• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Platón a politika¹

Na tehdejší i dnešní poměry byl Platón velmi angažovaným filosofem. Snažil se totiž jednak podat teoretické předlohy pro uspořádání obce, jednak se pokusil je sám uvést ve skutečnost. Neuspěl a jeho neúspěch lze považovat za doklad propasti mezi filosofickými teoriemi a běžnou životní praxí. To nám ale nebrání, abychom se s jeho teoriemi seznámili. Obsahují totiž jakési pravzory pozdějších teorií a představ o ideální společnosti.

Platónovo politické myšlení vycházelo z nespokojenosti s aktuální historicko-politickou situací. V jeho době bylo běžné válčit, zabíjet a podstupovat smrt v boji se zbraní. On sám v domovských Athénách zažil podstatnou část peloponéské války a konečnou porážku Athén (v r. 404 př. n. l.), následnou občanskou válku demokratů proti vládě třiceti tyranů (404-403 př. n. l.), po několika málo dalších letech korintskou válku (395-387 př. n. l.), ještě později válku proti Thébám (60. léta 4. st. př. n. l.). A zcela jistě se jej dotkly také vnitřní rozbroje v Syrákúsách, při nichž byl nejprve jeho přítelem Diónem vyhnán tyran Dionýsios II., aby krátce nato byl Dión sám zavražděn (354 př. n. l.).

Tyto životní zkušenosti přivedly Platóna k přesvědčení, že válka a především vnitřní rozbroj v obci (tj. antickém městském státu) je největším neštěstím a že je třeba uspořádat obecní život tak, aby k občanským válkám a obratům nedocházelo.

Při svých politických úvahách dospěl k tomu, že cíle nelze dosáhnout bez splnění jedné překvapivé podmínky:

„Nestanou-li se, děl jsem, v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politická moc a filosofie, a těm četným duchům, kteří se nyní různě ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno, není pro obce, milý Glaukóne, konce běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení...
Avšak to právě jest, co mě již dávno naplňuje ostychem a o čem nechci mluviti, protože vidím, jak silně se to bude lišiti od obecného mínění; jest totiž těžko uviděti, že by v žádné jiné obci nebylo možno dojíti štěstí ani v soukromém životě, ani ve veřejném.“
Platón, Ústava V, 473d-e

Jinak řečeno, Platónovým ideálem byla obec vedená kvalifikovanými vládci. O její ustavení se sám pokusil v sicilských Syrákúsách, když se snažil přivést k filosofii samovládce, tyrana Dionýsia II. Byl veden následující nadějí:

„Kdyby se byla při Dionýsiově moci, jež byla tak veliká, vskutku spojila vjedno filosofie a moc, byla by se v celém světě helénském i barbarském zaskvěla a všem jasně ukázala to správné mínění, že nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý svůj život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať by už měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.“
Platón, Sedmý list 335e

Ovšem pokus se nezdařil, ukázalo se, že tyran je příliš tyranem a málo filosofem. Neúspěch této politické mise přiměl Platóna k pozdější revizi jeho politické teorie. V pozdních Zákonech zpochybňuje uskutečnitelnost ideální filosofické obce kvůli lidské slabosti a nedokonalosti, a místo neomezené vlády dokonale moudrých vládců požaduje vládu moudře stanovených neosobních zákonů, u nichž není třeba se obávat zneužití moci pro osobní prospěch.

Nyní si stručně představíme obě teorie — filosofickou obec z Ústavy i obec zákonů ze stejnojmenného spisu.

Ústava — vláda filosofů

I Platónovy politické úvahy můžeme dát do souvislosti s jeho ústředním myslitelským počinem — teorií idejí:

Platón kolem sebe viděl, že lidem se ve stávajících obcích či městských státech nežije příliš dobře. Přitom by se pochopitelně všichni chtěli mít dobře (v tomto tvrzení se se Sókratem shodoval). Jak tedy dosáhnout toho, abychom se měli nejen dobře, ale — když už o tom uvažujeme — přímo nejlépe? Jak poznat, co by bylo pro člověka a pro obec nejvyšším dobrem?

