• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Hésiodos byl o něco mladší než Homér — žil asi kolem r. 700 př. n. l. a tentokrát známe i místo jeho pobytu — celý svůj život zůstal v Boiótii (území na sever od Attiky). Vytvořil dvě velké básně — Theogonii a Práce a dni — a my si z každé z nich představíme jeden motiv, jenž bude později rozpracován filosoficky.

Vznik světa z počátku

Výklad o vzniku podává Hésiodos v básni Theogoniá („O původu bohů“ nebo také „Zrození bohů“; podívejte se na stručnou osnovu básně v angličtině).

Popis vznikání začíná následovně:

„Nejdříve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země,
širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo,
pro nesmrtelné, jež temeno sněžného Olympu hostí;
v útrobách země širokých drah pak mrákotný Tartar
a pak Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší,
údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí
mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum.
Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali;
z Noci se zase narodil Aithér a Den, které v lásce
z objetí Erebu počala matka a přivedla na svět.
Země zrodila napřed jí samé podobné nebe,
Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil,
aby blaženým bohům byl na věky bezpečným sídlem;
mocné pak zrodila hory, ty rozkošné příbytky bohyň,
příbytky nymf, které v roklinatých si libují horách.“
Hésiodos, Theogoniá 116-130

Proces plození pak pokračuje mnohem dále: Noc sama ze sebe zrodila Osud, Moranu, Smrt, Spánek, Sny, Hoře, Hesperidky, Moiry či Kéry (Klóthó, Lachesis, Atropos), Nemesidu, Šalbu, Lásku, Starobu, Eridu. Ta zase zrodila Trud, Zapomenutí, Hlad, Žaly, Vřavy, Vraždy, Bitvy, Řeže, Spory, Hádání, Nezákonnost, Zkázu, Přísahu.

Hésiodos tedy udává původ nejen všech „věcí“, ale také všech lidských vztahů, pocitů a činností. Všechno to spojuje božský původ a božský charakter (všechno je potomstvem bohů, tedy samo bohem či božstvem), tedy popis vzniku všeho představuje vlastně jakousi božskou genealogii.

Je otázkou, zda to Hésiodos myslel doslovně jako reálnou posloupnost generací, nebo zda chtěl spíše naznačit jisté vztahy mezi jednotlivými skutečnostmi, s nimiž se setkáváme. Tento druhý pohled asi bude užitečnější pro porozumění např. uvedenému výčtu potomků Noci — temnou noc si přece běžně spojujeme s neblahými událostmi (proto Smrt, Morana či Nemesis, ale také bohyně sváru Eris a její potomstvo) a ještě samozřejměji je Noc spojena se spánkem a se sny.

Pak můžeme říci, že Hésiodos odhaluje souvislost a jednotu všech skutečností lidského světa, a tedy jeho strukturu. V tom případě bychom měli najít ty nejzákladnější a nejobecnější strukturní vztahy. Jsou vlastně popsány ve výše uvedených verších a lze je intepretovat tímto způsobem (opět podle knihy Kratochvíl — Bouzek, Od mýtu k logu):

Nejprve byl Chaos — propast, nestrukturovaná bezednost, protiklad a předchůdce kosmu, řádu. Pak se rodí Gaia a v ní Tartar, a pak Erós (toužící láska po tom, co chybí). Dále se z Chaosu rodí Temnota (Erebos) a Noc. Potom se ze Země zrodí Nebe (Úranos), Noc a Erebos zplodili Aithér a Den. Takto se z Chaosu postupně vyděluje lidský svět a jeho struktura — časová (Den a Noc) i prostorová (Země a Nebe). Především Země je pro člověka základní oporou („pevnou půdou pod nohama“), vzhledem k ní se člověk orientuje a ona mu umožňuje, aby se nechal Erótem, toužící láskou, vést k tomu, co potřebuje, aby mohl lidsky žít.

Bohové jsou uspořádáni do tří základních generací:

• Gaia + Úranos (země a nebe — podle Kratochvíla mimolidská struktura, a to prostorová).
• Kronos + Rhea a Titáni (Prométheus) — do jejich éry náleží zlatý věk a zlaté plémě (viz níže) — struktura časová (Rhea znamená proud, navíc Kronos pohlcuje své děti, což má být projevem sebevztažnosti časové struktury).
• Zeus + Héra — tato generace odpovídá napětím v kosmu i v lidské duši.

