prozodické. V podstatě se dodržuje zásada, že určitá hláska se označuje vždy jedním a týmž grafickým znakem. Využitím písma se systém IPA řadí mezi tzv. alfabetické fonetické transkripce, tím, že pro jednotlivý zvuk (hlásku) volí jediný symbol, se zařadila mezi systémy syntetické.
Vysvětlíme nyní tyto termíny: Podle způsobu, jak je tzv. fonetická abeceda utvářena, dělíme transkripční systémy na analytické a syntetické. U analytických se jednotlivé hlásky zapisují pomocí jakýchsi "vzorců" označujících místo a způsob výslovnosti. Zápis je sice relativně přesný (odliší rozdíly obdobných hlásek různých jazyků, např. českého a ruského m), je však málo přehledný a rozumí mu jen zasvěcený fonetik. Dnes jej plně nahradil grafický záznam analýzy zvuku prováděný speciálními přístroji, ev. filmový záznam průběhu artikulace. Syntetické systémy přepisu volí pro určitou hlásku vždy jediný grafém. Dopouštějí se přitom jistého zjednodušení, neboť výslovnost zdánlivě týchž hlásek může být v jednotlivých jazycích (i jejich nářečích) dosti odlišná (např. se liší výslovnost l v Čechách a na Moravě, souhláska p je různě napjatá a má také různě velký přídech v češtině a němčině). Této nevýhodě se čelí podle potřeby využitím rozlišujícího, diakritického grafického doplňku k základnímu grafému, eventuálně upřesněným popisem hlásky při výkladu.
Soustavy fonetického přepisu se liší i vztahem k běžně užívanému písmu. Nealfabetické systémy, méně časté, se běžného písma zcela vzdávají. Posiluje se tím samostatnost transkripce a ruší nežádoucí asociace s pravopisem. Celek je však obvykle méně přehledný a volba nealfabetických značek přináší technické potíže při tvorbě transkriptu. Běžnější jsou proto soustavy alfabetické, které se opírají o existující písmo (latinku, azbuku apod.). Dodržují přitom zásadu korespondence 1:1, tj. každé hlásce odpovídá jediné písmeno (proto se vylučují jinak běžné spřežky), a naopak grafém musí mít přiřazenu jen jedinou hlásku. Abeceda počtu hlásek nedostačuje, a proto se přidávají další značky a diakritika (viz dále).
V praxi existuje mnoho dalších typů transkripce sloužících speciálním typům prezentace zvukové podoby řeči. Pro potřebu práce etnografické a etnologické se ustálily jednodušší systémy záznamu mluvené řeči, než je detailní fonetická transkripce; v běžných pracích se etnologové dokonce řídí při vydávání lidových vyprávění v podstatě principy pravopisu, protože tyto texty jsou studovány spíše z hlediska literárněvědného a jsou i čtenářsky vděčné; přesný přepis výslovnosti by vnímání nepřál.
Dialektolog postupuje jinak: někdy autentické znění záznamu poněkud zjednodušuje, zejména není-li jeho práce zaměřena na fonetiku (např. v lexikografických studiích), jindy naopak potřebuje značky další: může pak dnes využít repertoáru doplňující znaků IPA, častěji však užívá dialektologického přepisu, který je v disciplíně ustálený, a podle potřeby si pak v jeho duchu dotváří značky vlastní. Je samozřejmě povinen v práci přesně popsat, jaké hlásce jeho značky odpovídají.
V lingvistických bádáních jednotlivých národních kultur se tak konstituovaly vlastní transkripční zásady typicky dialektologické, které se někdy od IPA hodně liší, srov. české označování hlásky `ť´ ([ťelo]) a zápis IPA ([celo]). Pro praktické užití v materiálech orientujících ve spisovnosti nebo v překladových slovnících se naopak ustálily přepisy naznačující správnou výslovnost zjednodušeným způsobem, např. i tak, že poněkud imitují pravopis (srov. ve školním vydání Pravidel českého pravopisu údaje o výslovnosti cizích slov - např. louvreský - [lúvrs-], loco citato - [-kó -tátó], nitrolak - [ny-]; podobný princip je ve slovnících cizích slov). Rozdíly bývají i mezi informacemi pro rodilé mluvčí, kteří potřebují jistou orientaci v kultivovaném znění mateřštiny, a pro cizince, kteří se jazyku teprve učí: např. Čechovi není nutno připomínat výslovnost ť ve slově ticho, pro cizince to naopak může být potřebné.