Už to víme z oddílu C. c. — dobro v jeho podstatě (a podobně spravedlnost, statečnost a další ctnosti, jež jsou k dobrému životu potřebné) reprezentuje idea dobra. Potřebujeme tedy uspořádat naši obec nějak s ohledem na ni.

Kdo to má udělat? Není to úkol pro kohokoli, neboť poznání idejí jsou schopni jen nemnozí lidé s obzvláště vyvinutými rozumovými schopnostmi, které označujeme jako filosofy. Proto musejí vládnout filosofové (viz citát z Ústavy výše), kteří dokážou společnost zařídit podle dokonalého vzoru (Ústava VI, 484c-d, viz C. c.).

Pro ostatní lidi jsou v ideálním státě připraveny jiné úkoly podle jejich schopností. V oddíle D. c. jsme si připravili půdu pro bližší vysvětlení. Filosofičtí vládci budou mít pochopitelně nejvíce rozvinutou či nejsilnější rozumovou složku duše. Ti, u nichž má převahu složka prostřední, vznětlivá, ctižádostivá a bojechtivá, budou nejlepšími vojáky. A konečně největší část lidí, jejichž duše pod převahou žádostivosti směřuje především k tělesným požitkům a dokáže je zajistit, bude mít za úkol obstarat pro celou obec nezbytné či vyhovující materiální prostředky počínaje jídlem a konče nástroji.

Dostáváme strukturu obce, jež odpovídá struktuře duše, tedy lidské přirozenosti, a jež zaručuje maximální realizaci dobra:

Filosofům náleží vláda díky jejich kvalifikaci — poznávají dobro a ostatní ideje. Díky tomu dokážou každý problém individuálně posoudit (např. jednoznačně posoudit, zda určitý čin je či není zbožný — viz oddíl C. c.) a zvolit adekvátní rozhodnutí. Proto jim oprávněně náleží absolutní moc, nejsou vázáni ničím jiným než skutečností idejí a korektní rozumovou úvahou. A právě proto se Platón posléze od tohoto ideálu odvrátil.

Zákony — vláda zákonů²

„... je lidem nutno dávati si zákony a žíti podle zákonů, sice by se ničím nelišili od nejdivočejších zvířat. Příčina toho je to, že přirozenost žádného člověka není sama o sobě schopna poznati, co prospívá lidem k občanskému soužití, a kdyby to poznala, aby vždy mohla a chtěla konat, co je nejlepší. Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem — neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává — a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíše společnému než soukromému; zadruhé pak, i jestliže někdo v odborné nauce dostatečně pojme poznatek, že se to přirozeně tak má, ale potom se zmocní neodpovědné a neomezené vlády nad obcí, nikdy by nemohl setrvat v tomto názoru a po celý život pěstovat společný zájem jako vůdčího činitele v obci a zájem soukromý jako podružný vedle společného, nýbrž lidská přirozenost ho bude stále pudit k prospěchářství a sobectví, nerozumně se vyhýbajíc strázni a honíc se za slastí, a oba tyto zřetele si nastaví jako clonu před to, co je spravedlivější a lepší, a způsobujíc v sobě tmu, nakonec naplní sebe i celou obec všelikými zly. Ovšem kdyby se někdy narodil člověk božím údělem přirozeně způsobilý a byl schopen převzít toto postavení, nic by nepotřeboval zákonů, které by nad ním vládly; neboť ani žádný zákon, ani žádný řád nemá větší moc nad vědění a božské právo vyžaduje, aby rozum nebyl ničím poddaným ani otrokem, nýbrž aby byl vládcem všeho, ač jestliže je podle své přirozené podstaty vskutku pravdivý a svobodný. Ve skutečnosti však takový není naprosto nikde, leda jen v malé míře; proto je třeba voliti to druhé, řád a zákon, jež sice na mnoho vidí a hledí, ale na všechno nemohou.
Platón, Zákony IX, 874e-875d

Nejlepší ze všech možností tedy spočívá ve vládě rozumu bez zákonů, které ve své nutné obecnosti nemohou přesně postihnout každý jednotlivý případ. Avšak neomezená vláda rozumu, tedy schopného vládce, posuzujícího každou situaci individuálně s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, má dvě úskalí:

• Prvním je obtížnost poznání, že vládce se musí starat o prospěch celé obce, nikoli o svůj vlastní, protože jeho vlastní prospěch je závislý na prospěchu celku. — Tohle se nezdá být tak zásadním problémem, ostatně je možné se to naučit (například pod Platónovým učitelským vedením). Ovšem druhé úskalí je zcela zásadní.
• I kdyby to někdo pochopil a přijal za své, neřídil by se tím, až by nabyl neomezené moci. Platón během let získal zkušenosti, jež dokazovaly lidskou slabost a podléhání dvěma základním přirozeným motivům — slastem a strázním (viz také Zákony I, 636d). Nikdo — nebo téměř nikdo — by se neovládl a nezdržel, aby absolutní moc nezačal zneužívat pro získání slastí a vyhnutí se strázním, tedy ve svůj prospěch na úkor prospěchu celku (srov. Zákony III, 691c-d).

Zákony tedy Platón sepsal proto, aby představil sice ne tak dokonalý model obce jako v Ústavě, ale zato model, jenž více bere v potaz skutečné lidské vlastnosti, a který by tedy měl fungovat lépe než utopická obec plná ctnostných lidí (především ve vládnoucích třídách).

Základní a nejdůležitější princip této realističtější obce vyjadřuje už název celého spisu — vládnout nebudou lidé, nýbrž zákony, jejichž autoritě lidští vládci podléhají. Platón používá mnohem radikálnější vyjádření, vládcové mají být sluhy, či dokonce „otroky zákonů“ (Zákony IV, 715c-d). Jak takovou obec vytvoříme?

Nejschůdnější cestou by bylo spojení zákonodárce s tyranem, a tedy realizace nejlepších zákonů v obci se samovládcem. Ovšem muselo se jednat o kultivovaného tyrana, který by byl „mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý“ a také uměřený v žádostech (Zákony IV, 709e-710a). Právě tyranida je pro zákonodárce nejvhodnější z toho důvodu, že stačí získat na svou stranu jediného člověka — tyrana, který sám může zákonná opatření uvést v platnost (a také je sám jako první dodržovat, viz 711b-c). Čím více vládců, tím hůře by se nejlepší zřízení uskutečnilo (710d).

Jestliže si připomeneme podmínky realizace ideální obce v Ústavě — personální spojení moci a filosofie v každé generaci, vidíme, že i v tomto ohledu jsou Zákony realističtější. Není třeba speciálního vědění, není třeba filosofů, není třeba, aby se muž s politickými a legislativními schopnostmi sám dostal k moci. Stávající vládcové budou dál vládnout, jen musejí být natolik osvícení, aby si nechali vysvětlit, které zákony jsou nejlepší, a byli ochotni je nastolit.

Život v Platónových obcích

V obou Platónových obcích jsou zájmy jedince plně podřízeny zájmům celku společnosti. To sice Platón ospravedlňuje tvrzením, že zájem jedince se nemůže rozvíjet mimo úspěšné se rozvíjející obec, přesto by asi stěží někoho z nás přesvědčil, abychom se do jeho obcí přestěhovali. Jsme příliš uvyklí zcela jiným hodnotám, jež jsou kodifikovány v právech a svobodách člověka jako občana, takže státní moc může zasahovat do života jednotlivce jen tak daleko, jak to umožňuje zákon. Platónův přístup je zcela opačný — jednotlivec bude mít jen tolik práv, svobod a soukromí, kolik mu obec (stát) ponechá.

Jistě, v Platónových obcích bychom žít nechtěli, ale nenašli bychom aspoň nějaké prvky z jeho představ, jež bychom uvítali i v našich státních zřízeních?

Poznámka:
Detailnější výklad o této problematice najdete v oddílech „Obec filosofů“ a „Obec zákonů“ v kurzu Platón bez idejí.

¹ Podstatná část tohoto textu je převzata z kurzu Platón bez idejí.

² Podstatná část tohoto textu je převzata z kurzu Platón bez idejí.