Theogoniá činí krok ke vzniku filosofie tím, že explicitně pojmenovává skutečnosti, které doposud byly jen pozadím mýtu (vznik země a nebe, dne a noci). Tyto skutečnosti však nejsou ještě interpretovány a nejsou předmětem tázání: Chaos je jen kladen, není rozebírán, analyzován. Podle Kratochvíla nejde o historii božských rodů, ale o „jevovou logiku“ zkušenosti božství, archaickou „fenomenologii“ vynořování řádu z Chaosu.

Na závěr upozorníme, že Theogoniá je nejstarším dochovaným pokusem o uspořádání božských vztahu. Pořádá také různorodé starší mýty a vytváří mýtologický systém (např. tři generace bohů).

Patero pokolení

Ve své druhé velké básni, Práce a dni, líčí Hésiodos pět pokolení či „věků“ (stádií, fází): pokolení zlaté, stříbrné, bronzové, hérojské, železné. Básník jednotlivá pokolení a věky hodnotí, a to z hlediska „kvality života“ (jak bychom řekli dnes) a z hlediska mravů. Nejlepší bylo a nejlépe se mělo první pokolení — zlaté, pak zřejmě následují héroové (časově až na čtvrtém místě), poté druhé pokolení — stříbrné — a ještě horší bylo pokolení bronzové ve třetím věku. Věk železný je dobou Hésiodovou a v ní se žije velmi zle, neboť:

• lidé jsou neustále vystaveni bědám, strastem a lopotě,
• rozpadají se rodinné vztahy, příbuzní se už navzájem nectí a nepomáhají si,
• spravedlnost přestává být hodnotou a vytrácí se mravnost ve vzájemném jednání.

Ale když se Hésiodos lituje, že musí žít v tomto věku, říká:

„Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku,
kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom!“
Hésiodos, Práce a dni 174-75

Tím je naznačena možnost, že bude následovat další věk a další pokolení, které na tom bude lépe.

Za zmínku stojí také skutečnost, že v této básni Hésiodos představuje morální a životní ideál zcela odlišný od ideálu homérských hrdinů — vrcholem lidského života už není slavná smrt ve válce, nýbrž každodenní bohabojná práce.

Hésiodos a filosofie?

Vysvětlení světa z jeho počátků nalezneme u Míléťanů, Anaxagory, Empedoklea, atomistů. Výklad o proměnách člověka či lidské společnosti podá později Empedoklés, Platón a mnohem později Augustinus (v jeho výkladu se také objeví „věky“). Nakolik tedy můžeme označit tyto motivy už u Hésioda za filosofické myšlenky?

Hésiodos stejně jako Homér podává popis určitých zkušeností. Na rozdíl od Homéra přidává i jisté vysvětlení — vysvětluje vznik všeho jako proces božského plození. To je ovšem vysvětlení v duchu mýtů, nikoli vysvětlení ověřitelné či vycházející ze zkušenosti, s jakým se setkáme třeba u Thaléta nebo Anaximena.

Podobně je tomu i u jednotlivých pokolení — stříbrné bylo vyhubeno přímo Diem a tentýž osud je ohlášen i pokolení železnému. Především je ale třeba si všimnout, že tato pokolení nejsou vývojovými stupni jednoho a téhož „druhu“, nýbrž jakoby různými „druhy“, z nichž každý byl vytvořen Diem. Hésiodovo líčení tedy nelze chápat jednoduše jako popis vývoje téhož subjektu, čímž se liší od jmenovaných filosofických následníků. Ani tuto úvahu tedy nelze považovat za úvahu filosofickou.

Shrnujeme: Homérovo i Hésiodovo líčení obsahují pochopitelně mnoho motivů mýtických, scházejí v nich však filosoficky přijatelná vysvětlení a odůvodnění. S takovými postupy se setkáme až u pozdějších myslitelů, jimž bude právě kvůli těmto postupům přiznáno označení „filosofové“.