Srovnejte, jak jsou podány údaje o výslovnosti ve výkladovém slovníku angličtiny (určeném pro nositele jazyka) a v běžné učebnici tohoto jazyka pro Čechy. Podívejte se i do slovníků a učebnic dalších jazyků, které znáte nebo studujete. Pokuste se postihnout podstatu rozdílu.
Transkripce je jistým způsobem zobecněním nesmírně mnohotvárné zvukové stavby jazyka, a proto odráží i míru obecnění, již autor ve své vědecké práci zvolil. Přesné dodržení IPA najdeme ve vědecké literatuře, v plné šíři ji využije fonetik studující exotické jazyky nebo jednotlivé dialekty: je pochopitelné, že méně specializovaný filolog dá přednost transkripci zjednodušené, popř. využívající - pokud je to možné - repertoáru písmen v jazyce obvyklých, tedy pro češtinu ť, ď, ň, š, ř.... V praxi tak vznikají národní modifikace transkripce. Jsou poměrně ustáleny pro hlásky spisovného jazyka (resp. jazykového standardu). Navíc se čelí nedorozuměním tím, že se k pracím zabývajícím se zvukovou stavbou řeči přičleňuje tabulka užitých transkripčních znaků s jejich specifikací. Transkripce se v textu signalizuje umístěním do hranatých závorek [ ] a je odlišena i typem písma.
I soustava značek IPA se vyvíjí. V současnosti se vedle obecného repertoáru podávajícího množství diakritik pro detailní odlišení hláskových odstínů a speciální grafémy pro hlásky nám exotické (např. pro "mlaskavky" afrických jazyků) uvádí i soubor značek základních, který je již navíc konkretizován pro některé spisovné jazyky (např. pro němčinu, francouzštinu, americkou angličtinu, dánštinu, portugalštinu, amharštinu, češtinu, maďarštinu, korejštinu, turečtinu). Jak z dalších výkladů vyplyne, je konkretizace systému IPA možná až tam, kde je dostačujícím způsobem popsána foneticko-fonologická rovina jazyka. Tuto sestavu znaků obsahuje i wordovský výběr Phonetics, kde najdemesadu velmi propracovaných fontů umožňujících zapsat (takřka) cokoli, s nímž zde pracujeme..
Poslední verze IPA udává pro jednotlivé hlásky (popsané pomocí fonetické terminologie - tu poznáte později) soubor značek, který je dostupný na internetové adrese http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/fullchart.html. Tabulku symbolů IPA máte také v příloze – viz A – „Kompletní tabulka symbolů IPA“
Ke značkám byl zpracován i soubor akustických záznamů představujících jednotlivé zvuky, s nimiž transkripce IPA počítá. Najdete jej na internetové adrese http://www.yorku.ca/earmstro/ipa/; další údaje lze najít v sekci "Sound files" stránky IPA ve wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/IPA. (Děkuji za upozornění na tyto údaje ing. J. Černockému z VUT Brno.)
V českém prostředí se často užívá i pro cizí slova nebo v běžných učebnicích cizích jazyků počeštěné transkripce využívající česká písmena s diakritikou. Přehled vztahů obou transkripcí je v příloze B – „Přehled značek IPA užívaných pro nám blízké jazyky, jejich význam a obvyklejší náhrady v českých textech“.
V pro nás běžných jazycích se uplatní zejména:
Tabulka 2.1. Přehled pro nás běžnějších konsonantů v IPA transkripci
| labiály | lingvály | glotály | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| bilabiály | labiodentály | dentály | prealveoláry | postalveoláry | palatály | veláry | ||
orální (ex)plozivy = závěrové ústní | p b | t d | c ɟ | k g | ʔ – | |||
nazální (ex)plozivy = závěrové nosní | – m | – ɱ | – n | – ɲ | – ŋ | |||
vibranty = úžinové kmitavé | – B | – r | ||||||
kakuminální = tvořené konečkem jazyka | – ɾ | |||||||
centrální frikativy = třené; úžinové = konstriktivy | ɸ β | f v | θ ð | s z | ʃ ʒ | ç ʝ | x ɣ | h ɦ |
laterální frikativy = bokové třené = bokové úžinové | – l | |||||||
| aproximanty (glide) | – ʋ | – ɹ | – j | |||||
Vysvětlivky:
Jsou-li vedle sebe 2 konsonanty, je levý neznělý, pravý znělý. Je-li jen jeden, je jedinečný. Pomocí – je označeno, který z možné dvojice "chybí"; většinou je konsonant znělý "jedinečný" a má akusticky i artikulačně specifika (viz 5).
V jazycích je obvykle jen jedna řada okluzivních konsonantů tvořených přední částí jazyka, proto se u nich nepokládá za nutné rozlišovat dentály od prealveolár a postalveolár. U konstriktiv/frikativ tu naopak rozlišení je.
V souboru chybí pro slovanské jazyky typické semiokluzivy; z hlediska IPA (tedy z hlediska stavu v západních jazycích) jsou pokládány za stabilizované kombinace hlásek a mají i kombinované znaky.
Značky jsou tyto:
(pre)alveolární semiokluzivy ʦ (= 'c'), ʣ (= 'dz', znělé 'c')
postalveolární semiokluzivy ʧ (= 'č'), ʤ (= 'dž', znělé 'č')
V souboru chybí české „ř“ – jeho značka není ustálena, neboť jde o hlásku velmi unikátní.
V tabulce IPA bývá ještě řádek konsonantů ejektivních, řádek imploziv, skupina laterálních aproximant, a dále sloupec pro konsonanty retroflexní. Zde jej vypouštíme – nejde o hlásky běžné v našich jazycích. Termíny vysvětlíme dále (5).
Další rozlišující značky IPA pro konsonanty mají podobu diakritik:
neznělost (např. u sonor) se značí prázdným kolečkem pod symbolem
aspirovanost tʰ
palatalizovanost dʲ
labializovatelnost dʷ
slabikotvornost se značí svislou čárkou pod symbolem l̩, r̩ ̩̩
spojitá výslovnost skupiny konsonantů -
dn̳̳(= d +n vyslovené s plynulým přechodem mezi nimi)
Tabulka 2.2. Přehled pro nás běžnějších vokálů v IPA transkripci – monoftongy (jednoduché samohlásky)
| anteriorní (přední, palatální) | centrální (střední) | posteriorní (zadní, velární) | |||
|---|---|---|---|---|---|
| zavřené = vysoké | i | u | |||
| ɪ | |||||
| středové zavřenější | e | o | |||
| ə | |||||
| středové otevřenější | ɛ | ɔ | |||
| otevřené = nízké | a ɑ | ||||
Tabulka zobrazuje artikulační a akustické vztahy mezi vokály jen velmi zjednodušeně. V zásadě kopíruje obecné schéma Jonesovo – princip třídění viz 5.3. V tabulce užíváme (zatím) alternativní terminologie, jde o pochopení principu volby transkripčních značek.
Počítejme s tím, že tento základní výběr se nemusí zcela shodovat s detailní prací o výslovnosti některého jazyka, neboť vokály jsou nesmírně variabilní. Nepočítá např. se vztahem nezaokrouhlené a zaokrouhlené samohlásky, který je významný pro němčinu, nebo s nosovostí (viz dále).
Vokalické zvuky – diftongy (dvojhlásky), event. polyftongy – složitější vokalické zvuky mají v IPA kombinované značky – např. české ou (ve slovech jako mouka, sednou) kombinují značku vokál o + aproximanta/glide/semivokál/polosamohláska ʋ - oʋ, s obloučkem spojující oba znaky.
Další vlastnosti vokálů se označují doplňujícími značkami. Pro námi studované jazyky je to:
dlouhá kvantita - aː eː; běžně se pro označení dlouhé kvantity užívá jednodušší :, tedy mává – [maːvaː] i [ma:va:]; v mnoha jazycích je kvantita dána pozičně, proto je zahrnována mezi jevy prozodické. Způsob značení (viz výše) je týž.
labializace – zaokrouhlenost; IPA má pro zaokrouhlené, resp. nezaokrouhlené vokály stejného základního způsobu tvoření vlastní značky; pro nám blízké jazyky je to zejména zaokrouhlené ´e´ (značka œ), ´i´ (značka y), event. ´a´ (značka æ);
nosovost ã
Přesný záznam prozodických prostředků řeči (síly, melodie, pauz) je při transkripci obtížnější, neboť se v řeči uplatňují ve vzájemné souhře a lidské ucho, i to velmi poučené, je vnímá komplexně a na základě relace (vyšší - nižší, silnější - slabší, větší - menší přerušení řeči - srov. 7.1). Při lingvistickém rozboru má smysl zaznamenat jen to, co slouží komunikaci, nikoli náhodné obměny. Proto se v souboru grafémů IPA najdou značky pro přízvuk a kvantitu, která je v mnoha jazycích rysem prozodickým (na rozdíl od češtiny, kde je délka vlastností konkrétního vokálu bez ohledu na jeho pozici ve slově).
Zápis větné intonace se řeší schematicky. Grafické znázornění, které pro prozodické prostředky řeči transkripce užívá, je zobecňující, což vyhovuje pro orientaci v popisu souvislé řeči, ale není s to vystihnout podstatu: v úplnosti může prozodické prostředky řeči zaznamenat jen speciální přístroj, dříve se užíval i záznam pomocí not. Prozodické prostředky se označují jen při přepisu souvislé řeči, u zápisu jednotlivých dokladů od nich obvykle odhlížíme.
Hlavní přízvuk [ˈdovolenaː] – ´dovolená´, [ˈpetroviseto ˈneliːbiː] – ´Petrovi se to nelíbí´
Vedlejší přízvuk [ˈbezeˌ jmenaː] – ´bezejmenná´, [ˈpolitickoˌekonomickaː] – ´politickoekonomická´
Slabičná hranice (pokud má její pozice význam pro artikulaci a akustiku) [ˈza.interesovat] ´zainteresovat´.
Slovo (v běžném smyslu) nemusí být vždy skutečnou výslovnostní jednotkou, často se sousedními slovy splývá. V přepisu by se vlastně nemusely hranice slov objevit, pokud nejsou foneticky vyjádřeny, často se však pro přehlednost přepisu vyznačí odsazením o 1 písmeno, tj. jako v psaném textu. Vázaná, spojitá výslovnost mezi slovy nebo slabikami se, pokud je to potřeba, vyznačí spojovacím obloučkem (nedbalé 
´byla asi doma´).
Pauza se vyznačí podle skutečné realizace, a to větší pauza dvojitou svislou čarou, menší jednoduchou, tedy [ˈdonesucito || aleˈneviːmgdi] ´donesu ti to, ale nevím kdy´; [ˈnapsalato | ˈdocela ˈsama] ´napsala to docela sama´.
Větný přízvuk se může označit jako zesílený přízvuk slovní, ale značka není ustálená, autoři často raději místo větného přízvuku zvýrazňují změnou písma, podtržení apod. Stejnou značkou jako větný přízvuk se může zaznamenat i důraz.
Označování větné intonace je poměrně obtížné. Na označování jejího průběhu se nehodí konvenční interpunkční znaménka, protože jejich umístění je dáno zvyklostí psané řeči a neodpovídá členění výslovnosti, zvláště členění spontánní nebo emotivní promluvy. Nejblíže skutečnému průběhu řeči by byl zápis notový, ale toho se využívá jen výjimečně. V praxi se osvědčilo naznačení změn průběhu řeči zápisem promluvy po slabikách na nestejné úrovni řádku:
[ˈpuːjdete tam] ´půjdete tam? ´
Je možno využít i číselných symbolů:
´půjdete tam?´, ev. vodorovných linek naznačujících změny výšky.
Relevantní průběh intonace (kadence - antikadence - polokadence - viz 7.2) se obvykle označuje zvláště tam, kde nejde o specializovanou studii, pouze schematicky značkami ↓ (klesavá, kadence), ↑(stoupavá, antikadence), → (nekoncová, polokadence) na konci úseku nebo výpovědi.
Pauza je vlastně hranicí určitého úseku, proto jsme značky pro ni připomněli výše.
Fonetická transkripce IPA má vytvořeny i značky pro tonické přízvuky slovní, resp. pro tónový průběh slabik. Zachycuje jak jeho úroveň (na škále vysoký - nízký), tak konturu průběhu. Pro nám blízké jazyky tyto značky nepotřebujeme, v případě potřeby je najdeme na již uvedené www stránce.
Fonetická transkripce IPA je určena pro lingvistické práce. Pro aplikace v rámci řečových technologií včetně zpracovávání řečových dat se dává přednost od IPA odvozenému způsobu transkripce. SAMPA, jak se tento systém nazývá, využívá maximálně písmen abecedy a umožňuje i mechanický převod mezi záznamem zvuku a psanou podobou jazyka. Má mezinárodní charakter a také své národní modifikace.
Vedle fonetického přepisu existuje i transkripce fonologická, jejíž pomocí zaznamenáváme pomocí grafémů jen ty složky zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou funkci (slouží k rozlišení významu), tj. fonémy, členění promluvy a fonologicky relevantní prvky prozodie. Fonologický přepis se umisťuje mezi šikmé závorky /psal + jsem + to + do=cela + saːm/ ´psal jsem do docela sám´ Užívají se v něm buď značky IPA, nebo běžně i písmena domácí abecedy. Blíže se s tímto přepisem seznámíte dále (8).
Při studiu stavby slova se užívá transkripce morfologická, vlastně záznam morfologické segmentace slova, výraz se rozkládá na jednotlivé morfy: <nos><iː>, <stav><i><tel><stv><iː>, ev. i s vyznačením morfonémů (3, 9).
Filolog se při studiu historické mluvnice setká také s tradičním (od původu indoevropeistickým) způsobem zápisu hlásek. V tomto případě jde o rekonstrukce, které vyjadřují představu lingvistů o tom, jak hlásky prajazyka zněly, a volba písmen i doplňkových značek je ve vztahu k existujícím písmenům a jim (v němčině 19. století) odpovídajícím zvukům. Podle potřeby poznáte soubory grafémů pro zápis rekonstrukcí starých hlásek při dalším studiu; zde jen musíme zdůraznit, že i když se to zdá, nejsou vůbec transkripčními značkami v dnešním slova smyslu.
V současnosti vzniká také potřeba transkribovat co možná nejvěrněji záznamy audiovizuální, přičemž nejde už jen o zvuky řeči, ale i o zvukové prvky neverbální – hezitační zvuky jako pokašlávání (ee), neverbální zvukové reakce na partnera dialogu (hm ap.), a také o specifícké proměny síly, tempa, charakter pauz – to vše má totiž v komunikaci smysl.
Transkripty jsou používané např. pro tvorbu počítačových korpusů mluveného jazyka, musí být tedy budovány jednotně. Zásady vytvořené pro korpus Dialog budovaný Ústavem pro jazyk český AV ČR byly publikovány v periodiku Jazykovědné aktuality XLIII, 2006, č. 3 – 4, s. 18 – 51.
Transkripční zásady pro konverzační analýzu jsou také odlišné – základní informaci o nich najdeme pod příslušným heslem v Encyklopedickém slovníku češtiny, 2002.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vstoupit na úvodní stránku webu